Když se zvíře dalo do pohybu a neslo ho, svíravý strach ustoupil pocitu rostoucí úlevy. Hraboši se dokázali spřátelit s nějakým druhem alespoň jedné živočišné formy. Musí zjistit jak. Kdyby na to tajemství přišel — a vrátil se s ním do města — to by vyvážilo veškerou jeho námahu a útrapy. To by dokonce vyvážilo Welfovu smrt, protože ten odvěký zápas by mohl ztratit na intenzitě, nebo skončit.
Spoutané končetiny ho zpočátku silně bolely, a pak zmrtvěly, jak se krevní oběh omezil. Kodrcavá jízda snad neměla konce — Jason nemohl žádným způsobem zjistit, jak dlouho trvá. Promočila ho dešová sprška, a když opět začalo pražit slunce, cítil, jak mu z šatů uniká pára.
Konečně cesta skončila. Jakási síla ho stáhla ze zvířecího hřbetu a pohodila na zem, a po uvolnění pout mu ruce bezvládně klesly. Obnovený krevní oběh probudil novou bolest, když se pokoušel vleže o pohyb. Konečně ho ruce poslechly — pozvedl je k hlavě a stáhl si z ní to, co ji halilo: pytel ze silné zvířecí srsti. Do očí mu udeřilo světlo, do plic mu proudil dychtivě nasávaný čistý vzduch.
Rozhlédl se, mžikaje v oslepujícím světle. Ležel na podlaze z hrubých prken, oči plné zapadajícího slunce, které nahlíželo do stavení vchodem bez dveří. Venku bylo vidět zorané pole svažující se po křivce kopce k okraji džungle. Uvnitř stavení kontrastovalo silné šero, nebylo tu dobře vidět.
Světlo dopadající vchodem přetnula nějaká postava, mohutný prolil podobný zvířeti. Když se Jason pozorněji podíval, zjistil, že je to člověk s dlouhými vlasy a hustými vousy. Byl celý zahalen do zvířecí srsti, dokonce na nohou měl kožešinové návleky. Oči upíral na Jasona, zatímco jednou rukou přejížděl po sekyře, která mu visela u pasu.
„Co jsi zač? A co chceš?” zeptal se náhle vousáč.
Jason volil slova pečlivě, říkal si, že ten divoch by mohl mačkat spouš s takovou radostí jako obyvatelé města.
„Jmenuji se Jason. Přicházím v míru. Chci být vaším přítelem…”
„Lžeš!” zachroptěl vousáč a vytáhl z opasku sekyru. „Klameš jako běženec. Viděl jsem tě, jak se schováváš. Číhals, abys mě zabil. Ale zabiju tě já.” Mozolnatým palcem zkontroloval hranu ostří, pak sekyru pozvedl.
„Počkej!”vyrazil ze sebe Jason zoufale. „Vůbec nic nechápeš!” Sekyra se rychle snášela dolů.
„Nejsem z této planety a…”
Jasonem otřásl prudký náraz, když se sekyra zabořila do dřeva kousek vedle jeho hlavy. Vousáč v posledním okamžiku směr úderu změnil. Pak uchopil Jasona zepředu za oblek a přitáhl si ho k sobě, až se jejich hlavy dotkly.
„Fakt?” zvolal ohlušujícím hlasem. „Ty nejsi odtud?” Povolil sevření a Jason klesl zpět na podlahu dřív, než mohl odpovědět. Vousáč ho přeskočil a zamířil do potemnělé zadní části chatrče.
„To musím povědět Rhesovi,” přemýšlel nahlas, když manipuloval s něčím na stěně. Náhle se chatrč zalila světlem.
Jason se zmohl pouze na udivený pohled. Ten vlasatý, zvířecí srstí oděný divoch zacházel s komunikátorem, jeho ztvrdlé a špinavé prsty zručně sepnuly obvod a vytočily číslo.
16
Ta scéna vypadala dost bláznivě. Jason se snažil smířit s tím, že divoch obsluhuje moderní přístroj, ale nepodařilo se mu to. Komu ten divoch volá? To, že je zde jeden komunikátor, znamená, že někde jinde musí existovat nejméně ještě jeden. Je Rhes živá bytost, nebo neživá věc?
Přinutil se o dalších otaznících neuvažovat. Objevilo se před ním něco nového — faktory, které dřív nebral do úvahy. Vždycky žil v přesvědčení, že jakmile si jednou ujasní fakta, dokáže vysvětlit všechno.
Zavřel oči, odstínil ty oslnivé paprsky slunce prořezávající se vrcholky stromů a znovu zvažoval fakta, která měl k dispozici. Ta se dala snadno zatřídit do dvou skupin: fakta, která získal vlastním pozorováním, a fakta, která se dozvěděl od obyvatel města. Zaměří se na tu druhou skupinu faktů a zjistí, zda budou odpovídat tomu, co se dozví. A bylo velmi pravděpodobné, že většina z nich, nebo všechna se ukážou být nepravdivá.
„Vstaň!” zaskřehotal do jeho myšlenek vousáčův hlas. „Vypadnem odtud.”
Jason měl dosud nohy zdřevěnělé, sotva schopné chůze. Vousáč si znechuceně odfrkl, postavil Jasona na nohy a opřel ho o stěnu. Jason zatnul prsty do sukovité kůry, když vousáč odešel, a rozhlédl se, zjišoval, kde se nachází.
Poprvé od doby, kdy utekl z domova, se ocitl na farmě, by na jiném světě se zcela odlišnou ekologií, a to, že je to farma, poznal na první pohled. Na svahu před chatrčí se rozprostíralo čerstvě oseté pole. A ten, kdo o ně pečoval, byl dobrý farmář. Po profilu svahu se táhly rovné, správně vyhloubené brázdy. Vedle chatrče stála další budova, sbitá z klád, zřejmě stodola.
Když se mu za zády ozvalo hlasité odfrknutí, rychle se otočil — a ztuhl. Pohybem ruky přivolával pistoli, která se neobjevovala, a prstem tiskl spouš, která neexistovala.
Ten tvor se zřejmě před chvílí vynořil z džungle a neslyšně se přikradl za něho. Měl šest silných nohou s pařáty, které se bořily do země, a dva metry dlouhé tělo, pokryté matnou žlutočernou srstí všude kromě lebky a plece — na těch místech ho chránily překrývající se destičky z rohoviny. A dostal se tak blízko, že Jason z něho viděl všechny detaily.
Řekl si, že to je jeho konec.
Tlama šelmy se rozevřela, čára připomínající žabí úsměv rozdělila neochlupenou lebku a odhalila dvojitou řadu špičatých zubů.
„Fído, sem,” zvolal vousáč, který se objevil za Jasonem, a současně luskl prsty. Zvíře poskočilo dopředu, o vlas minulo ohromeného Jasona a začalo si otírat hlavu o vousáčovu nohu.
„Hodnej pejsánek,” uznal vousáč a prsty drbal zvíře pod okrajem krunýře v místě, kde krunýř vrůstal do masa.
Vousáč s sebou přiváděl dvě cestovní zvířata, opatřená sedlem a uzdou, a přiváděl je od stodoly. Jason si ani pořádně nevšiml, že mají hladkou kůži a dlouhé nohy — tak rychle se vyšvihl na hřbet jednoho z nich. A stejně spěšně si upevnil nohy v třmenech. Vyrazili, a ta bestie s hlavou jako holá lebka šla za nimi.
„Hodnej pejsánek!” opakoval Jason a zničehonic se rozesmál. Vousáč se otočil a zamračeně hleděl na Jasona, dokud neumlkl.
Ve chvíli, kdy vstoupili do džungle, vstoupili do temnoty. Pod hustými listy stromů nebylo téměř vidět, a oni žádné svítilny neměli, ale zvířata zřejmě cestu znala. Z džungle kolem nich se ozývaly skřípavé zvuky a pronikavé výkřiky, ale Jason si z toho příliš těžkou hlavu nedělal. Snad ho uklidnilo, že se vousáč bez rozmýšlení a tak samozřejmě vydal na cestu. Nebo to, že s nimi byl „pejsánek”, kterého spíš cítil než viděl. Cesta byla dlouhá, avšak ne nesnesitelná.
Pravidelný pohyb zvířete a únava ho přemohly — upadal do občasného polospánku, z něhož se probouzel vždy, když se začal příliš předklánět. Nakonec v sedle usnul ve vzpřímené poloze. Plynuly hodiny, a když otevřel oči, spatřil před sebou čtverec světla. Cesta skončila.
Nohy měl ztuhlé a od sedla odřené. Když mu vousáč nohy opět rozvázal, jen s námahou slezl a málem upadl. Dveře chatrče se otevřely a Jason vstoupil dovnitř. Chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly na světlo a než dokázal rozpoznat, že na posteli před ním leží nějaký člověk.
„Pojď sem a posaď se.” Hlas zněl sytě a silně a prozradil, že je zvyklý poroučet. Muž vypadal na invalidu: od nohou do pasu ho zakrývala přikrývka, nad pasem bylo vidět, že má nemocně bělavou pokožku posetou rudými skvrnami, která mu visela docela volně na kostech. Jako by z něho nezůstalo víc než kůže a kostra.
„Není to nic příjemného,” poznamenal muž v posteli, „ale už jsem si zvykl.” Tón jeho hlasu se náhle změnil. „Naxa říkal, že nejsi z našeho světa. Je to pravda?”