První planeta smrti

Až do této chvíle udržovalo Jasona v aktivitě nadšení, které mu dávalo zapomenout na vyčerpání z dvojnásobné přitažlivosti za celý dlouhý den. Nyní na něho náhle dolehla fyzická únava. Jen nejasně si uvědomoval, že odmítl jídlo a že se zahalil do přikrývky na podlaze. Pak si už nepamatoval na nic.

17

Z toho, jak ho dvojnásobná přitažlivost tiskla k nepohodlné podlaze, ho bolel každý kousek těla. Oči měl oteklé a v ústech nepopsatelnou pachu, která se po kusech vytrácela. Posadit se vyžadovalo značné úsilí, a Jason musel potlačit zasténání, jak mu zapraskaly klouby.

„Dobrý den, Jasone,” zvolal Rhes z postele. „Kdybych hluboce nevěřil v lékařskou vědu, byl bych v pokušení tvrdit, že v tvém přístroji, který mě přes noc uzdravil, je ukrytý zázrak.”

Nebylo pochyb, že se Rhes zotavuje. Zanícené pásy již zmizely a oči pozbyly včerejší horečkovitý výraz. Seděl vzpřímeně na posteli a díval se, jak ranní slunce rozpouští na polích kroupy z noční bouře.

„Tam ve skříni je maso,” řekl, „a buď voda nebo visk na pití.” Ukázalo se, že visk je destilovaný nápoj, mimořádně silný, který okamžitě vyčistil Jasonovi mozek, i když mírné zvonění v uších mu zůstalo. A maso bylo vypečené do křehka a pro Jasona představovalo to nejlepší jídlo, jaké měl od doby, kdy opustil Darkhan. Celkem vzato, tito Pyrrané mu vrátili víru v života v budoucnost. S ulehčujícím povzdechem odložil sklenici a rozhlédl se.

Nyní, kdy se už zotavil z vyčerpání a kdy ho netížila starost o přežití, se v myšlenkách mimovolně vrátil ke svému problému. Jací ti lidé doopravdy jsou — a jak v té smrtelně nebezpečné divočině dokázali přežít? Ve městě mu říkali, že to jsou divoši. Avšak na stěně visel pečlivě udržovaný a opravovaný komunikátor. A u dveří samostříl na kovové šípy — na těch bylo dosud vidět známky po opracování. Potřeboval vědět mnohem víc. Mohl by začít tím, že se zbaví některých falešných informací.

„Rhesi, smál ses, když jsem ti řekl, že lidé z města vykládají, že vám dávají za potraviny cetky. S čím s vámi ve skutečnosti obchodují?”

„Se vším, v určitém sortimentu,” odpověděl Rhes. „Drobné průmyslové zboží, jako jsou elektronické součástky pro naše komunikátory. Nerezové slitiny, které v našich kovárnách nedokážem udělat, řezné nástroje, atomové konvertory, které dávají elektrickou energii z jakéhokoli radioaktivního prvku. Takové věci. V rozumné míře nám prodávají vše, oč požádáme — pokud to není v seznamu zakázaných výrobků. Velice naléhavě potřebují potraviny.”

„A výrobky, na které se vztahuje zákaz…”

„Samozřejmě zbraně, nebo cokoli, z čeho se dá udělat účinná zbraň. Vědí, že si děláme střelný prach, takže od nich nedostanem třeba odlitky a bezešvé trubky, z nichž bychom mohli vyrobit dělové hlavně. Pro pušky si hlavně vyvrtáváme ručně — ale samostříl není tak hlučný a pro džungli je vhodnější. A mají zájem, abychom se moc nedozvěděli, takže jediné tiskoviny, co se k nám dostávají, jsou technické příručky na provádění údržby a oprav, v nichž není žádná teorie.

No a poslední zakázanou oblastí, jak už víš, je medicína. A to je to jediné, čemu nerozumím a co mě při každé smrti, které by se dalo zabránit, naplňuje sžíravou nenávistí.”

„Vím, co je k tomu vede,” poznamenal Jason.

„Řekni mi to tedy, protože já na žádný důvod nemůžu přijít.”

„Přežití — nic než pouhé přežití. Asi si to neuvědomuješ, ale jejich počet klesá. Je to jen otázka roků, než všichni vyhynou. Na druhé straně u vás je stabilní, pokud ne mírně rostoucí populace, protože existujete bez technické ochrany, jakou disponují oni. V městě vás tedy nenávidí a současně vám závidí. Kdyby vám poskytli svoje lékařské vymoženosti a vám se vedlo úspěšně, vyhráli byste bitvu, kterou oni prohráli. Mám za to, že vás tolerují jako nutné zlo, protože jim dodáváte potraviny, jinak si nepřejí, než abyste všichni zahynuli.”

„To dává smysl,” zabručel uznale Rhes a bouchl pěstí na postel. „Je to taková pokřivená logika, jaké se člověk od kšeftařů může nadát. Využívají nás, abychom je živili, na oplátku nám poskytují skutečně minimum a současně nám zabraňují dostat se k poznatkům, které by nás dostaly z dnešní existence, kdy žijeme z ruky do úst. A co horšího, mnohem horšího, izolují nás od hvězd a od zbytku lidstva.” V obličeji měl tolik nenávisti, že Jason mimoděk ustoupil.

„Myslíš, Jasone, že jsme divoši? Jednáme a vypadáme jako zvířata, protože musíme bojovat o existenci na zvířecí úrovni. O hvězdách však víme. Tam v té skříni, pod ochranou kovu, je více než třicet knih, vše, co máme. Většinou je to fikce s trochou historie a vědy. Stačí však udržovat při životě příběhy o zdejším osídlení a ostatním vnějším světě. Vídáme, jak v městě přistávají lodě, a víme, že tam nahoře jsou světy, o nichž můžeme jenom snít, ale nikdy spatřit. Nediv se, že ty bestie, které si říkají lidé, nenávidíme a že bychom je zničili, kdykoli by to bylo možné. V přístupu ke zbraním nám brání oprávněně — tak jistě, jako že ráno vychází slunce, bychom je vyřídili do posledního člověka jen kdybychom mohli, a vzali si to všecko, k čemu nám brání se dostat.”

To bylo tvrdé odsouzení, ale v podstatě odpovídalo pravdě. Alespoň z hlediska nezúčastněného. Jason se nepokoušel rozhněvanému Rhesovi vysvětlovat, že město Pyrrus vypadá tak, jak je podle postoje jeho obyvatel jedině možné a logické.

„Jak ta bitva mezi vámi, jako separátními skupinami, začala?” zeptal se.

„Nevím,” přiznal Rhes. „Mnohokrát jsem o tom přemýšlel — o té době však neexistují žádné záznamy. Jistě víme jen to, že všichni pocházíme z kolonistů, kteří sem přiletěli současně. V určité době se rozdělili na dvě skupiny — nějak. Možná že vypukla válka, o jakých jsem četl v knížkách. Mám jistou teorii, i když ji nemohu dokázat, že k rozdělení došlo kvůli neshodám o poloze města.”

„Poloze? Nechápu.”

„Znáš přece ty kšeftaře a viděls, kde jejich město leží. Podařilo se jim ho postavit přímo v srdci nejdivočejšího místa na této planetě. Víš, že jim nezáleží na ničem živém kromě sebe samotných — jejich jedinou logikou je střílet a zabíjet. Neuvažovali, kde se má město postavit, a tak se jim ho podařilo situovat do nejhloupějšího možného místa. Jsem přesvědčen, že moji předkové pochopili, jaká je to pitomost, a pokusili se jim to vysvětlit. To by byl dostatečný důvod k válce, ne?”

„Mohl by být,” připustil Jason, „pokud se to tak skutečně odehrálo. Jenže já si myslím, že se na ten problém díváš obráceně. Jde o válku mezi pyrranskými přirozenými formami života a lidmi; obě strany bojují, aby se vzájemně zlikvidovaly. Místní formy života se neustále mění, hledají nové podoby, takové, které by vetřelce definitivně zničily.”

„Tvoje teorie je ještě šílenější než moje,” usoudil Rhes. „Tak tomu ale vůbec není. Připouštím, že život na této planetě není nijak jednoduchý — pokud je pravda to, co jsem se dočetl v knížkách o jiných světech — ale nemění se. Musíš mít rychlé nohy a dávat pozor na všecko, co je větší než ty, ale přežiješ. Ono ostatně na důvodu nezáleží. Ti kšeftaři si vždycky o problémy koledovali a já jsem moc rád, když vidím, že jich mají dost.”

Jason se nesnažil svůj názor prosazovat. Úsilí donutit Rhese., aby změnil svůj zásadní postoj, za to nestálo — ani kdyby měl naději uspět. O smrtelně nebezpečných mutacích se mu nepodařilo přesvědčit nikoho v městě, i když tam byly všechny skutečnosti jako na dlani. Přesto však mu Rhes mohl poskytnout informace.

„Řekl bych, že není důležité, kdo válku začal,” prohlásil kvůli Rhesovi, ale ve skutečnosti si nic takového nemyslel. „Musí však uznat, že lidé z města vedou se všemi místními životními formami neustálý boj. Na druhé straně se tvoji lidé dokázali spřátelit nejméně se dvěma druhy, které jsem viděl. Mohl bys nějak vysvětlit, jak se jim to podařilo?”