Stejnoměrný tah trysek loď nadzvedl a vynesl do výšky, pak se loď vydala pomaleji po kruhové dráze. Obletěli město pětkrát, než Jason potřásl hlavou.
„Ten krám by měl fungovat dobře, ale chytáme moc šumu od všech místních forem života. Vezmi to třicet kilometrů za město a začni nový okruh.”
Tentokrát byly výsledky lepší. Ve směru od města přicházel velice silný signál v rozmezí necelého stupně úhlové míry. Při poloze antény kolmo na směr letu lodě byl signál docela konstantní. Meta otáčela lodí kolem její osy, dokud se Jasonův záchranný člun neocitl přímo vespod.
„Teď je to ono,” pochvaloval si Jason. „Jen udržuj tuto polohu a zajisti, aby se předek nekymácel.”
Na kruhové stupnici pečlivě zaznamenal polohu a pak otáčel přijímací anténou o plných sto osmdesát stupňů. Jak loď pokračovala v obletu, pomalým natáčením antény pátral po jakýchkoli signálech, a než zachytil nový, urazili asi polovinu oběžné dráhy.
Byl to skutečně ten signál, v úzkém pásmu, ale silný. Jen pro jistotu nechal loď obletět město ještě dvakrát a pokaždé zaznamenal na gyroskopu směr. Při třetím obletu zavolal Metu.
„Připrav se na plný obrat doprava, nebo jak tomu říkáš. Myslím, že ten směr, co jsme hledali, jsme našli. Připrav se — teď!”
Loď změnila směr jen pomalu, ale Jason signál neztratil. Ten sice ve své intenzitě několikrát zakolísal, Jason jej však vždy opět doladil. Když se kurs lodě ustálil, Meta zrychlila.
Letěli vstříc prapůvodním Pyrranům.
Rychlostí, která se blížila limitní rychlosti v atmosféře, letěli téměř hodinu, a nic se nezměnilo. Meta měla námitky, ale Jason ji přiměl kurs dodržovat. Signál se ani v nejmenším neodchyloval a jeho intenzita zvolna narůstala. Přeletěli řetěz sopek vyznačujících hranice kontinentu, a v divokých termálních proudech loď poskakovala. Jakmile zůstalo pobřeží za nimi a ocitli se nad vodou, Skop se k Metině reptání přidal. Stále sice lodním dělem otáčel, ale v takové vzdálenosti od pevniny nebylo téměř na co střílet.
Když se na obzoru objevily ostrovy, signál začal klesat pod horizontálu.
„Teď zpomal!” zvolal Jason. „Ty ostrovy před námi vypadají na náš cíl!”
Kdysi zde býval kontinent, který se vznášel na kapalném jádru planety. Vlivem změny tlaku se hmota pevniny posunula a kontinent se propadl pod oceán. Všechno, co nyní z kypícího života na kontinentě zbylo, omezilo se na šňůru ostrovů, kdysi vrcholků hor nejvyššího pohoří. Na těch ostrovech, jejichž holé břehy strmě čněly z vody, přebývali poslední obyvatelé ztraceného kontinentu. Vykořenění potomci vítězů nepředstavitelně nelítostného zápasu. Zde žili nejstarší původní Pyrrané.
„Sestup níž,” signalizoval Jason, „k tomu velkému vrcholku. Jak to vypadá, signály přicházejí od něho.”
Přehoupli se přes horu, ale nebylo vidět nic než stromy a sluncem vyprahlé skály.
Bolest téměř připravila Jasona o rozum, ten náhlý poryv nenávisti, který mu přes zesilovač pronikl do mozku. Strhl si z uší sluchátka a sevřel si dlaněmi hlavu. Očima zalitýma slzami spatřil, jak se ze stromů pod ním náhle vzneslo černé mračno létajících zrůd. Úbočí zahlédl jen na prchavý okamžik, než Meta přinutila tah k okamžitému zvýšení výkonu a loď prudce zrychlila vzhůru.
„Našli jsme je!” Divošský výraz nadšení Metě z obličeje vyprchal, když uviděla komunikátorem Jasona. „Není ti něco? Co se stalo?”
„Je mi… jako bych se spálil… Zažil jsem už smrš vln psí, ale ne takovou! Než mě vlny zasáhly, zahlédl jsem na chvíli nějaký zející otvor, vypadal jako ústí do jeskyně. Tam bude asi jejich zdroj.”
„Lehni si,” přikázala Meta. „Zavezu tě zpátky, jak to nejrychleji půjde. A zavolám Kerkovi. Musí se dozvědět, co se stalo.”
Když se snesli dolů, na přistávací ploše už čekala skupina mužů, a když se loď dotkla země, okamžitě k ní vyrazili — obličej si museli chránit před dosud rozžhavenými tryskami.
Kerk vtrhl do lodě, ihned jak se uzávěr pootevřel, a pátravě se rozhlížel kolem, dokud neobjevil Jasona nataženého na antiakceleračním lehátku.
„Je to fakt?” vyštěkl. „Vystopovali jste ty nepřátelské zločince, co tuhle válku rozpoutali?”
„Jen pomalu, kamaráde, pomalu,” řekl Jason. „Vystopoval jsem zdroj vzkazu vysílaného vlněním psí, který vaši válku udržuje v chodu. Pokud jde o to, kdo tuto válku rozpoutal, neobjevil jsem žádný důkaz, a určitě bych nešel tak daleko, abych jim nadával do zločinců…”
„Hraní na slovíčka mě unavuje,” přerušil ho Kerk. „Ty nestvůry jsi vypátral, a jejich poloha je zaznamenána.”
„Na mapě,” dodala Meta. „Mohla bych tam letět se zavázanýma očima.”
„Prima, prima,” pochvaloval si Kerk a mnul si dlaně tak silně, že bylo slyšet škrábavý zvuk jeho mozolů. „Je to skutečně těžké zvyknout si na myšlenku, že po těch staletích snad nastává konec války. Ale přece jen to teď možné je. Místo jednotlivého zabíjení těch stále se obnovujících legií prokletých potvor, které na nás utočí, můžem se dostat k jejich vůdcům. Vyhledejte je, pro změnu přeneste válku k ním — a vyhlaďte jejich rod z povrchu této planety!”
„Nic takového!” ozval se Jason a namáhavě se posadil. „Žádné vyhlazování! Od chvíle, kdy jsem na této planetě přistál, postrkovali jste mě sem a tam, a já jsem desetkrát dokola dával svůj krk v sázku. Myslíte si, že jsem tohle dělal jen proto, abych ukojil vaše krvežíznivé choutky? Mně jde o mír, nikoli o zkázu. Slíbils, že se s těmi tvory spojíš a pokusíš se s nimi vyjednávat. Nejsi snad čestný člověk, který svoje sliby dodržuje?”
„Tu urážku nevezmu na vědomí — i když jindy bych tě za ni zabil,” prohlásil Kerk. „Prokázals však našemu lidu velkou službu, a my se nestydíme přiznat, že jsme ti zavázáni. Neobviňuj mě však, že porušuju sliby, které jsem nikdy nedal. Já si na svoje slova přesně pamatuju. Slíbil jsem, že budu souhlasit s jakýmkoli rozumným plánem, který povede ke skončení této války. A to je přesně to, co hodlám udělat. Tvůj plán na vyjednávání míru rozumný není. Nepřítele tedy zničíme.”
„Napřed uvažuj,” zvolal Jason za Kerkem, který se otočil k odchodu. „Co je nerozumného na pokusu o vyjednávání nebo o příměří? Pak, jestli se neuspěje, můžeš to zkusit podle svého.”
Přicházeli další Pyrrané a v kabině začínalo být plno. Kerk, který se protlačil až ke dveřím, se obrátil.
„Prozradím ti, co je na příměří nerozumného. To, že je to východisko pro zbabělce — a to skutečně je. Navrhnout něco takového je v tvém stylu — pocházíš z jiného světa a na nic rozumnějšího nemůžeš přijít. Ty si skutečně myslíš, že bych o takové poraženecké představě třeba jen na okamžik uvažoval? A to, co říkám, neříkám jenom za sebe, ale za nás za všechny. Nám boj nevadí, my bojovat umíme. Víme, že kdyby tato válka skončila, že bychom tady mohli vybudovat nový svět. Přesto všechno, jestli máme volit mezi pokračováním ve válce a zbabělým mírem — zvolíme válku. Tato válka skončí jen tehdy, až bude nepřítel zcela zničen!”
Naslouchající Pyrrané souhlasně přizvukovali, a Jason musel zvýšit hlas, aby je překřičel. „To je skutečně báječně. Vsadím se, že si dokonce myslíš, že jsi původní. Proč však neslyšíš. celé to jásající pozadí? Jsou to přízraky všech parchantů řinčících zbraněmi, kteří vytáhli do ušlechtilé války. Ti ten starý slogan dokonce poznají — my jsme na straně světla a nepřítel je temnou zrůdou. A vůbec nezáleží na tom, jestli druhá strana říká totéž. Jsou to jenom ta stejná stará slova, která zabíjejí lidi už od zrodu lidské rasy. Mně takzvaný zbabělý mír vyhovuje. Mír znamená opak války, to, že se nebojuje. Jak může být něco zbabělého na tom, že se neválčí? Co se to snažíš schovat za to matení významu slov? Svoje skutečné důvody? Nedivím se ti, že se za ně stydíš — já bych se taky styděl. Proč jenom nevyjdeš s pravdou ven a neřekneš, že pokračuješ ve válce jen proto, že tě zabíjení těší? Že tebe a tvoje zabijáky těší, když vidíte někoho nebo něco umírat, a že jim chceš poskytnout ještě více potěšení?!”