Za rozbřesku slunce spálilo a zahnalo sněhová mračna. Jason se opřel o strom a svýma přivřenýma, bolavýma očima vzhlédl k obloze. Půda kolem něho zářila bělostí, až na místo kolem stromu, kde jeho klopýtavé kroky vyšlapaly kruh z černého bahna. Se zády opřenými o hladký kmen stromu se Jason zvolna sesul k zemi a nechal se prohřívat slunečními paprsky.
Z vyčerpání se mu zatočila hlava, rty měl rozpukané od žízně a téměř neustálý kašel mu žhavými prsty trhal hruď. I když se slunce ještě příliš nad obzor nevyhouplo, už silně hřálo a vysušovalo mu kůži. Vysušovalo a spalovalo.
To nebylo v pořádku. Ta myšlenka se mu honila hlavou, dokud si ji nepřipustil. Obracel ji a zkoumal ze všech stran. Co nebylo v pořádku? To, jak mu bylo.
Zápal plic. Měl všechny jeho příznaky.
Vysušené rty mu popukaly, a když se usmál, zvlhčila je krev. Vyhnul se na Pyrru všem nebezpečím ze strany živočichů, všech těch velkých masožravců a jedovatých plazů jen proto, aby ho přemohl nejmenší organismus ze všech? No, na toho má metr taky.
Třesoucími prsty si vyhrnul rukáv a přitiskl ústí medikitu k holé paži. Mediku cvakl a začal bzučet, ale hněvivě a kvílivě. Věděl, že to má nějaký význam, ale nemohl si uvědomit jaký. Pozvedl medikit a zjistil, že jedna z jehel vyčnívá z otvoru jen zpola. Samozřejmě. Nebylo v ní to antibiotikum, které vyžadoval analyzátor. Potřebovala doplnit.
Se zaklením medikit odhodil — ten šplouchl do louže a zmizel. Konec s léčbou, konec s medikitem, konec s Jasonem dinAltem. Osamocený bojovník proti nebezpečím planety smrti. Zarputile odvážný cizinec, který si dokázal vést stejně dobře jako místní! Celý jeden den vydržel bez cizí pomoci, než si podepsal rozsudek smrti.
Za ním se ozvalo přiškrcené zavrčení.
V jediném pohybu se otočil, klesl k zemi a vystřelil. To vše se odehrálo dřív, než si vůbec uvědomil, že se to odehrálo. Díky svému pyrranskému výcviku měl reflexy rychlejší než myšlení. S otevřenými ústy hleděl na ošklivé zvíře, které necelý metr od něho dodělávalo, a uvědomil si, že ho vytrénovali dobře.
Jeho první reakcí byla lítost nad tím, že zabil jednoho z hrabošských psů. Když se však podíval pozorněji, zjistil, že se od hrabošského psa poněkud liší zabarvením, velikostí a srstí. I když většinu z jeho přední čtvrti výstřel odtrhl a krev z něho tryskala v umírajících pulsech, zvíře se stále snažilo k Jasonovi dostat. A než mu smrt potáhla oči skelným výrazem, s vypětím se přiblížilo téměř až k Jasonovým nohám.
Hrabošský pes to tak docela nebyl, mohl to být jeho divoký příbuzný — ve smyslu příbuznosti psa k vlkovi. V duchu si říkal, zda mezi vlky a touto mrtvou šelmou neexistuje ještě nějaká jiná podobnost. Neloví také ve smečkách?
Ta myšlenka ho přiměla vzhlédnout — a právě v posledním okamžiku. Lesem se táhly další velké kontury, stahovaly se k němu. Když dvě šelmy zastřelil, ostatní vztekle zavrčely a rychle zmizely v lese. Neodešly však. Smrt jejich druhů je neodradila, dokonce ještě víc rozzuřila.
Posadil se zády ke stromu a čekal, až se šelmy opět přiblíží, a pak je odstřeloval. Při každém výstřelu a smrtelném výkřiku ty, co zbyly, zavyly hlasitěji. Některé spolu bojovaly, když se setkaly, aby své zuřivosti daly volný průchod. Jedna se postavila na zadní nohy a seškrabávala ze stromu kůru po velkých pásech. Zamířil na ni a vystřelil, ale byl příliš daleko, než aby zasáhl.
Uvědomil si, že horečka může být někdy výhodou. Logika mu říkala, že přežije pouze do západu slunce, nebo dokud nevystřílí všechny náboje. Avšak to ho nyní příliš neznepokojovalo, na ničem vlastně nezáleželo.
Nechal poklesnout ramena, zcela se uvolnil a ruku zvedal jen tehdy, když střílel, a pak ji opět spouštěl. Vždy po několika minutách se musel pohnout, aby se ohlédl za strom a případně zabil šelmu, která se k němu plížila z místa, kam neviděl. Neurčitě si uvědomoval, že by bylo lepší, kdyby se opíral o menší strom, ale úsilí spojené s tím, aby se k nějakému takovému přesunul, nestálo za to.
Někdy odpoledne vystřelil poslední náboj. Zabil jím šelmu, kterou nechal přijít blízko, protože si povšiml, že na větší vzdálenost cíl už nezasahuje. Šelma zavrčela a klesla k zemi — ostatní, které byly nedaleko, odtáhly a ze sympatií kvílely. Jedna z nich se opět objevila a Jason stiskl spouš.
Ozvalo se pouze slabé cvaknutí. V pistoli už žádný náboj nebyl a nebyl ani v zásobníku u jeho pasu. Mlhavě vzpomínal, kolikrát dobíjel, ale nedokázal si ten počet uvědomit.
Tak toto byl konec. Všichni měli pravdu — na Pyrrus nestačil. Neměli to však říkat. Pyrrus je nakonec všechny také zahubí. Pyrrané nikdy neumírají v posteli. Staří Pyrrané nikdy neumírají, protože se stáří nedožívají.
Nyní, kdy se už nemusel nutit do ostražitosti a nemusel držet pistoli, horečce podlehl. Chtělo se mu spát, a věděl, že ten spánek bude dlouhý. Oči se mu zavíraly, když pozoroval, jak se k němu šelmy opatrně, zvolna přibližují. Jedna z nich se připlížila tak blízko, že na něho mohla doskočit — viděl, jak se jí na nohou napínají svaly.
Šelma skočila — a než k němu doletěla, zkroutila se ve vzduchu a klesla k zemi. Z rozevřené tlamy jí vytryskla krev, z boku hlavy jí trčel kovový šíp.
Z houštin vystoupili dva muži a sklouzli pohledem na Jasona. Pouhá jejich přítomnost zřejmě stačila nahnat šelmám strach, protože všechny zmizely.
Hraboši. Jason tak pospíchal, aby se co nejdříve dostal do města, že na ně zapomněl. Bylo moc dobře, že tady jsou, a Jason byl velice rád, že přišli. Nedokázal dostat ze sebe ani slovo, proto jim poděkoval alespoň úsměvem. Ten však probudil v jeho rtech bolest.
Pak upadl do spánku.
24
Poté, po neurčitou dobu, se Jasonovi vtiskly do paměti pouze mlhavé útržky vzpomínek. Pocit pohybu a všude kolem velké šelmy. Stěny, kouř z hořícího dřeva, šum hlasů. Nic z toho mnoho neznamenalo, a Jason byl tak unaven, že mu na ničem nezáleželo. Nechat všechno být bylo snadnější a lepší.
„Právě včas,” zazněl Rhesův hlas. „Kdybys takhle ležel ještě pár dní, pochovali bychom tě, i kdybys ještě dýchal.”
Jason na něho zamžikal, snažil se zaostřit oči na obličej, který se nad ním vznášel. Konečně Rhese poznal a pokusil se mu odpovědět, ale ten pokus jen vyvolal záchvat kašle, který mu zachvěl celým tělem. Někdo mu přisunul ke rtům pohárek, a sladká kapalina mu stekla do hrdla. Po chvilce odpočinku se pokusil promluvit znovu.
„Jak dlouho tady jsem?” Hlas mu zněl slabě a vzdáleně, a Jason jen s obtížemi poznal, že je opravdu jeho.
„Osm dní. A proč jsi neposlouchal, když jsem ti mluvil do duše?” zeptal se Rhes. „Měls zůstat u lodě, když jsi havaroval. Nevzpomínáš si, co jsem ti povídal o tom, že na tomto kontinentě můžeš přistát kdekoli? No nevadí, už je pozdě si s tím zatěžovat hlavu. Příště poslouchej, co říkám. Naši lidé jednali rychle a na místo havárie dorazili před setměním. Našli polámané stromy a místo, kde se loď potopila, a nejdřív si mysleli, že ses v ní utopil. Pak jeden z psů našel tvou stopu, ale v noci ji v močále opět ztratil. Hojně si užili bláta a sněhu, ale neměli ani trochu štěstí a stopu už nenašli. Následujícího odpoledne se odhodlali poslat pro posily, zaslechli však tvoje výstřely. Dorazili k tobě za minutu dvanáct, jak jsem slyšel. Jeden z nich byl naštěstí hovorný a ten divokým psům přikázal, aby zmizeli. Jinak by je všecky museli zabít, ale to by nebylo dobře.”