Ten či onen úklad života v dávnověku byl podmíněn především možnostmi vedení hospodářské činnosti v oblasti prožívání a efektivitou hospodaření, tj. průměrnou produktivitou pracovní činnosti v přepočtu na jednoho člověka v následnosti generací při dostupné úrovni odpovídajících technologií a organizace prací.
Aby při rodinném-klanovém úkladu rodina přežila v následnosti generací, musí na jednoho člena připadat určité množství hlav skotu, který lidi živil a umožňoval každodenní život. Aby se stádo obnovovalo a bylo nevysychajícím zdrojem obživy během mnoha let, byla nutná určitá plocha pastvin (různá v různých regionech, což bylo podmíněno charakterem a produktivností biocenóz). Ty okolnosti určovaly minimální vzdálenost od sebe, ve které mohly rodiny žít na základě tohoto hospodářského úkladu, a ohraničovaly mezní hustotu obyvatel v oblasti, při jejímž překročení bylo nevyhnutelným zchudnutí a ztížení života všech, nebo vnitřní konflikty zaměřené na vyhlazení protivníka v procesu konkurence rodin a klanů za hospodářské výhody. Sněmy nikoliv všech rodin, ale jen některých představitelů všech rodin, v takových kulturách mají periodický charakter (doba námluv a svateb, obvykle spadající na období minimální pracovní vytíženosti; nějaké všem společné religiozní nebo kultové akce; trhy, - které často spadaly na stejná období) nebo mimořádný charakter (organizace nájezdu na sousedy nebo organizace obrany před nájezdem sousedů, vypracování strategie reakce na živelnou pohromu atp). Při takovém úkladu může být určitý počet otroků užitečný v hospodářství, a zabrání stád sousedů a jejich částečné vyhlazení a částečná proměna v otroky je jeden ze způsobů rychlého podstatného zlepšení vlastního materiálního postavení.
Pokud přírodně-geografické podmínky v regionu díky soustředění pracovních zdrojů v jednom místě a organizaci kolektivní pracovní činnosti dovolili získávat větší produkci v přepočtu na jednoho člověka, než při separaci jednotlivých rodin a vedení každou rodinou vlastního hospodářství, pak kompaktně-občinný způsob života byl nevyhnutelný.
Ale ani jeden způsob života se nejeví ukazatelem společenského pokroku v aspektech rozvoje kultury a osobnostního rozvoje lidí, ani ukazatelem zaostalosti ve vztahu k jinému způsobu, existujícímu ve stejné době v jiných regionech nebo u jiných civilizací v jiných částech planety, protože to bylo v mnohém období boje za přežití v procesu osvojení regionů planety předky současného lidstva. Hlupáci tehdy nepřežívali ani samostatně, ani kolektivně, ani v přírodním ani v sociálním prostředí, a protože pro všechny lidi je přirozené usilovat o to, získávat více zdrojů (produkce) při menší námaze, pak v závislosti na přírodně-geografických podmínkách regionu se v něm zcela racionálně formoval ten či onen způsob života, zabezpečující nejvyšší zisk produkce z hospodářské činnosti.
A je důležité pochopit, že pokud libovolný z dvou uvedených způsobů (úkladů) života existuje v následnosti generací, pak pro život v každém z nich jsou nutné jemu odpovídající:
• organizace psychiky jedinců, kteří se ho účastní (vnímání světa jako systém subjektivně-obrazných představ o vnitřním a vnějším světě);
• chápání světa (jako vyjádření obrazných představ v konkrétní lexice);
• etika, vyjadřující dané chápání světa,
— reprodukované a zdokonalované v následnosti generací, protože bez toho všeho se způsob života rozpadá.
Historická věda, hovořící o životě lidí v předhistorické době, ve vztahu k mnohým kulturám používá termín „prvobytně pospolná společnost“. Ten termín je ve vztahu k psychologickému aspektu historie, jehož se týká tato práce, jemně řečeno nešťastný: zdůrazňuje „prvobytnost“, která zůstala v historické minulosti, a tím samým zůstává ve stínu občinnost, což dohromady rodí mínění o neaktuálnosti zkoumání občinnosti v historické současnosti, a přesněji – kompaktního charakteru občinnostiv předhistorické dávnosti a jeho historické důsledky, aktuální jak pro současnost, tak pro budoucnost.
Kultura, ve které se rodil původně ruský charakter, byla kulturou kompaktně-občinného prožívání obyvatel na rozlehlém území pokud ne celé, pak velké části východoevropské roviny.
A proto bez zkoumání osobnostních kvalit členů občin, dovolujícím jim žít v občině v následnosti generací, není možné pochopit zvláštnosti původně ruského charakteru a jeho specifické odlišnosti od charakteru lidí v jiných „prvobytně“-občinných kulturách. A úměrně tomu je nemožné i pochopit, co se v současnosti jeví vyjádřením pravé ruskosti, a co k ní nemá nejen nejmenší vztah, ale i překáží jejímu projevení v životě.
Začneme z toho, že maximální početnost občiny byla ohraničena přirozeně-biologickými parametry představitele rodu Člověk rozumný, analogicky tomu, jak je ohraničena početnost hejn a stád v přírodě: počet jedinců, s nimiž je schopná drtivá většina lidí udržovat styky, ve větší či menší míře se účastnících pracovních a životních vztahů každého z nich, - je ohraničeno jak biologií člověka, tak i organizací jeho psychiky, která je ve mnohém podmíněna kulturou. Proto se v každé historické době ten subjektivní psychologický faktor projevuje jako nějaká mezní hodnota početnosti, po jejímž překročení se porušují určité vnitrosociální vazby nebo se stávají nedostatečně intenzivními.
Proto, jakmile v rostoucí občině podíl „čapkových známostí“ překročí určitý práh, občina ztrácí celostnost, protože v ní direktivní personálně-adresné řízení záležitostmi, koordinace společné činnosti ztrácí kvalitu a nastupuje více či méně viditelně projevený chaos. Poslední ve skutečném životě dávných občin znamená, že z občiny, která překročila nějakou mezní hodnotu početnosti, se nevyhnutelně vyčleňuje nová občina, která se s určitou zásobou potravin původní občiny, určených pro zajištění přežití první zimy, a nějakým movitým majetkem, přesunuje na nové více či méně vzdálené místo a tam reprodukuje jí známý předchozí kompaktně-občinný úklad života.
Pokud je pro někoho z nějakých důvodů těžké žít v občině, pak má na výběr tři varianty:
• buď se přizpůsobit a podřídit se zformovaným normám;
• nebo přesvědčit ostatní členy občiny o své pravdě, v důsledku čehož se přizpůsobit budou muset ostatní;
• odejít z občiny sám nebo být vyhnán - odsouzení k samostatnému probíjení se životem.
První dvě varianty jsou přirozenou součástí života občiny jako soubornosti jedinců. Třetí varianta, pokud v dávnosti nebyla rovná rozsudku smrti, stavila před vyhnancem nebo samotářem množství problémů: samostatně nelze prodloužit rod; individuální hospodaření dávalo menší produkci vzhledem k vložené práci, než občinné; právní status samotáře na území kde panoval kompaktně-občinný způsob života byl nijaký: byl vně společnosti.
V důsledku objektivnosti těch problémů byli vyhnanci málo početní – díky převážně úspěšné výchově nových pokolení v rámci tradic kompaktně-občinného úkladu, zformovaných během mnoha generací. A přítomnost málo početných vyhnanců nemohla podrýt zevnitř kompaktně-občinný styl života obyvatel regionu v celku: vyhnanci se buďto doprošovali do jiných občin nebo do svých předchozích; nebo žili samostatně, v důsledku čehož jejich rod končil jimi; nebo pokud se jim podařilo založit rodinu a začít žít rodinným způsobem, pak jejich potomci už mohli vejít do jiných občin nebo založit novou občinu, protože hospodářská efektivnost kolektivní práce byla vyšší; a pokud nějaký vyhnanec pil svou činností krev členům občin, nebyl problém uspořádat hon a problém vyřešit jednou provždy – pokud to nebyla rutinní záležitost, pak to ve vztahu k životu občiny bylo smysluplné a bez problémů realizovatelné (lov byl součástí života občiny a lov na člověka je v některých aspektech i jednodušší, než na divoké zvíře).
25
Technický-technologický pokrok tehdy postupoval pomalu a proto je možné jeho vliv na psychiku lidí nebrat v úvahu.
27
Statistický rozsah individuálních ukazatelů může být velmi široký: pro jedny může být problém už systematický kontakt se dvěma desítkami lidí, ale ne proto, že ty lidi nepřijímá, ale proto, že si nepamatuje, kdo z nich co kdy kde řekl nebo udělal, a co on sám co/kdy/kde řekl nebo udělal jim; a legendy informují, že někteří vojevůdci dávnosti i nedávné historie znali jmenovitě a rozlišovali všechny ve své armádě velikosti několika tisíc lidí, a pamatovali si i určité údaje jejich životopisů.
28
«čapková známost» — idiom ruského jazyka podrozumívající, že lidé se navzájem poznají, při setkání se pozdraví sejmutím čapky a úklonou, ale o životě protějšku nic určitého nevědí nebo vědí málo v důsledku toho, že nemají společné záležitosti ani pracovní, ani oddychové či jiné.