Zde je třeba zvláště obrátit pozornost na neodělitelnost*nerozlučnost v životě občiny vzájemně příčinno-důsledkové podmíněnosti – tj. algoritmické zacyklenosti reprodukce v životě:
1) vzájemné důvěry vedoucích a vedených
2) absence v systému společenských vztahů vědomé lži (chyby být můžou) a „idolu“ personálního zisku, který ve společnosti nemůže existovat bez úmyslných nebo vynucených, včetně masových, lidských obětí a výsměchu lidem, Přírodě regionů i Planetě.
Ale semínkem, ze kterého vše vyrůstá, je zde pravdivost lidí při vzájemné komunikaci, neznající výjimky. Pokud toto není, pak:
• lež se nevyhnutelně dostává do základů řídících rozhodnutí, což vede k chybám řízení a ke škodě, kterou trpí občina celkově nebo ti či oni členové osobně;
• lež se ocitá pod ochranou kultu „idolu“ něčího osobního nebo skupinového zisku a samolibosti, což dělá chyby v řízení nejen neodstranitelnými, ale povznáší je to do statusu systémového faktoru;
• v důsledku chyb v řízení a záměrné škody, nanášené společnému dílu v důsledku samolibosti a jí doprovázející vědomé lži, chyby řízení a škoda se v procesu řízení hromadí, což za sebou vleče nedůvěru k vedení ze strany vedených, sabotáž jejich rozhodnutí (také ne vždy ospravedlnitelná okolnostmi), spontánní erupce a organizaci řízení, alternativního ve vztahu k historicky zformovanému ve stejném sociálním systému, a to vede k:
→ buď k rozpadu dosavadní občiny, vzniku nové a vzniku nějakého množství vyhnanců z řad lhářů a samolibých, pro něž v nové občině není místo;
→ nebo k přechodu skupiny lidí, tvořících občinu, k řízení na jiných principech, jejihž realizace likviduje občinný charakter jejich života..
To je celkově i vše principiálně významné, co je možné říct o životě kompaktní občiny, žijící z plodů své práce, nezávisle na tom, k jaké kultuře občina patří a v jaké oblasti a s jakými přírodními podmínkami občinný způsob života vznikl. Ale to všechno v každé kultuře, kde vznikl stabilní občinný styl života, doprovází určitá specifika, odlišující jednu kulturu od druhé. To se týká i kultury kompaktně-občiného života, ve které vznikl původně ruský charakter.
Nás však bude zajímat ne to, že slovanské ženy si v dávnosti vplétaly do vlasů specifické ozdoby a každá kmenová skupina Slovanů se odlišovala od jiné mimo jiné stylem těchto ozdob, o čemž ví málokdo; a Maoři na Novém Zélandu dělali tetování, což vědí téměř všichni z románu Julese Verna „Děti kapitána Granta“; někdo měl sekery specifické podoby nebo unikální vzor na nádobách, o čemž vědí jen historikové – úzcí specialisté ohledně dohistorických kultur.
Nás bude zajímat specifika meziobčinných vztahů a civilizační specifika kultury, ve které vznikl a projevil se původně ruský charakter.
3.5. Meziobčinné vztahy a Ruský duch
Avšak po zjištění té etiky, na jejíž základě občina (včetně i nekompaktních) může žít v následnosti generací, není třeba si život lidí a společnosti celkově příliš idealizovat.
Takové „mládenecké zábavy“ jako pěstní boj „stěnka na stěnku“, ulice proti ulici, vesnice proti vesnici, a ve městě – čtvrť proti čtvrti, povýšené do statusu svátečních rituálů nebo způsobu trávení volného času, a které se v takové roli dochovaly do poloviny 30. let 20. století dokonce ve velkých městech, to je také z té dávné epochy. Zloba se do těch „zábav“ nevkládala, za projevení v nich zloby nebo krutosti mohli viníka sami zabít nebo zmrzačit, ale ne hned během boje stěna na stěnu, ale později, po objasnění, za co je viník trestán. Krev se v těch „zábavách“ prolévala skutečná, zuby létaly, nosy, čelisti, a žebra se lámaly doopravdy, ale bojovníku trpícímu porážku stačilo nezvednout se ze země poté, co ho někdo srazil nebo opadl, čímž dal nejevo své přání neúčastnit se boje dále. A pokud někdo sedícího nebo válejícího se na zemi člověka udeřil, pak u něj nadlouho mizela chuť udělat něco podobného; a možná že se už nikdy nemohl účastnit podobné „zábavy“: vlastní nebo cizí by ho zpracovali tak, že by měl dost[42]. To učilo lidi sebeovládání, zdrženlivosti a určité starosti o své.
Ze stejné epochy je i další tradice, která také přežila do dnešních dnů (včetně v mnohých městech): v určité datum, obecně známé nositelům tradice, zpravidla v noci oddíl mladíků proniká na území „nepřítele“ a tam „vtipkuje“: rozhází naskládané dříví, zapře dveře z jizby, něco ukradne nebo odežene (skot, ...). Dnes ta tradiční „zábava“ již ztratila svou společenskou prospěšnost, zdegenerovala do destrukčního vandalismu a chuligánství. A v těch místech (hlavně města) kde se praktikuje dodnes, představuje zvláštní „bolehlav“ na jednu letní noc pro místní milici
Jedna z reálných příhod ze 70. let. Městská ulice, která se rovnoměrně svažovala k řece, v délce přes 2 km, výškový rozdíl 60 metrů. Během noci takových rituálních her, mládež pustila podél cesty „střelu“ - bečku s kvasem váhou okolu 500kg, která byla zanechána na prodejním místě, protože kvas ještě zbyl. Obešlo se to bez obětí a zranění a kromě bečky nebylo nic zničeno, měli štěstí.
Je pochopitelné, že z takových tradic, tím spíše z jejich zdegenerovaných variant jsou nyní jen problémy, ale vyvstává otázka, odkud se vzaly a proč vznikly? Při vší zdánlivé divokosti, kdysi v daleké minulosti byly svérázným vyjádřením starání se o lidi, byly společensky užitečné. A právě proto vznikly, existovaly a byly udržovány stovky let.
Ale nejde o to, že mnozí lidé prožívají určitý věk, kdy síla už je, a rozum a odpovědnost ještě ne, v důsledku čehož vznikají společenské instituty, ve kterých se „mladická síla“ může naplno vydovádět, aniž by to hrozilo vážnými nepříjemnostmi všem ostatním.
Ačkoliv způsob života v lesích Východoevropské roviny byl takový, že vojenské nájezdy jejích obyvatelů s cílem získat majetek byly z ekonomické stránky nevýhodné, epizodické konflikty mezi občinami nemohly nevznikat, kvůli různým příčinám. V souladu s tím existovala i vnitřní potřeba disponovat návyky vedení boje i z toho důvodu, zamezit u sousedů pocitům beztrestnosti a všemohoucnosti.
Kromě toho, obchod za hranicemi svého „etnického území“ se vedl i tehdy, a v té době bylo možné obchodovat jen pod krytím vlastní vojenské síly, protože v opačném případě by se kupci spolu se zbožím stali za hranicemi vlastní kultury garantovaně něčí kořistí.
Také není třeba zapomínat, že v sousedství žili i nositelé kultur založených na jiných principech. Dále na jih žijící kočovníci-pastevci potřebovali nejen koně, krávy a ovce, ale i otroky: v menším množství pro potřeby vlastního hospodářství; ve větším na prodej svým sousedům (příjem z prodeje otroka byl během celé historie vyšší než příjem z prodeje berana).
A nakonec i dívky-krásky a ženy z jiných kmenů a z jiných občin byly vždy pro určitou část mužů přitažlivější, než vlastní soukmenovkyně, se kterými si hráli v ranním dětství. A tu potřebu – geneticky-biologicky podmíněnou – se ne vždy dařilo uspokojit mírovými prostředky.
V souladu s těmito historicko-kulturními a přírodně-geografickými okolnostmi stepní nomádi podnikali vojenské nájezdy s cílem pochytání otroků, pronikajíce desítky až stovky kilometrů do lesů. Ale ačkoliv les představoval přirozený fortifikační systém, tak jako každý „opevněný rajón“ negarantuje pro nepřítele absolutní neproniknutelnost, tím spíše že v lesostepních oblastech, kde masivy lesa a stepi se navzájem prolínaly, v důsledku čehož jasně projevená hranice les-step neexistuje; a nakonec ačkoliv v lesích i cesty nebyly, zvířecí stezky byly, protože kanci a losi žijí v lesích východoevropské roviny i nyní, a kde projde los, tam projde i skupina jezdců; a v minulosti žili v lesích i větší kopytníci – buvoli, zubři a tuři. Takže s uměním orientace se mohla skupina nájezdníků dostat velmi hluboko do lesů, v důsledku čehož ani stovky kilometrů od začátků lesních masivů nebylo usedlé obyvatelstvo garantovaně chráněno od vzetí do zajetí a vypálení obydlí během nájezdů stepních kmenů. Nájezdy ze stepí bylo třeba zachycovat jak v počáteční fázi, tak v samotných lesích, a často bylo třeba osvobozovat zajatce z kolon odváděných kočovníky, protože každý člověk byl při kompaktně-občinném způsobu života cenný. Jedním ze způsobů jak se zabezpečit před nájezdy, bylo je „profylaktovat“, tj. organizovat pochody do stepí, vypalovat ji na desítky kilometrů při vhodném směru větrů, kazit zdroje vody atd., což přirozeně vyvolávalo podráždění stepních obyvatel, žijících poblíž lesní zóny, které se projevovalo v jejich odvetných a preventivních bojových akcích proti obyvatelům lesů.
40
Jedna z výrazných scén pěstního boje stěna na stěnu je ve filmu Nikity Michalkova „Lazebník sibiřský“.
41
Podle svědectví současníka událostí, když se v polovině 30. let učil v Leningradu ve vojenské škole, jeden ze spolužáků chodil pravidelně ve svátky a volné dny na jedno z tradičních míst „kolébky revoluce“, kde se scházeli přívrženci pěstního boje a bojovali stěna na stěnu
42
V současnosti ta tradice, nesená kolektivní psychikou společnosti, ztratila užitečnost a získala dříve jí nevlastní kvality nelítostné krutosti a zločinnosti mladistvých.
43
Jeden z vtipů Marka Twaina: „Když mi bylo 15, otec neočekávaně zhloupl. Když mi bylo 18, rozum se mu postupně začal vracet.“
44
Pokud dohistorickou epochu ruské kultury historická věda vztahuje k prvním stoletím našeho letopočtu, pak podle konsenzu téže historické vědy otrokářské státy existovaly v té době již tisíce let.
45
Pracovní náročnost chovu dobytka je menší, než pracovní náročnost života v lesích. Proto volné lidské zdroje, jejichž vznik byl nevyhnutelný ve výsledku poměru porodnosti a úmrtnosti, bylo pro kočovníky jednodušší realizovat v nájezdech na sousedy než ve své tradiční kultuře. A přechod k jinému způsobu života v těch regionech vyžadoval vysoké technologie, které uvnitř dané kultury neměl kdo vynalézt. V důsledku toho jsou kočovné kultury slepá cesta rozvoje, ze které se samostatný únik ukázal historicky reálně nemožný.
46
Moralizovat na téma, kdo byl v právu a kdo ne, v těch konfliktech není nyní na místě, protože ta konfliktnost byla nevyhnutelná při chápání světa představitelů každé z kultur a jejich způsobu života. Ani jedna z kultur ještě nedorostla do chápání globální jednoty všeho lidstva.