Tj. potřeba v bojové přípravě výrostků a dospělých mezi občinníky, žijícími v lesích východoevropské roviny, objektivně byla. V souladu s reálnými potřebami účasti v bojích, občinníci se museli umět rychle transformovat z pracovního družstva do efektivní bojové družiny, a pro to bylo třeba vládnout i určitými návyky, včetně takových jako:
• Uměním tajně proniknout na cizí, možná i střežené území – odtud pramení společenská prospěšnost „junáckých vtípků“ na cizím území, které nejen nebyly vnímány jako přestupek a chuligánství, ale přijímaly se jako potřebné všemi, kdo „prospal“ invazi družiny a její „vtípky“ na hraně reálné agrese. Pokud se vtípky takového druhu odehrávaly na svém území, pak se jejich objekty měli šanci stát především ti, kdo narušovali v občině zavedené normy etiky, a také ti nově příchozí, kdo se ještě nestihli začlenit do občiny.
• Držet pevné bojové pořádky a vést boj, překonávaje reálnou bolest od utržených ran. Pokud se to učí v prvním skutečném boji, pak nejsou žádné garance, že se ten boj nestane i posledním pro všechny účastníky: stačí aby zakolísalo pár, a celá bojová formace se rozsype a další boj už nebude, protože pokud protivníci jsou stepní kočovníci, po boji uloví všechny ty, kteří se stačili rozutéct. A pěstní boj „stěna na stěnu“ právě dával možnost naučit se držet bojovou formaci (v pěší formaci i v jezdecké jde hlavně o to stejné – osvojit princip), přetrpět bolest a vidět skutečnou krev, svou i cizí. V pěstních bojích stěna na stěnu z neopatrnosti (své i cizí) vybívali zuby, oči, lámali nosy, čelisti a žebra, ale to nikdy nebylo cílem boje stěna na stěnu. A protože to bylo skutečně určeno pro ochranu společnosti jako celku, sami účastníci nemilosrdně trestali ty, kdo zanášel do boje zlobu a opíjel se cizí bolestí a ponížením. Právě proto ten, kdo upadl nebo se posadil během té „zábavy“ na zem, byl v kompletním bezpečí.
• To se týká i koňských zábav, které se dochovaly do konce 19. - začátku 20. století, jejíchž účelem bylo dopředu zvyknout koně na to, nést jezdce v reálném boji a nepanikařit z kroků protivníka.
• Zvláštní roli hrály tance. Zde poznamenáme jen tolik, že ukrajinský gopak v jeho kompletní životní variantě, a ne v specificky-akademicky esteticky „učesané“ podobě, představuje posloupnost útočných a obranných pohybů boje na blízko dávných Slovanů. Ale v životě našich předků nebyla bojová umění obdobami těch, charakteristických pro kultury Východu a Západu a jejichž nositeli byla individua.
V prvotní Rusi byl jedinec nositelem podle své kvality převážně psychické životní praxe vcházení do určitého stavu, který je možné jen velmi úslovně nazvat „bojový trans“.
V tom stavu mohl vstupovat do boje, jsa kompletně nevědomým a netrénovaným ve všem, co se nyní vztahuje k bojovým uměním, protože když byl v takovém stavu, jeho egregory byly nositeli veškeré algoritmiky nutných obranných a útočných pohybů, a skrz tytéž egregory a noosféru celkově se zabezpečoval přístup k algoritmice obranných a útočných pohybů protivníka. V důsledku toho, při ovládnutí takové osobnostní psychologické techniky nastolení určitého stavu, systematické mnohohodinové tréninky, spočívající v nanášení úderů dlaněmi a lokty do klád s trčícími kolíky atd. A práce s partnery, byly jednoduše zbytečné, a standard všeobecné tělesné rozvinutosti a grandióznosti byl mnohem výše než dnes – díky jinému stylu života a jiného charakteru práce. Před pohledem dítěte, přebývajícího v takovém stavu, může couvnout dav dospělých, - nechápajíc co se děje a zapomenouc na své agresivní záměry pod vlivem zachvátivší je hrůzy, - proto, že Bůh je skutečně ne v síle, ale v Pravdě.
• A když byliny vyprávějí o tom, že ten či onen ruský bohatýr sám rozehnal nebo pobil pokud ne rovnou celé vojsko, pak početný bojový oddíl, není to umělecký výmysclass="underline" bývalo to, ale nebylo to ani tak projevem fyzické síly a nějakých sofistikovaných metod vedení boje, ale výsledkem vlivu psychiky jedince, přebývajícím v Ruském duchu, na psychiku jedinců v Ruském duchu nepřebývajících;a fyzická síla a osvojení metod vedení boje byly jen předpoklady k tomu. Proto čím více nepřítel znal a uměl ve smyslu ovládání bojových umění, a čím byl rozhodnější a agresivnější, tím větší měl šanci být zmrzačen nebo zabit během agrese proti nositeli Ruského ducha.
Přirozené a zákonité otázky:
• Kam to vše zmizelo v pozdějších dobách a proč to není reprodukováno v životě dokonce ani těmi, kdo jsou přesvědčeni o hodnověrnosti bylinných svědectví a bojových úspěších bohatýrů?
• A proč bylinná svědectví nepotvrzují protivníci?
Jde o to, že vcházení jedince do jakéhokoliv egregoru, včetně toho, který se nazývá „Ruský duch“, je v mnohém analogické tomu, co probíhá v počítačových sítích: jsou servery, které po navázání spojení žádají přístupové heslo, a někdy ho chtějí i opakovat během práce nebo přejít na jiný protokol výměny informací. Pokud se heslo nepředloží nebo je špatný protokol, pak - «Access denied» — poraď si sám a konej jak umíš.
Pokud mluvíme o Ruském duchu jako o určitém kulturně podmíněném egregoru, který podporuje reprodukci kultury, pak jeho algoritmika do sebe zahrnuje:
• tu etiku, která byla identifikována výše v oddílech 3.4 jako potřebná pro stabilnost občinné organizace života v následnosti generací;
• té etice vlastní upřímnost v chápání podstaty Dobra a Zla v jejich konkrétních životních projevech;
• upřímnou (nikoliv hranou) oddanost v přívrženectví Dobru v kompletnosti a vnitřní neprotiřečivosti algoritmiky psychiky jedince.
Protože kompletní upřímnost, celostnost psychiky (ve smyslu souladu a vzájemné provázanosti specializovaných algoritmů ji tvořících), odhodlanost až do sebeobětování a občinná etika celkově je to, co není vlastní lidem v jejich většině v davově-“elitární“ společnosti, pak s přechodem od občinnosti k davo-“elitarismu“ — stav «доступ закрыт» je objektivní, i když budete mít v pasu na každé stránce napsáno, že jste etnický Rus v 10. koleni a slova „Sláva Rusku!!!“ vytetovány na hrudi staroslovanským písmem, nebo rituální kamennou sekerku, osobně vyrobenou pra-pra-předkem, která se předává v průběhu tisíciletí z otce na syna – následníka nějaké staroslovanské znacharské tradice: je to jedno - „доступ закрыт“. Ty nejsi ruský, protože tvého osobního ducha egregor, nazývaný „Ruský duch“, nepřijme.
Nicméně v období sociálních katatrof a vojenských porážek, když proud životních neštěstí smývá z duší lidí veškerý nános bahna etických norem davo-“elitarismu“, většímu nebo menšímu množství lidí se daří vcházet do Ruského ducha, což nese odpovídající důsledky pro ty, kdo proti nim koná agresi. Ale po završení skutečně ohromujících činů v důsledku nichž je katastrofa překonána, — v důsledku návratu k obvyklým etickým normám davo-“elitarismu“, — znovu nastupuje stav «доступ закрыт».
47
Odsud i vyprávění starých letopisů o tom, že v nejvýznamnějších bitvách pro osud Rusi se na straně ruského vojska účastnilo i „nebeské vojsko“.
48
V souladu s tím zranění v bojích stěna na stěnu, typu vybité zuby a zlomené čelisti atd., které zanechávaly na těle stopy po zbytek života, byly projevem toho nesprávného, co bylo v jeho aktivitě v procesu boje. Toto nesprávné chování, postupování bylo zase důsledkem nějakých nesprávností v psychice, v důsledku čehož člověk nemohl vejít do stavu, v němž ho zaštiťoval a vedl Ruský duch.
49
«доступ закрыт» — «přístup odepřen»
Objasňujeme ten termín ne při prvním, ale při posledním použití proto, že jsme chtěli, aby čtenář (pokud příliš nezná ruský jazyk) pocítil alespoň zčásti to, co pociťuje člověk, když ten či onen egregor, o jehož dostupnosti je člověk přesvědčen, ho odmítá bez vysvětlení.