„Všechny vozy jedou se třicetisekundovým zpožděním,“ rozčiloval se někdo vzadu. Vůz jakoby rozuměl, dal se do pohybu. Rychlost znatelně narůstala. Přitiskl jsem čelo k oknu a pozoroval ubíhající město pode mnou. Nad Nuselským údolím jsme se už vznášeli ve velké výšce. Pod námi se klenul bělostný most spojující Vinohrady s Pankrácem.
Z parčíku na pankráckém vrchu před námi vyrůstala velká moderní budova s nápisem:
TELEVIZE PRAHA.
Vůz vzdušného metra tu na chvíli zastavil — a zas uháněl k jižním končinám města.
Ještě několik zastávek v překrásném zahradním městě — a již jsme byli daleko za Modřany.
Vystoupil jsem na plošinu. Vltava klidně plula zalesněným údolím. Odjíždějící vůz mi odkryl výhled na druhou stranu. Při pohledu na nedaleké stráně se mi zatajil dech. Okolní kopce svítily jiskřivou bělobou, jakoby je někdo posypal cukrem.
Sníh! Není o tom pochyb. Na stráních sáňkují děti. Teď — uprostřed léta…
Rozběhl jsem se za nimi. Do tváře mi zavanul ledový vítr. Sotva jsem dorazil k zasněžené pláni, zabořil jsem ruce do sypké hmoty. Byl to skutečný sníh. Na teplých dlaních se zaleskly krůpěje vody…
Do středu města jsem se vracel pěšky. Potřeboval jsem trochu zchladit rozpálenou hlavu. Zimní krajina se však na každém kroku měnila na jarní a nakonec v letní. Co se to se mnou děje? Za každou cenu se musím dostat domů nebo alespoň do redakce. Tam se snad probudím z tohoto mrákotného snu…
Zamířil jsem k Vltavě, abych se mohl lépe orientovat. Jinak bych ve změněném městě určitě zabloudil.
Hladina řeky blikotala v záři zapadajícího slunce.
Do města se vracely výletní parníčky a motorové čluny. Někde v srdci parku hrála hudba.
Chvílemi se mi zdálo, že všechna tato k nepoznání změněná místa znám, že jsem tu již vícekrát kráčel. Za tímto rohem se přece musí objevit palác s terasami a balkony…
Jak jsem byl překvapen, když na předpokládaném místě skutečně stál onen palác, který jsem přece dosud neviděl! Onemocněl jsem těžkou duševní chorobou — schizofrenií, uvědomil jsem si s hrůzou. Prahu s touto podivnou tváří odněkud znám — a přece mě to překvapuje. Rozštěp mysli, jinak to nelze vysvětlit. Přece jen se setmí, řekl jsem si. A tu přichází večer — náhle ustoupil zářícímu slunci. V úžase jsem pohlédl na oblohu. Skutečně — na vrcholu nebeské klenby svítilo nové slunce.
„Taky s tím mohli ještě počkat,“ vyrušil mě z myšlenek stařeček, který se zastavil zrovna proti mně. „Jak vidím, také se vám to umělé slunce moc nelíbí. Za mého mládí nic takového nebylo a nijak jsme to ani nepostrádali. Teď se kvůli téhle atomové lucerně neužiju ani opravdového večera. Každou chvíli se rozsvítí.“
Zasmál jsem se ulehčeně. Rychle jsem se vpravil do role profesora.
„Pokrok je pokrok, dědečku,“ řekl jsem rozšafně. „Za vašeho mládí se přes celou Prahu chodilo pěšky, nebo jste se tlačil v přeplněné tramvaji. Dnes se vozíte na běžícím chodníku nebo ve vzdušném metru.“
Dědeček mávl rukou. „Dejte mi pokoj s těmi novotami. Nevím, kam ti mladí vůbec pospíchají. V Bratislavě jsou atomovým vlakem za hodinu — a co z toho? Ani nemají čas si cestou s někým pohovořit. A ty běžící chodníky? Za nic bych na to nevlezl, ještě bych si nohy zlámal. Stejně to občas nefunguje, lidé nejsou ještě tak vychovaní, aby si takových věcí uměli vážit. Nu — buďte hodně zdráv,“ rozloučil se se mnou stařec a pokračoval ve své večerní procházce.
6. V ROLI PANA PROFESORA
Dům, ve kterém jsem bydlel, stál na druhém konci města. Do centra to byl ještě pořádný kus — a mně už pomalu nohy vypovídaly službu. Na kraji Nuselského údolí jsem na štěstí narazil na podivný dopravní prostředek. Za nízkou budovou s nápisem „PN-VELKÝ OKRUH“ bylo malé nádražíčko s nástupištěm, u kterého právě zastavil hadovitý vlak, připomínající pohyblivého draka na Matějských poutích. Nastoupil jsem do jednoho z vozíků v nekonečném řetězu jakéhosi pozemního páternosteru a nechal se unášet rozkvetlým údolím. Nad hlavou mi přeplul několikaposchoďový nuselský most, který jsem před několika hodinami viděl z ptačí perspektivy.
Páternosterový vlak zastavoval jen občas a většinou bez určitých stanic. Přes Vršovice a Strašice mě brzy zanesl na Žižkov. U Židovských pecí jsem z vozíku vyskočil a zamířil k domovu. Křížem krážem jsem prochodil celé okolí, až jsem konečně nalezl dům, ve kterém jsem bydlel. Všechno se tak změnilo! I náš dům byl nově omítnut a v záři umělého slunce připadal mi jako právě vybalená hračka pod vánočním stromkem. Také uvnitř bylo mnoho nového. Schody i stěny byly obloženy mechovitou umělou hmotou. Teprve v prvním poschodí jsem si všiml, že do volného prostoru uprostřed schodiště byl vmontován moderní výtah. Žel, změnilo se víc, než mi tenkrát bylo milé. Na dveřích mé garsonky byl připevněn kovový štítek se strohým nápisem:
Karel Janovský
Studující nukleární fyziky
Zuřivě jsem zazvonil, pevně odhodlán bojovat o střechu nad hlavou do posledních sil. V duchu jsem se už vášnivě přel s tím, kdo využil mého neštěstí na Malé Straně a bezohledně se nastěhoval do mého bytu.
Student však nebyl doma. Rozhořčen jsem vyběhl z domu. Chladný vítr profukující ulicemi mě poněkud vzpamatoval. Vždyť je to všechno jenom sen, utěšoval jsem se. Ale brzy se dostavily pochybnosti:
Je to opravdu sen? Ztráta vlastního bytu je příliš tvrdá skutečnost, těžko se dá vměstnat do fantastického snu…
Půjdu do redakce, rozhodl jsem se. V deníku mají noční službu, tam se určitě dozvím, co se vlastně se mnou stalo. Dole v městě mě čekal další otřes: stařičkou budovu našeho vydavatelství jsem nenašel. Na jejím místě stál moderní obytný dům. Proti němu na bohatě zdobeném pavilonu s vysokým sloupovím hlásal nápis, že někde v jeho nitru je mezinárodní nádraží.
Byt nemám — a spát se mi chce i ve snu, uvažoval jsem. Bez osobního průkazu a bez peněz do hotelu nemohu. Přespím na nádraží. Únava mě už zmáhala.
Pod sloupovím se ke mně přihnal starší muž. Jeho bezvousá tvář se rozzářila v přátelském úsměvu. Většina vrásek se přestěhovala k očím. Uchopil mne za ruku: „Gratuluji vám, kolego, k velkým úspěchům v Kivu. Náš ústav je na vás hrdý. Kdy startujete?“
„Ještě nevím, není ještě všechno v pořádku,“ odpověděl jsem bez rozmyslu. Až mě to samotného překvapilo. Jak vidět, do role domnělého profesora jsem se vpravil dokonale. „Kam pak cestujete? Jak jsem slyšel, dostal jste před odletem dovolenou…“
„Do Londýna,“ žertoval jsem. „Kolega“ se však nad tím nijak nepozastavil.
„Tož šťastnou cestu — a hlavně dobrý vítr do plachet vašeho antigraviplánu. Držím vám palce.“
K mé velké radosti se však ještě neloučil. Začal mi obšírně vyprávět, co všechno se v poslední době událo v ústavu, kde jsme kdysi podle jeho mínění společně pracovali. Já jen mlčky přikyvoval, abych se náhodou neprořekl. Kdo ví, jak dlouho by mne ještě uváděl do rozpaků, kdyby mne nevysvobodilo umělé slunce, ozařující město. Najednou začalo slábnout, až zhaslo docela. Současně se rozsvítila pouliční světla.
„Kolega“ se podíval na hodinky.
„Nějak jsem se zapovídal. Pokud si vzpomínám, asi za třicet minut vám jede vlak. Tož — ještě jednou — mnoho zdaru a na shledanou! Zlomte vaz!“