A teď mi promiňte, že se s vámi budu muset rozloučit. Do odletu mě čeká ještě mnoho práce. Vaší paní a dětem vyřídím mnoho pozdravů. Hned jim zavolám, aby neměli strach.“
Povědomá tvář vybledla, videofon zmlknul. Dlouho jsem se ještě tupě díval na obrazovku a přemýšlel. Co mi to jen napadlo s tou aktovkou? Když jsem šel s Evou k Pegasovi, žádnou jsem přece neměl. Nebo se snad mýlím. V aktovce, v té žluté aktovce jsem měl něco velmi důležitého, něco smrtelně vážného. Ale kdy a kde jsem ji ztratil?
Všechno je tak strašlivě zmatené. Benko mluvil o manželce a dětech. Kde bych je vzal? A jmenuje se ten člověk skutečně Benko? Jak jsem na to jméno přišel?
Eh, čert to vem, zdá se, že jsem se až nebezpečně vžil do role profesora, za kterého mne považují. Ale až ten podvod praskne…
Myšlenky mě pronásledovaly, přepychový pokoj se mi zdál najednou vězením. Zbytek cesty jsem proto strávil v herně. Zaposlouchal jsem se do rušného hovoru veselé společnosti — a teprve těsně před Moskvou jsem si v úžase uvědomil, že cestující se po celou dobu bavili anglicky. A já jim dokonale rozuměl! Jak to? Angličtina byla přece odjakživa mojí Achillovou patou… Kde jsem se to naučil? Připadal jsem si jako ten neposlušný kuchař v pohádce, který tajně ochutnal maso kouzelného hada a od toho okamžiku rozuměl mouchám, které si za letu vyprávěly.
Podobné překvapení mě čekalo i na nádraží v Moskvě. Z ruštiny jsem zatím ovládal jakž takž jenom azbuku, takže jsem si mohl s určitými potížemi přečíst noviny. Ale tu najednou se mne kdosi na nástupišti zeptal rusky:
„Nevíte, prosím, jak se rychleji dostanu na Mirnyj prospekt?“
A já mu bez rozmýšlení odpověděl rovněž rusky, že jsem tu cizí, aby odpustil a zeptal se raději v informační kanceláři. Pegas je sice nebezpečný zločinec, ale takovýto zásah do mozku si nechám líbit…
Pomalu jsem se vzpamatovával z překvapení, rychle se mi vracela chladná rozvaha pozorovatele a herce ve smyšleném dramatu.
Chvíli jsem se toulal po nádraží — v napjatém očekávání na setkání s oním Stolarovem. Co mu řeknu? Jak sehraji svoji roli v tomto kritickém okamžiku?
Pegas mě zřejmě rozpoltil na dvě osoby: nezkušeného zajíce, který žasne nad každou novotou — a starého mazáka, pro kterého je překvapivá skutečnost docela samozřejmá. A který navíc všechno zná a umí. Jak jen mi mohl Pegas tenhle hloupý pocit nalít do mozku?
Stolarov stále nepřicházel. Nijak mě to nezarmucovalo. S pocitem úlevy jsem opustil nádraží. Moskva se koupala v záři jarního dne. Jak je to možné? Celá širá země je pod sněhem, a všechna města kvetou jako na jaře.
Blázínku, vždyť je to jednoduché, jak jsi na to mohl zapomenout? Říkal mi ten druhý, zkušenější. Celá města jsou přece vytápěna atomovou energií. A energie — jak víš — máme v tomto světě habaděj. Setkáš se s ní, kam se podíváš. Musíš ovšem chodit s otevřenýma očima…
Tak ti pěkně děkuji, ty moudrej, pokáral jsem své druhé já. Zastavil jsem se u velké budovy s nápisem:
SVĚT NA DLANI
Zvědavost mě zavedla dovnitř. V útulném salonku mě uvítala usměvavá blondýnka s dolíčky ve tvářích.
„Jaký přenos si přejete?“ zeptala se.
„Nejsem v universitní knihovně?“ koktal jsem překvapeně. Podívala se na mne s nádechem účasti a soucitu. „Nemýlím-li se, už dávno jste u nás v Moskvě nebyl. To víte, mnoho se tu za poslední léta změnilo, všechno se teď tak rychle mění. Tohle je novinka stará teprve dva roky: televizní přenosy na přání. Jakési kouzelné zrcadlo,“ vysvětlovala ochotně.
„Stačí jen, když mi oznámíte, které místo na světě nebo na Měsíci chcete vidět — a za pár minut můžete se na vlastní oči přesvědčit, co se tam teď právě děje.“
„I na Měsíci?“ zeptal jsem se pochybovačně.
„Ano, i na Měsíci. S měsíčními stanicemi máme teď docela dobré spojení.“
„A mohl bych vidět, co se teď děje třeba v Praze?“
„To je pro nás opravdu ten nejprostší úkol.
Zlatou Prahu chce vidět mnoho našich návštěvníků. Chcete si prohlédnout celé město najednou, nebo jen určitou část?“
„Zajímalo by mne, jak teď vypadá Malá Strana, tu mám z Prahy nejraději.“
Dívka mne zavedla do kabiny s promítacím plátnem a několika křesly. Sotva jsem se usadil, zavolala na kohosi neviditelného:
„Koljenko, prosím pěkně: Praha — Malá Strana… Děkuji ti…“
„Tu část Prahy mám také nejraději,“ obrátila se opět ke mně. „To byl moudrý nápad, udělat z této nejkrásnější části Prahy chráněnou rezervaci. Připadám si tam, jako bych se vrátila o mnoho let zpátky do minulosti. Žel, některá města v prudkém rozvoji výstavby ztratila svoji původní tvář. A to je škoda. V Praze to udělali moudře. Moderní město se rozrostlo na okraji města a jeho srdce zůstalo neporušené…“
Na promítací ploše se konečně objevily uličky Malé Strany — a dívka mi stále ještě něco povídala.
Zdálo se mi, že její hlas přichází odněkud zdáli.
V hlavě mi to bzučelo jako v telefonní centrále.
„Malá Strana je tedy chráněnou rezervací,“ uvažoval jsem nahlas. „A bydlí tam vůbec někdo, nebo je tato část Prahy vylidněná a nepřístupná?“
„Domy jsou sice prázdné, ale — až na výjimky — můžete si tuto část města kdykoliv prohlédnout.
I byty. Jsou totiž zařízeny ve stylu první poloviny tohoto století. Tam jsem se přesvědčila, jak neprakticky a nezdravě tenkrát lidé bydleli.
A jak se tehdejší hospodyňky nadřely. Celé město se dusilo v těžkém mraku kouře, popílku a prachu.“ rozpovídala se dívka. „Když si chtěli lidé zatopit, museli do sklepa pro uhlí, představte si to…“
„Prázdné byty brzy zchátrají,“ namítal jsem.
„A proč by chátraly?“ divila se dívka. „Jsou automaticky větrány a odsávány, teplota uvnitř je udržována na stejné úrovni. O ostatní se postarají pracovníci rezervace. Nevěřil byste, s jakou láskou pečují o toto veliké a jedinečné muzeum.“
Podivný sen, uvažoval jsem. Všechno je v něm tak dokonale skloubeno a promyšleno. Dokáže ti dokonce logicky vysvětlit záhadu, proč byla Malá Strana mrtvým městem. Ale co tam dělal Pegas? Ten se mi nějak nehodí ani do tohoto snu…
Přepadl mě pocit úzkosti. Zatoužil jsem po samotě. Snad se mi podaří srovnat si všechno v hlavě…
„Nevíte náhodou, kdy jede nejbližší vlak do Prahy?“ zeptal jsem se.
„Jak vidím, Praha vás opravdu okouzlila,“ zasmála se dívka. „Musíte si pospíšit, vlak vám jede za dvě hodiny.“
Nešel jsem na nádraží. V touze po samotě nasedl jsem do metra, jež vedlo nad zemí, a nechal jsem se unášet až na konečnou stanici, na okraj města.
Octl jsem se na jakési plošině, kterou vytvářel komplex vysokých budov. Podivné: znovu se mi vrátil pocit, že tato místa znám, že jsem tu už jednou byl…
Rozhlížel jsem se, kudy se dostanu z města do polí — když tu mi něco zašumělo nad hlavou. Ve výšce se vznášel automobil. Pomalu klesal dolů jako pírko, až dosedl na kola nedaleko mne. Z vozu vyskočil ramenatý osamělý chlapík. Srdečně mě objal.
„Už jsme měli strach co je s vámi. Eh co, hlavně, že jste tady,“ mávl rukou, jako by zaplašoval zlé myšlenky.
„Nezlobte se, že jsem vás nečekal na nádraží, trošku jsem se zpozdil. Znáte to: člověk neví, kam dřív skočit a pro jednu věc nestihne druhou. Eh, hlouposti,“ mávl opět rukou. „Vždyť mne znáte. Právě jsem na cestě k nádraží. Obával jsem se už, že jste se někde zdržel.