Vzpomněl jste si už, kde jste nechal tu aktovku?
Benko se o ní zmínil, když jsme spolu hovořili. Máte v ní něco důležitého? Musíme se totiž okamžitě vrátit do Afriky. Víte už o tom neštěstí? Nelekejte se, nikomu se nic nestalo, ale je to podivné. Přinejmenším nám to pokazilo i tak krátkou dovolenou. Chtěl jsem se ještě s dětmi podívat na Havajské ostrovy.“
„O jakém neštěstí to mluvíte? Nevím o ničem…“ řekl jsem jako ve snách.
„Neštěstí? Co to povídám? Žádné neštěstí, pouze nějaká chyba ve výpočtech nebo zase ten rarášek, který nám už natropil více žertů. Jen si vzpomeňte třeba na ten vzduchový gejzír, který nám rozházel celou laboratoř.“
Zasmál jsem se, aniž jsem si uvědomoval, proč.
„Není vám snad dobře?“ zarazil se najednou Stolarov, když si mne pozorněji prohlédl.
„Ne, ne, nic mi není, jen klidně pokračujte. Co se vlastně stalo v Bukavu?“
„Eh, čerti vědí, co ten rarach zase vyvádí,“ zlobil se Stolarov. „V noci na neděli se najednou v konstrukční hale ozvala pekelná rána. Když tam Mango a Van Hoot doběhli, ze stropu se na ně koukala díra, jako bys ji dělem prostřelil.“
„Já to tušil! Nepředvídané odstínění,“ vyklouzlo mi z úst. Na okamžik se mi zatmělo před očima, pokoušela se o mě závrať. Jak podivnou a nebezpečnou roli to teď hraji!
Stolarov si pročísl rukou světlé prošedivělé vlasy a podrbal se na zátylku.
„Čerti vědí. Také jsme si to zpočátku mysleli. Ale široko daleko pod otvorem ve stropě jsme nenašli ani stopy po něčem, co by tam chybělo. Díra se objevila nad prostorem v jižním křídle haly, který — jak víte — je uvolněn pro transport větších částí kusů. Podezírali jsme nejprve Howarda, že tam asi něco zapomněl, ale ten to rezolutně popřel — a já mu věřím. Ještě nikdy neopustil halu, aniž by se přesvědčil, zda je všechno v pořádku.“
Opět se mi zatočila hlava.
„Já to tušil… Aktovka…“ zašeptal jsem v okamžitém poblouznění.
„Jedeme?“ zeptal jsem se krátce, abych ukončil nebezpečný rozhovor.
„Teď už vás poznávám, profesore,“ řekl ulehčeně Stolarov. „Vždycky jste byl tak rozhodný — a to mi imponovalo. Nakonec se všechno vysvětlí a ze srdce se potom zasmějeme, jak nás to kdysi vylekalo. Kdo zápasí s čertem, nesmí se bát rohů a kopyta…“
Položil mi ruku na rameno a zavedl mě do vozu.
Najednou mi bylo tak nějak teple u srdce. Skoro jsem se rozplakal.
Turbiny dvojhlasně zazpívaly, létající automobil nás vynesl k obloze.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se bezbarvě.
„No přece na letiště,“ divil se Stolarov.
„Sám jste tak rozhodl. Či snad máte ještě nějaké jednání v Moskvě?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Všechno jsem už zařídil.“
Sluncem prozářené město zmizelo za obzorem. Pod námi plula zasněžená krajina.
Mlčeli jsme. Stolarov se plně věnoval řízení vozu, já svým nepokojným myšlenkám. Co jen jsem si to vymyslel s tou aktovkou? Do jaké divné situace jsem se to dostal!? Myšlenky se mi únavou rozostřily, v okamžiku jsem spal.
Probudil jsem se až na obrovském letišti, uprostřed gigantických raketových letadel.
„Chcete se cestou stavět v Praze, abyste se mohl rozloučit s rodinou, nebo poletíme přímo?“ zeptal se Stolarov. „Raději přímo,“ přisvědčil jsem rychle.
Jako blesk vyvstala mi před očima trapná scéna — setkání s manželkou a dětmi, které vlastně nemám. V bytě profesora by skončila má hra. Láska rozezná přece falešnou minci od pravé, učencova žena by rozhodně poznala, že jsem pouze dvojníkem jejího muže. A co teprve, kdybych se se skutečným profesorem setkal v jeho vlastním bytě…
7. VÝLET DO NEZNÁMA
Raketové letadlo mířilo svým protáhlým nosem přímo do středu žhavého kotouče, jakoby chtělo dolétnout až na Slunce. Protějším oknem se na nás z temné oblohy mračil vybledlý Měsíc.
Apaticky jsem se díval na zažloutlý obzor, kde končila hladina mírně zvlněného pásma mračen. Bzučivá monotónní píseň letadla mě uspávala.
„Čert aby to vzal, ale je ten život přece jenom krásný,“ zazněl do ticha kapánek ochraptělý hlas Stolarova. „Jsme ze staré školy, profesore, a mnohé jsme už prožili. Ti mladí si ani neuvědomují, jaký život jsme jim připravili. Pro ně je všechno samozřejmé. Ani nevíte, jak mě to zlobí, když zpozoruju, že si toho moje děti neváží. A když vidím, že něco svévolně ničí, protože je prý všeho dost, to už mě bere čert.“
„Nezavinil jste si to sám?“ zeptal jsem se škodolibě jako skutečný středoškolský profesor. „Děti se nesmí rozmazlovat. Znám také několik rodin, ve kterých by rodiče snesly dětem modré z nebe, aniž od nich vyžadují jakoukoliv kázeň.
Dítě, které nevedete k tomu, aby svou vlastní prací něco vytvořilo, těžko si bude něčeho vážit a často ani v dospělosti nic pořádného nevytvoří.
Ostatně — neberte mé úvahy tak vážně, nejsem pedagog a s dětmi nemám mnoho zkušeností.“
„A co váš Petr a Michal?“ smál se Stolarov srdečně.
„Vychoval jste z nich kluky jak buky. Za pár let nás oba strčí do kapsy.“
Petr a Michal? Ta dvě slova jsem si dlouho v duchu opakoval.
„Podívejte se, profesore. Na této trati přece neletím poprvé, pravda?“ otáčel Stolarov řeč na jiné pole.
„A přece jsem pokaždé docela nově nadšen tím co vidím dole. A vidím to často i přes mraky a tak jasně, jako by to bylo zakresleno na mapě: tunel spojující Černé a Kaspické moře, přehrady na Nilu — a hle, zavodněná Sahara. Nejsou to nádherná díla člověka?!“
Podíval jsem se dolů. Opravdu, hluboko pod námi se vinul modrý Nil. Na jeho břehu stálo několik slavných pyramid. A za nimi až do nedohledna se táhly svěže zelené pásy palmových hájí.
„Jak je tomu dávno, co se tudy brodily v písku žízní vyčerpané karavany a palmové háje se jim zjevovaly jen jako fata morgana. Díváme se teď na zázrak, o kterém jsme kdysi čítávali jenom ve fantastických románech.“
Stolarov pěl tak nadšenou ódu na veliká díla člověka, že mě brzy strhl do víru. Teď teprve jsem si plně uvědomil, že náš letoun pluje nad Afrikou, nad pevninou mých snů. Kolikrát jsem v tato místa v duchu zalétl, kolikrát jsem nad knihou prožíval veliká dobrodružství těchto tajuplných krajin. Verne, Schwelz, Pařízek, Hanzelka a Zikmund — to byli oni kouzelníci, kteří mě v dětství za magického zvuku tamtamů provázeli černým světadílem.
Letadlo začalo znatelně klesat. Nad námi se míhaly pralesy, pole a prérie.
Podvozky dosedly na dlouhou runway, běžící podél velkého jezera. Slunce se právě připravovalo k osvěžující koupeli v rozčeřené vodě. Snad nikde jinde nezapadá s větší pompou. Než jsem se vzpamatoval, hup — a utonulo v jezeře.
„Přišli jsme neohlášeni, a přece nás tu čekají,“ ukázal překvapený Stolarov na skupinu lidí, která stála u výstupního můstku.
„Určitě je to práce našeho kouzelníka Manga. Ten chlapík by snad dokázal domluvit se s Paříží pomocí tamtamu…“
Vystoupili jsme z letadla. Mávající lidé pod můstkem mi připomněli jeden z plakátů na světový festival mládeže. Bylo jich celkem pět — a každý měl jinou barvu pleti. Živý symbol přátelství mezi národy…
Po schůdcích jsem sestupoval s malou dušičkou v těle.