„Máte úžasnou sbírku vědeckých spisů,“ obdivoval jsem se.
„Omyl, vědecké knihy mého oboru jsou ve vstupním pokoji. Tady jsou filozofické spisy a krásná literatura, především klasikové celého světa. Nechci se chlubit, ale podle mého mínění tu mám to nejlepší, co lidský mozek stvořil za celou dobu jeho existence.“
„Zvláštní — takovou knihovnu bych u vás ani nečekal,“ řekl jsem s uznáním.
„Vědec a zároveň milovník umění — nevěnujete se snad tajně také literární tvorbě?“
„Ano a ne, jak se to vezme. Budete se asi divit, ale literatura není nějakým mým zvláštním koníčkem. Je to prostě materiál, se kterým pracuji vědecky.“
„Tomu nerozumím,“ přiznal jsem se při pohledu na zlacené hřbety knih nesoucí jména: Platon, Aristoteles, Schopenhauer, Shakespeare, Schiller…
„Pochopíte, až vám ukážu taje mé laboratoře.“
„Vy zde máte také laboratoř?“ Pegas se usmál. Byl to spíše úšklebek, který na okamžik změnil jeho neproniknutelnou hranatou tvář. Úšklebek, který se mi tak dokonale vryl do paměti, že bych ho mohl ještě dnes naskicovat. Lišácký záblesk v očích, stažené koutky, a dolní ret povysunutý dopředu — byl v něm špatně skrývaný projev pohrdání a nadřazenosti. Výstraha, kterou jsem včas nepochopil. „Dům, ve kterém žiji, koupil a přestavěl budovatel Mikulášského chrámu — Dientzenhofer — pro svou počestnou rodinu. Skrývá v sobě mnoho tajů, je opředen několika pověstmi, jež jsem pečlivě prozkoumal. Jedna se skutečně zakládala na pravdě. Pomohla mi objevit skvělé místo pro laboratoř. Konečně — sám se za chvíli přesvědčíte. Nejprve bychom si měli v rychlosti vypít šálek černé kávy, abyste nezáviděl kafíčko vaší snoubence.“
Pegasova grimasa mě poněkud rozladila. Nejraději bych se rozloučil s divným hostitelem a rozběhl se za Evou — a přece jsem se zájmem sledoval, jak doktor za vydatné pomoci neviditelného sluhy vaří kávu. Ferda otevřel ve zdi skříň s nádobím, Pegas vzal odtud dva šálky, do každého vhodil hnědou kuličku a naplnil je vodou. Šálky pak postavil na papírovou podložku na psací stůl. V několika vteřinách voda v šálcích zakloktala a zase utichla.
„Děkuji, Ferdo. — Prosím, pravá turecká káva je hotova. A těch kuliček se nebojte, není to náhražka nebo droga. Kávový prášek jsem pouze obalil zvláštní glukózovou hmotou, která se rozpouští ve vřící vodě po třech vteřinách. Zároveň kávu osladí.“
Káva nádherně voněla a byla opravdu výborná. Srkal jsem z šálku, přičemž jsem si nenápadně prohlížel psací stůl, abych odhalil jeho tajemství. Už tenkrát jsem pochopil, že vodu uvedly do varu neviditelné paprsky, domníval jsem se, že infračervené. Udivovalo mě však, že paprsky nepůsobí také na dřevěnou desku.
A ještě něco mi vrtalo hlavou: „Poslouchal by ten váš Ferda také mne, kdybych jednou přišel za vaší nepřítomnosti a žádal po něm totéž co vy? Mám totiž dobrou paměť, přesně jsem si zapamatoval, co jste mu říkal u dveří i tady uvnitř.“
Pegas se na mě podíval zkoumavě. „Můžete to s Ferdou zkusit hned u dveří z chodby.“
Vyšel jsem na chodbu, ale přes všechna domlouvání Ferdovi, jsem se už dovnitř nedostal.
Pegas mi konečně otevřel. „Pochopitelně jsem se pojistil proti zvědavcům a nezvaným hostům,“ usmíval se…Ferda poslouchá jenom můj hlas a reaguje pokaždé na jiný slovosled. Ostatně — to všechno, co jste zatím viděl, jsou jaksi jen hračky, kterými se dnes zabývá mnoho domácích kutilů. Jsem totiž tak trochu samotář, vytvořil jsem si tedy kamaráda kybernetického. Je daleko spolehlivější, než živý přítel. Přiznám se, že lidem příliš nevěřím…
Jako redaktoru technického časopisu vám nemusím dlouze vysvětlovat, že můj Ferda není jakýsi skrytý robot z ocelových plátů a šroubů, s očima a ušima, ale několik desítek metrů drátu a řada různých relátek a tranzistorů, které jsem skryl před očima návštěvníků. Robota, jak ho malují ilustrátoři fantastických povídek a anekdot, stavěl by jenom blázen nebo hlupák.
Můj Ferda není pro dnešní vědu a techniku žádnou novinkou. Je prostě dítětem nové vědy — kybernetiky —, a tou se zabývá celý náš ústav. Ferda dokáže pochopitelně mnohem víc, než vám zatím předvedl. Reguluje teplotu v místnostech, větrá, obsluhuje telefon a zapisuje hovory. A co hlavní — má stejně výbornou paměť jako vy, ba skoro ještě lepší. Může opakovat sebe složitější úkony, a je tak prakticky založený, že při opakování si je vhodně zjednoduší.
„Jak vidím, káva je dopita, půjdeme.“
Zamířil jsem k věšáku pro svrchník, ale Pegas mne zadržel.
„Není třeba. Do laboratoře vás dopravím zcela pohodlně…“
3. DIENTZENHOFEROVA CHODBA
„Ferdo, jdu pracovat,“ řekl doktor Pegas neviditelnému sluhovi.
„Prosím, mistře,“ ozvalo se z útrob krbu. „Račte vstoupit.“
Jsem sice člověk bez pověr a strachu z neznámého, ale tenkrát jsem se skutečně lekl. Má snad doktor opravdu živého pomocníka, který se mnou sehrál tady divadélko? Než jsem se vzpamatoval, plechové dveře nad krbem se neslyšně otevřely. Pomalu se z nich vysunul žebřík, opřel se o horní desku krbu a dolním koncem tiše dosedl na koberec.
„Dovolte, půjdu napřed. Vstup je trochu nezvyklý, jako pro slepice,“ omlouval se Pegas. „Dál to už půjde jako po másle.“
Když jsem vylezl na žebřík, doktor mi podal ruku. Vstoupil jsem za ním do úzké kabiny s čtvercovým půdorysem a několika knoflíky na stěně.
„Výtah je postaven jen pro jednu osobu, s návštěvami jsem nikdy nepočítal,“ vysvětloval Pegas, zatímco stiskl jeden z knoflíků.
Cítil jsem, že sjíždíme dolů, do základů domu. „Jste prvním člověkem, kterému svěřím své tajemství a ukáži podzemní laboratoř. Nikdo zatím ani netuší, že něco takového může existovat v tomto stařičkém domě.“
„A nebojíte, se že jako novinář vaše tajemství prozradím?“
„Ne, to se opravdu nebojím,“ řekl doktor s nepochopitelným důrazem. „Důvěřuji vám. Vím, že nezveřejníte nic, oč vás nepožádám…“
Měl jsem pocit, že jdeme někam hluboko do nitra země. Výtah se zřejmě pohyboval jako hlemýžď a sjížděl tak tiše, až jsem měl chvílemi dojem, že stojíme na místě.
„Jak jsem vám už řekl, dům postavil starý Dientzenhofer, pravděpodobně v druhé polovině sedmnáctého století. Jedna z pověstí tvrdí, že byl kdysi spojen s Hradem a s Novým Městem dvěma dobře vybudovanými chodbami, které byly jakýmsi nouzovým východem v době války nepokojů.“ Výtah konečně zastavil.
„Prosím, zde je jedna z těch chodeb, redaktore. Račte vstoupit.“
Nesměle jsem vkročil do zatuchlé matně osvětlené štoly. Kapky, padající se stropu, tiše vyklepávaly dutě znějící podivnou melodii.
„Jak vidíte, Dientzenhofer stavěl bytelně, chodba je na své stáří zachovalá. Končí až někde pod břehem Vltavy, kde se zbortila. Kdosi neznámý ji tam pak zazdil, aby vltavská voda nezaplavila podzemní prostory. Podle všech známek to bylo dlouho po smrti stavitele.“
Asi po třiceti krocích jsme odbočili do postranní chodby, která končila hladkými moderními dveřmi… Pegas vytáhl z kapsy klíče.
„Ferdu jsem nechal nahoře, tady si už musím odmykat sám. Ještě pojistka — a můžeme vkročit do mého království…“ Pegas stiskl něco na vlhké zdi a dveře se otevřely. Zároveň se uvnitř rozžehlo světlo. Udiveně jsem zíral na prostornou místnost s neomítnutými betonovými stěnami, doslova vyplněnou nejrůznějšími přístroji a složitými aparáty.