„Co tedy míníte tím velikým činem? Proč chcete znásilňovat mozky? Nevěřím sice, že se vám to podaří, ale jaký smysl vidíte v tom nedozírném zločinu, který připravujete? Jinak se to totiž nazvat nedá.“
Pegas se mi zabodl očima do tváře.
„Neukvapujte se, redaktore. Nač ta silná slova? Chci prospět lidstvu, chci ho zachránit. Nic víc a nic míň.“
„Před čím, prosím vás?“
„Před válkou, před strašlivou, pro lidstvo smrtelnou válkou.“
Chtěl jsem něco říci, ale Pegas se nedal vyrušit. Plápolajícíma očima se díval skrze betonovou zeď někam do neurčita, horce oddychoval — a hovořil. Dodnes si pamatuji každé jeho slovo, každý záchvěv jeho hlasu.
„Zajímá vás jistě, jak to chci dokázat. Objevil jsem určitý druh gravitačních vln, které se dají ovládat a vysílat libovolným směrem a na libovolnou vzdálenost. Těmito vlnami je možno ovlivnit bioelektrické proudy v mozku, čili myšlení člověka. V tom je podstata mého největšího vynálezu. Když jsem na tuto skutečnost přišel, byl jsem nejprve zmaten. Dokonce jsem se sám polekal možných důsledků. A tu najednou jsem přišel na tu skvělou myšlenku. Mým prvým úkolem je dokonale a navždycky vymazat z lidských mozků myšlenky na válku. A ne jen myšlenky, i nejskrytější vzpomínky, ukryté někde v temnu podvědomí. Prostě je vymazat z paměti lidstva.“
„Zasáhnou vaše tajemné paprsky jenom právě tuto část paměti?“ přerušil jsem ho konečně.
„O to se právě snažím, žel pokusy na živých lidech jsou spojeny s velkými obtížemi.“
„Snad neprovádíte takovéto pokusy na lidech?“ lekl jsem se.
„Zatím ne. Ale brzy se k tomu odhodlám. Brzy, můžete mi věřit.“
Horká vlna mi přejela po celém těle. Připadal jsem si jako horolezec, kráčející v závrati po ostrém horském hřebenu. Na obou stranách nebezpečí pádu do propasti, buď do zoufalství nebo do nepříčetného vzteku. Vypětím veškeré vůle jsem se ovládl.
„A čím chcete vyplnit prázdná místa, které vzniknou v paměti?“
Nepoznával jsem svůj hlas.
„Chápu vaše rozrušení. I já prožíval zpočátku podobnou krizi. Je vidět, že mi začínáte rozumět. Na prázdná místa jsem také myslel, vyplním je tím nejlepším, co kdy lidstvo vymyslelo. Zapíšu prostě lidem do mozku obsah knihovny, kterou jste nahoře tak obdivoval. Až se rozletí po světě mé blahodárné vlny GM, každý se stane tak trochu Aristotelem, Platonem, Descartem, Schopenhauerem nebo Goethem a Dostojevským. Z každého filosofa a klasika vezmu to nejlepší, nejušlechtilejší.“
„Uvědomujete si, že tím nastrkáte lidem do hlavy pěknou kaši?“ dostával jsem se opět do rovnováhy.
„A jste si tím jist, že vy jako jedinec se silnými individuálními sklony vyberete z kulturního dědictví opravdu to nejlepší?“
„Mé vzdělání je na to dosti široké, můžete si tím být jist,“ ohradil se Pegas. „Nepochybuji, že na to stačím sám, bez moudrých rádců.“ Tato odpověď mě jen utvrdila v přesvědčení, že hovořím s člověkem, který už dávno rozumně neuvažuje. Ještě jsem se však nevzdával naděje, že ho přivedu na správnou cestu.
„Jak vidím, váš vynález má opravdu nedozírný význam pro lidstvo. Proč ho tedy nedáte k dispozici lidské společnosti? Proč se do tak velkého díla pouštíte sám, v podzemním doupěti? Pochybuji, že by se vám jako jedinci podařilo postavit tak silný vysílač, který by obsáhl celou zeměkouli. S vašimi vlnami musíte jít dosti daleko, u nás přeci na válku žádný nepomýšlí.“
Pegas křečovitě stiskl desku stolu s obrazovkami. „Pokud svůj plán nedovedu až do konce, vynález z ruky nedám. Umíte si vůbec představit, jak by ho mohli lidé zneužít? Nebo by mi ho zcizili, ukradli a na mne by se rychle zapomnělo. Či snad málo velkých vynálezů bylo podobně ukradeno? Vysílač, ten mi opravdu dělá starosti. Mám však velkou naději. Podle předběžných výpočtů gravitační vysílač nepotřebuje tak velký příkon, jako normální rozhlasová stanice.“
„Zvýšený odběr proudu vás neprozradí?“ namítal jsem. „Ne, proud beru rovnou ze sítě, bez hodin — v zájmu lidstva,“ zasmál se Pegas protivně.
„Podivné,“ řekl jsem škodolibě. „Bojíte se, aby vám někdo vynález neukradl — a sám — mírně řečeno — ochuzujete lidskou společnost na každém kroku. Říkáte sice, že je to v jejím zájmu. Ale kdo nám zaručí, že svůj vynález nezneužijete právě vy sám? Že ho nepoužijete proti lidstvu?“ Pegasův masitý obličej zahrál všemi barvami. „Zabíháte příliš daleko, redaktore. Jsem přece čestný člověk, bez postranních úmyslů.“ Chtěl jsem namítnout, že čestný člověk nekrade, ale obával jsem se prudké srážky. Dnes lituji, že jsem podivného vědce neomráčil včas…
„Mír nelze uhájit žádnými tajemnými paprsky,“ řekl jsem zdánlivě klidně. „Lidstvo se už probudilo ze sna. Pevně věřím, že poslední světová válka byla opravdu poslední. Na války už není čas. První sovětská družice Země, jejíž signály jste sám zachytil a poslal mi do telefonu, obrátila zraky lidstva jinam — na horu — do vesmíru. Do lidského mozku nesahejte, je to nebezpečné a není to třeba. Mozek — to je citlivý orgán. To není váš kybernetický Ferda, se kterým po přehozením kontaktů si můžete dělat co chcete.“
Zmlkl jsem. Také Pegas chvíli mlčel. Bláhově jsem se už domníval, že má plamenná slova na něj zapůsobila. Moji ilusi však rychle rozboural jako domek z karet.
„Mluvíte sice hezky, nemohu se však zbavit dojmu, že podceňujete nebezpečí války. Chápu, že si nerozumíme. Jste redaktor a literát — a já chladnokrevný vědec. Vím, co dělám. Nemohu přece připustit, aby golem, kterého vzkřísila věda a technika, rozmačkal na svém pochodu dějinami obyvatele této planety. Golem už kráčí a drtí všechno, co mu přijde do cesty. Já kráčím po jeho boku — a čekám na vhodný okamžik, kdy mu budu moci vyndat z úst šém a proměnit ho opět v mrtvou hlínu.“
„Nerozuměl jsem vám moc dobře. Co míníte pod tím slovem golem?“ Pegas přimhouřil oči, jako by mu pod víčka vnikl kouř cigarety.
„A to si říkáte spisovatel fantastických povídek? Je to přece nad slunce jasnější. Tím golemem je přece moderní technika, nebo přesněji atomová energie. Vymkla se člověku z rukou, drtí svého objevitele.“
„Váš golem může stejně tak dobře topit v továrnách i domácnostech, není třeba ho ničit,“ odporoval jsem. Pegas místo odpovědi vytáhl z kapsičky u vesty cibulové hodinky.
„Jak vidím, nedohodneme se. Váš čas už vypršel, hodina uplynula.“
„Nebojíte se mne propustit? Nijak se totiž necítím být vázán uchovat vaše tajemství.“
„Nevím, co je to strach, při plnění tak velkého úkolu by mi překážel,“ řekl Pegas ledově. Náhle se otočil a sáhl na jednu z pák na rozvodní desce. Do očí se zabodl oslnivý záblesk. Ztratil jsem vědomí.
4. ZAKLETÉ MĚSTO
Jsme nejbídnější trosečníci, jací se kdy narodili na naší rodné planetě. Jak nádherný život měl proti nám Robinson! Nad hlavou mu zpívali ptáci, břehy jeho ostrova omývalo kouzelné, věčně proměnlivé moře…
Vichřice i nejstrašnější bouře zněla by mi tu jako hudba z pohádky. Prach všedního dne skropený kapkami deště by mi tu byl vzácnější než skvostné perly ve zlatavém písku.
Trosečníci! Trosečníci v nekonečném mrazivém vesmíru…!
Ne — nejsme trosečníci. Jsme šílení jezdci na okřídleném Pegasovi, který jediným skokem přeskočí celou galaxii. Jsme poutníci, o jakých lidstvo dosud ani nesnilo. Před týdnem jsme ztratili Mangu, nejtrpělivějšího a nejbystřejšího badatele. Spočítal rychlost našeho letu a dospěl k fantastickému číslu: desateronásobek rychlosti světla. Nevěřil svým očím. Několikrát překontroloval kybernetického počítače, ale chyba byla vyloučena. „Zbláznil jsem se, bezpečně jsem se zbláznil,“ řekl zlomeným hlasem, když nám oznámil výsledek. „Taková rychlost přece není vůbec možná…“ Přezkoumali jsme atomové hodiny i pozorované body v prostoru — a všechno bylo kupodivu v pořádku. Uklidňovali jsme nešťastného Mangu, ale marně.