Najednou jsem zaslechl nezvyklý bzukot. Zastavil jsem se a chvíli naslouchal.
Bzukot sílil.
„Neboj se, strejdo, to jsou letadla,“ utěšovala mne Evička, když zpozorovala moji ustaranou tvář.
Pohladil jsem ji, ale můj nepokoj vzrůstal.
Nad Mikulášským chrámem se zalesklo první letadlo — a hned za ním se vynořilo nad obzor celé mračno dalších letounů nejrůznějších tvarů.
„To přece nejsou naše letadla,“ vykřikl jsem. Malá Evička se úlekem rozplakala.
Několik vteřin jsem strnule hleděl na podivná raketová letadla, která mohla být stejně tak dobře řízenými střelami.
„Praha je evakuována, napadl nás nepřítel,“ vydechl jsem. „Atomový útok! Proto jsou všechny domy tak opuštěné.“ Na okamžik mi nohy vypověděli službu. Hrůzná představa ohnivé smrti a děsivých útrap mne přibila k zemi. Srdce i hrdlo mi sevřely palčivé kleště strachu. Evička se na mě nechápavě dívala velikýma zaslzenýma očima a tiše vzlykala.
Její pohled mě vzpamatoval. Uchopil jsem ji do náruče a podloubím prchal do nejbližšího domu. Proběhl jsem malou chodbičkou na malý dvorek, kam asi málokdy zavítalo slunce. Rychle jsem se rozhlédl. Nedaleko pavlače na holé zdi visel dlouhý žebřík. V rohu pod pavlačí vedle točitého schodiště se mračily staré okované dveře. Rázně jsem je otevřel a ve svitu baterky rychle seběhl do sklepa. Znovu vnikám do podzemí jako krtek, uvědomil jsem si. Holčička začala křičet: „Chci domů, k mamince, bojím se,“ třásla se po celém těle.
Zalezl jsem s ní do nejzazšího kouta, kde jsem si rychle sedl zády k východu a skrčil se nad bezmocným tělíčkem, abych je chránil před radioaktivním zářením.
Nastaly děsivé chvíle, snad nejstrašnější v mém strastiplném životě. Proklínal jsem válečné zločince i všechny vědce, kteří třeba jen sáhli na propočet nebo projekt atomové bomby. Každou chvíli jsem očekával výbuch. Snažil jsem se nemyslet na nic, resignovat. Vsugerovával jsem si, že všechno je jenom sen nebo divadelní představení, které šťastně skončí. Míjely minuty, uplynula hodina. Evička mlčela jako zařezaná. Stále se ještě chvěla a vzlykala, i když nechápala, jaké nebezpečí nám hrozí. Přitiskl jsem ji k sobě — a najednou jsem se rozplakal. Já se už se svým životem vyrovnal, ale jak za to všechno může to ubohé důvěřivé dítě?! Na ně jste si nevzpomněli, vy blázni ve fracích? Vzpomněl jsem si na Evu, na svoji Evu, ale rychle jsem vzpomínku zaplašil. Rozjizvené srdce působilo jako žhavé železo. Chvílemi se mi zdálo, že mě opouští rozum. Bylo mi to lhostejné. Naopak, zbožně jsem si přál, abych přestal vnímat. Srdéčko bušící pod zástěrkou mne však brzo vrátilo k životu a nadějím. Uplynula již tak dlouhá doba a stále nic, vlna letadel se pouze převalila přes Prahu, utěšoval jsem se. Letí asi na jiný cíl, rozsévat peklo smrti jinam. Začala poslední válka lidstva…
Chtěl jsem vstát, ale nohy mě opět neposlechly. Hlava se mi točila v mrákotné závrati. Evička už přestala vzlykat. „Proč se tak bojíš? Proč jsi mne zanesl do sklepa?“ zašeptala mi do ucha, jakoby se bála, aby ji nikdo jiný neslyšel. „Tomu ty nerozumíš, ty nevíš, co je to válka,“ řekl jsem rovněž šeptem. Žvatlání dítěte mě ale uklidnilo, opět jsem začal rozumně uvažovat.
„Počkej tady na mě, Evičko, podívám se, co se děje tam nahoře,“ navrhl jsem jí. „Nechám tu rozsvícenou baterku, aby ses tu nebála. Hned se vrátím.“
Křečovitě mě uchopila za rukáv.
„Ne, ne, sama tu nezůstanu, půjdu s tebou,“ zoufale křičela. Bezradně jsem zůstal stát. Jak jí vysvětlit, že bomba mohla vybuchnout někde za Prahou a zamořit ovzduší města radioaktivním zářením a prachem? Copak pochopí, že se chci vystavit tomuto nebezpečí sám a ji tak zachránit? Převedl jsem řeč na jiné pole, abych odvrátil její pozornost, ale Evička se mne nepouštěla. Po půl hodině jsem se konečně rozhodl. Půjdeme nahoru spolu. Děvčátko jsem zabalil do své bundy a pomalu je vynášel po vlhkých schodech. U dveří s kamennou podezdívkou jsem se nerozhodně zastavil. Vedly do dvora. Mám je otevřít? Musím, rozhodl jsem se po dlouhém uvažování. Dole bychom přece umřeli hladem a žízní…
Dvorek mlčel jako hrobka. Jen nesměle opakoval zvuk mých kroků. Maltézské náměstí bylo stále ještě opuštěné. Obloha potemněla. Hodiny na věži Mikulášského chrámu odbíjely právě devět hodin. Rozběhl jsem se směrem ke Karlovu mostu, ale už u kostela Matky boží pod řetězem jsem byl tak udýchán, že jsem si musel na chvíli odpočinout. Pobyt v Pegasově podzemí a úděs ze začínající války mne úplně vyčerpaly. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem již několik hodin nevzal ničeho do úst. Neúprosně se ozývala žízeň. Pravděpodobně jsem měl lehkou horečku. „Proč mě nosíš, strejdo? Vždyť já umím chodit sama, jen mě postav na zem, uvidíš,“ rozpovídala se Evička, která rázem zapomněla na těžké chvíle ve sklepě. „Dobrá,“ souhlasil jsem.
„Ale bundu si nech na sobě a na nic se neptej. Umíš utíkat?“
„Jéjej — a musím mít tu bundu pořád přes hlavu?“ zeptala se s lišáckým úsměvem. „Musíš. A teď už mlč a utíkej, ať jsme brzy u maminky.“ Proběhli jsme Velkopřerovským náměstím, ale na můstku přes Čertovku jsem si musel opět odpočinout.
„Strejdo, vyzvedni mě, ráda bych se podívala na vodu,“ žadonila Evička. Nemohl jsem jí odtrhnout od mříže vsazené do pískovcového zábradlí. Rozechvělé srdce a zmatený mozek mne však nenechaly dlouho odpočívat. Co nejrychleji se musíme dostat mezi lidi, nařizovaly mi. Jedině oni vás mohou zachránit před záhubou…
Přes protesty nadšeného človíčka jsem klusal dál. Ještě jeden kratičký odpočinek pod klikatým schodištěm — a již jsme běželi po Karlově mostě. A stále nikde ani náznak života. Hukot jezu zesilovalo mrtvé ticho města…
U Karolina mi opět vypověděl dech. I malá Evička byla celá uřícená. Právě si naříkala, že ji bolí nohy a píchá v boku, když tu z Karlovy ulice dolehl k nám smích, radostný lidský smích.
V ohybu ulice se objevila skupina chlapců a děvčat. Škádlili se navzájem a dívky se bezstarostně chichotaly. Díval jsem se na ně jako na zjevení. Po dlouhé době vidím více lidí pohromadě. Jejich smích mne překvapoval ze všeho nejvíce. Může se někdo tak hloupě smát na počátku nejstrašnější války v historii lidstva? Asi jsou to mladí blázni, kteří si neuvědomují nebezpečí stejně jako malá Evička. Ne, to není možné, zapudil jsem bláhovou domněnku. Spíše jsem se zbláznil já sám. Rychle jsem strhl z děvčátka bundu a přehodil si ji přes ramena. Veselá skupinka se nám rychle přibližovala. Již jsem otvíral v ústa v úmyslu zeptat se, proč je Malá Strana tak vylidněná a co se vůbec děje, ale v posledním okamžiku jsem si to rozmyslil. Mládež nás minula a celkem si nás téměř nevšímala. Setkání s mladými lidmi jen znásobilo můj zmatek. Ničemu jsem nerozuměl, nic jsem nechápal. Hlavní překvapení na mne však teprve čekalo…
V úzkých uličkách jsme potkávali chodce stále častěji. Marně jsem hledal vysvětlení, proč na levém břehu Vltavy je tak mrtvo, když na pravém břehu plyne tak normálně. Na Staroměstském náměstí byla Evička ještě klidná, ale v Šelestné ulici už znervózněla. Sotva spatřila Prašnou bránu, radostně zvolala:
„Ták, strejdo — a já už jsem doma, bydlím tamhle,“ ukázala na ovocný trh. „Ahoj,“ zamávala mi koketně na pozdrav a už se jí sukýnka třásla, jak utíkala k domovu. „Ahoj,“ opakoval jsem zamyšleně. Litoval jsem, že jsme se museli rozloučit. Trudné chvíle na Malé Straně nás tak nějak sblížily, lépe řečeno, zamiloval jsem si to modrooké roztomilé dítě…