Выбрать главу

„Strejdo, vyzvedni mě, ráda bych se podívala na vodu,“ žadonila Evička. Nemohl jsem jí odtrhnout od mříže vsazené do pískovcového zábradlí. Rozechvělé srdce a zmatený mozek mne však nenechaly dlouho odpočívat. Co nejrychleji se musíme dostat mezi lidi, nařizovaly mi. Jedině oni vás mohou zachránit před záhubou…

Přes protesty nadšeného človíčka jsem klusal dál. Ještě jeden kratičký odpočinek pod klikatým schodištěm — a již jsme běželi po Karlově mostě. A stále nikde ani náznak života. Hukot jezu zesilovalo mrtvé ticho města…

U Karolina mi opět vypověděl dech. I malá Evička byla celá uřícená. Právě si naříkala, že ji bolí nohy a píchá v boku, když tu z Karlovy ulice dolehl k nám smích, radostný lidský smích.

V ohybu ulice se objevila skupina chlapců a děvčat. Škádlili se navzájem a dívky se bezstarostně chichotaly. Díval jsem se na ně jako na zjevení. Po dlouhé době vidím více lidí pohromadě. Jejich smích mne překvapoval ze všeho nejvíce. Může se někdo tak hloupě smát na počátku nejstrašnější války v historii lidstva? Asi jsou to mladí blázni, kteří si neuvědomují nebezpečí stejně jako malá Evička. Ne, to není možné, zapudil jsem bláhovou domněnku. Spíše jsem se zbláznil já sám. Rychle jsem strhl z děvčátka bundu a přehodil si ji přes ramena. Veselá skupinka se nám rychle přibližovala. Již jsem otvíral v ústa v úmyslu zeptat se, proč je Malá Strana tak vylidněná a co se vůbec děje, ale v posledním okamžiku jsem si to rozmyslil. Mládež nás minula a celkem si nás téměř nevšímala. Setkání s mladými lidmi jen znásobilo můj zmatek. Ničemu jsem nerozuměl, nic jsem nechápal. Hlavní překvapení na mne však teprve čekalo…

V úzkých uličkách jsme potkávali chodce stále častěji. Marně jsem hledal vysvětlení, proč na levém břehu Vltavy je tak mrtvo, když na pravém břehu plyne tak normálně. Na Staroměstském náměstí byla Evička ještě klidná, ale v Šelestné ulici už znervózněla. Sotva spatřila Prašnou bránu, radostně zvolala:

„Ták, strejdo — a já už jsem doma, bydlím tamhle,“ ukázala na ovocný trh. „Ahoj,“ zamávala mi koketně na pozdrav a už se jí sukýnka třásla, jak utíkala k domovu. „Ahoj,“ opakoval jsem zamyšleně. Litoval jsem, že jsme se museli rozloučit. Trudné chvíle na Malé Straně nás tak nějak sblížily, lépe řečeno, zamiloval jsem si to modrooké roztomilé dítě…

5. CIZINCEM DOMA

Prošel jsem pod lomeným obloukem Prašné brány — a ustrnul jsem. To, co jsem spatřil, překonalo nejbujnější fantasii mých povídek. Chladně střízlivá budova banky zmizela. Na jejím místě stála vkusná stavba nezvyklého slohu, vyzdobená sgrafity a sochami. Nad vchodem svítil neonový nápis: METRO.

Také budova Slovanského domu změnila svoji tvář.

Jak je to možné? Tohle přece nepostavil někdo přes noc…

Teprve teď jsem zpozoroval, že lidé, procházející se po ulici, jsou nějak divně oblečení. A podobný oblek mám na sobě také já! Kdo mi ho dal? Jak to, že jsem si toho dosud nevšiml?

Mozek, zraněný Pegasem, kreslí mi asi na sítnici chorobné vize, zbláznil jsem se, není o tom pochyb.

Odhodlal jsem se k zoufalému pokusu:

„Promiňte, jsem opravdu v Praze?“ zeptal jsem se naivně prvního člověka, který mne míjel.

„Ano, jste v Praze,“ odpověděl chodec s ledovým klidem. Moje hloupá otázka ho nijak nepřekvapila. Pokračoval v chůzi a ani se neohlédl.

Bylo mi trapně. (Dnes je mi to celkem k smíchu. Musel jsem být opravdu směšný.) Zmateně jsem se rozhlížel.

Také celé Příkopy se změnily k nepoznání. Lidé na chodnících stáli — a přece se pohybovali oběma směry.

A kam se poděly tramvaje? Kolejnice zmizely beze stopy…

Pocit hrůzy, strachu a úžasu vystřídala zvědavost.

Možná je to všechno jenom sen, ale stojí za to ho prožít. Všechna tíseň ze mě spadla. Dokonce jsem se zasmál. Náhle jsem si vzpomněl na jednu z rušných nocí ve studentské koleji. Seděl jsem u otevřeného okna a v tlumeném světle noční lampičky jsem psal veselou humoresku. Napadaly mě komické situace, že jsem se hlasitě rozchechtal. Kolegové se vzbudili. V okamžiku jsem se octl v palbě polštářů a bot. To mne rozesmálo ještě víc. Smál jsem se jako pominutý.

I teď se o mne pokoušel podobný záchvat. Naskočil jsem na pohyblivý chodník a měl jsem co dělat abych se nerozchechtal. Všechno mi najednou připadalo tak směšné. Byla to zřejmě reakce na hrůzné zážitky z Malé Strany…

Na Václavském náměstí jsem přestoupil na další chodník a jako plachetnice plul jsem neuvěřitelně změněným městem.

„Buďte zdráv, profesore,“ pozdravil mne někdo z protijedoucího chodníku. Zmateně jsem se ohlédl, ale skupinka lidí, odkud zazněl pozdrav, odplula už jako vlna při odlivu. Někdo si mne asi spletl…

Jízda a přestupování na nezvyklém dopravním prostředku bylo jednoduché, až mě to překvapilo. Dobrý novinář nemůže být vyveden z míry ani ve snu, řekl jsem si s určitou dávkou hrdosti. Proto i ohromující skutečnost, že Václavské náměstí se proměnilo v nádherný rozkvetlý sad, přijal jsem celkem klidně. Je zajímavé, jak rychle si člověk zvyká na to lepší.

Jedno mi však bylo nejasné. Když jsem odcházel z Malé Strany, stmívalo se. Jenomže teď se zase rozednilo a všude bylo plno světla tak jako ve dne.

Z pevného chodníku na mne zamávala dívka — a už stála vedle mne na pohyblivém pásu.

„Dobrý den, profesore. Jak se máte?“ usmála se na mě mile.

„Nejsem profesor,“ vykoktal jsem v rozpacích.

Dívka se zarazila. Zkoumavě se mi zahleděla do tváře.

„Vy žertujete, profesore. Určitě jsem se nemýlila, jsem přece vaše žačka, Marta Horníčková.“

„Jsem asi dvojník vašeho profesora,“ namítl jsem nesměle.

„Dvojník?“ řekla udiveně.

„Tedy promiňte — profesore,“ dodala a seskočila z chodníku. Ještě dlouho se za mnou ohlížela…

Výborně, zahraji si na profesora, napadlo mi, když se mi ztratila z očí. Podobám se mu zřejmě jako vejce vejci, nebude to tak těžké. Dobrodružství reportéra ve vysněném světě pokračuje…

Profesor je určitě známou osobností, pomyslel jsem si, když mne hned na to pozdravili dva Novopražáci. (Jak jinak nazvat obyvatele podivné Prahy?) To už jsem ovšem — jako řádný profesor — zdvořile odpověděl na pozdrav.

V horní polovině náměstí se stalo něco, co jako řádný reportér jsem nejméně očekával. Vlastní nohy mi revoltovaly. Aniž se se mnou poradily, seskočily z pohyblivého pásu na pevný chodník a udivenou hlavu i s tělem vzaly s sebou.

Proč jsem se tu vlastně zastavil? Z otevřených dveří automatu zavanula vůně jídel. Podmíněný reflex, hledal jsem vědecké vysvětlení pro svůj podvědomý počin.

Skutečně: Žaludek ve vonném oparu jídel se probudil z mrákot a nepříjemně zazpíval. Přihlásila se také žízeň. Zastávka jako na zavolanou. Ale mám vůbec peníze? Skryl jsem se do širého zákoutí průchodu a systematicky jsem prohledával kapsy. Kromě malinké baterky z Pegasova doupěte a krabičky s jakýmsi neznámým přístrojem jsem nenalezl ničeho. Všiml jsem si pouze, že mě kdosi navlékl do zvláštního lehounkého oděvu, jaký nosily i Novopražáci.

Udělal to snad Pegas v době, kdy jsem u něho ležel v bezvědomí? A není vůbec celé mé dobrodružství jenom žert jeho vražedných přístrojů?