„Tento vlak nejede do Londýna?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Vy jste chtěl do Londýna? Jedete opačným směrem, profesore,“ polekala se dívka.
„To nic,“ utěšoval jsem ji. „Byl jsem včera poněkud unaven. Pokud si vzpomínám, na vagonu stálo jasně: Londýn — New York…“
Dívka se zamračila.
„Už jsem se lekla, že v Londýně zapomněli přehodit tabulky. Naštěstí jsou správně. Naše trať teď vede z Londýna přes Prahu, Moskvu a Beringovu úžinu do New Yorku. Do Londýna jedou vlaky opačným směrem a na jejich vagonech jsou cedulky s nápisem New York — Londýn. Upozorňovala jsem už na to, že takto může lehce dojít k omylu.“ rozhorlila se.
„Zmýlená neplatí. V Moskvě jsem byl naposledy v pětapadesátém roce. Rád si prohlédnu slavné město prvních sputniků.“
Zasmála se nedůvěřivě, jako bych žertoval.
„Tedy nezapomeňte, profesore: v Moskvě vás čeká soudruh Stolarov. Podle telefonátu soudím, že ho dobře znáte. V Moskvě budeme za 86 minut. Máte ještě dosti času. Příjemnou cestu.“
Vrátil jsem se do svého pokoje. Přitáhl jsem si křeslo k oknu a jako fantastický film pozoroval jsem ubíhající krajinu, oživenou zahradními městy, která vytvářela zelené ostrovy uprostřed zasněžené krajiny. Občas jsem zahlédl budovu atomové elektrárny, svítící jako démant uprostřed smaragdů.
Za zády mi zabzučel videofon. Stiskl jsem bílý knoflík a na obrazovce se objevila povědomá tvář. Marně jsem vzpomínal, odkud ji znám.
„To jsem rád, že vás opět vidím, profesore,“ promluvil člověk na obrazovce. „Už jsme si mysleli, že jste se propadl k protinožcům. Hledáme vás už dva dny. Co vás to napadlo, cestovat po světě? Mně je to pochopitelně jedno, máte dovolenou, ale vaši doma vás postrádají. Kam tak pospícháte, že jste se ani nerozloučil s manželkou a dětmi? Nechci vám sahat do svědomí,“ zasmál se srdečně. „Hlavní věc, že jste živ a zdráv. V Bukavu vás nutně potřebují. Mrzí mě, že vám musíme pokazit i tak krátkou dovolenou.“
„Stalo se snad něco?“ vyhrklo to ze mne, jakoby uvnitř mého těla mluvil někdo jiný.
„Nic strašného, Stolarov vám všechno vysvětlí.“
„Aktovka — v Praze jsem zapomněl aktovku,“ řekl opět ten někdo ve mně.
„Máte v ní něco důležitého? Kde jste ji nechal? Přivezu vám ji do Bukavu.“
„Nevím, nemohu si vzpomenout,“ zašeptal jsem zmateně. „Až si vzpomenete, zavolejte mi.
A teď mi promiňte, že se s vámi budu muset rozloučit. Do odletu mě čeká ještě mnoho práce. Vaší paní a dětem vyřídím mnoho pozdravů. Hned jim zavolám, aby neměli strach.“
Povědomá tvář vybledla, videofon zmlknul. Dlouho jsem se ještě tupě díval na obrazovku a přemýšlel. Co mi to jen napadlo s tou aktovkou? Když jsem šel s Evou k Pegasovi, žádnou jsem přece neměl. Nebo se snad mýlím. V aktovce, v té žluté aktovce jsem měl něco velmi důležitého, něco smrtelně vážného. Ale kdy a kde jsem ji ztratil?
Všechno je tak strašlivě zmatené. Benko mluvil o manželce a dětech. Kde bych je vzal? A jmenuje se ten člověk skutečně Benko? Jak jsem na to jméno přišel?
Eh, čert to vem, zdá se, že jsem se až nebezpečně vžil do role profesora, za kterého mne považují. Ale až ten podvod praskne…
Myšlenky mě pronásledovaly, přepychový pokoj se mi zdál najednou vězením. Zbytek cesty jsem proto strávil v herně. Zaposlouchal jsem se do rušného hovoru veselé společnosti — a teprve těsně před Moskvou jsem si v úžase uvědomil, že cestující se po celou dobu bavili anglicky. A já jim dokonale rozuměl! Jak to? Angličtina byla přece odjakživa mojí Achillovou patou… Kde jsem se to naučil? Připadal jsem si jako ten neposlušný kuchař v pohádce, který tajně ochutnal maso kouzelného hada a od toho okamžiku rozuměl mouchám, které si za letu vyprávěly.
Podobné překvapení mě čekalo i na nádraží v Moskvě. Z ruštiny jsem zatím ovládal jakž takž jenom azbuku, takže jsem si mohl s určitými potížemi přečíst noviny. Ale tu najednou se mne kdosi na nástupišti zeptal rusky:
„Nevíte, prosím, jak se rychleji dostanu na Mirnyj prospekt?“
A já mu bez rozmýšlení odpověděl rovněž rusky, že jsem tu cizí, aby odpustil a zeptal se raději v informační kanceláři. Pegas je sice nebezpečný zločinec, ale takovýto zásah do mozku si nechám líbit…
Pomalu jsem se vzpamatovával z překvapení, rychle se mi vracela chladná rozvaha pozorovatele a herce ve smyšleném dramatu.
Chvíli jsem se toulal po nádraží — v napjatém očekávání na setkání s oním Stolarovem. Co mu řeknu? Jak sehraji svoji roli v tomto kritickém okamžiku?
Pegas mě zřejmě rozpoltil na dvě osoby: nezkušeného zajíce, který žasne nad každou novotou — a starého mazáka, pro kterého je překvapivá skutečnost docela samozřejmá. A který navíc všechno zná a umí. Jak jen mi mohl Pegas tenhle hloupý pocit nalít do mozku?
Stolarov stále nepřicházel. Nijak mě to nezarmucovalo. S pocitem úlevy jsem opustil nádraží. Moskva se koupala v záři jarního dne. Jak je to možné? Celá širá země je pod sněhem, a všechna města kvetou jako na jaře.
Blázínku, vždyť je to jednoduché, jak jsi na to mohl zapomenout? Říkal mi ten druhý, zkušenější. Celá města jsou přece vytápěna atomovou energií. A energie — jak víš — máme v tomto světě habaděj. Setkáš se s ní, kam se podíváš. Musíš ovšem chodit s otevřenýma očima…
Tak ti pěkně děkuji, ty moudrej, pokáral jsem své druhé já. Zastavil jsem se u velké budovy s nápisem:
SVĚT NA DLANI
Zvědavost mě zavedla dovnitř. V útulném salonku mě uvítala usměvavá blondýnka s dolíčky ve tvářích.
„Jaký přenos si přejete?“ zeptala se.
„Nejsem v universitní knihovně?“ koktal jsem překvapeně. Podívala se na mne s nádechem účasti a soucitu. „Nemýlím-li se, už dávno jste u nás v Moskvě nebyl. To víte, mnoho se tu za poslední léta změnilo, všechno se teď tak rychle mění. Tohle je novinka stará teprve dva roky: televizní přenosy na přání. Jakési kouzelné zrcadlo,“ vysvětlovala ochotně.
„Stačí jen, když mi oznámíte, které místo na světě nebo na Měsíci chcete vidět — a za pár minut můžete se na vlastní oči přesvědčit, co se tam teď právě děje.“
„I na Měsíci?“ zeptal jsem se pochybovačně.
„Ano, i na Měsíci. S měsíčními stanicemi máme teď docela dobré spojení.“
„A mohl bych vidět, co se teď děje třeba v Praze?“
„To je pro nás opravdu ten nejprostší úkol.
Zlatou Prahu chce vidět mnoho našich návštěvníků. Chcete si prohlédnout celé město najednou, nebo jen určitou část?“
„Zajímalo by mne, jak teď vypadá Malá Strana, tu mám z Prahy nejraději.“
Dívka mne zavedla do kabiny s promítacím plátnem a několika křesly. Sotva jsem se usadil, zavolala na kohosi neviditelného:
„Koljenko, prosím pěkně: Praha — Malá Strana… Děkuji ti…“
„Tu část Prahy mám také nejraději,“ obrátila se opět ke mně. „To byl moudrý nápad, udělat z této nejkrásnější části Prahy chráněnou rezervaci. Připadám si tam, jako bych se vrátila o mnoho let zpátky do minulosti. Žel, některá města v prudkém rozvoji výstavby ztratila svoji původní tvář. A to je škoda. V Praze to udělali moudře. Moderní město se rozrostlo na okraji města a jeho srdce zůstalo neporušené…“
Na promítací ploše se konečně objevily uličky Malé Strany — a dívka mi stále ještě něco povídala.
Zdálo se mi, že její hlas přichází odněkud zdáli.