Ostatně — neberte mé úvahy tak vážně, nejsem pedagog a s dětmi nemám mnoho zkušeností.“
„A co váš Petr a Michal?“ smál se Stolarov srdečně.
„Vychoval jste z nich kluky jak buky. Za pár let nás oba strčí do kapsy.“
Petr a Michal? Ta dvě slova jsem si dlouho v duchu opakoval.
„Podívejte se, profesore. Na této trati přece neletím poprvé, pravda?“ otáčel Stolarov řeč na jiné pole.
„A přece jsem pokaždé docela nově nadšen tím co vidím dole. A vidím to často i přes mraky a tak jasně, jako by to bylo zakresleno na mapě: tunel spojující Černé a Kaspické moře, přehrady na Nilu — a hle, zavodněná Sahara. Nejsou to nádherná díla člověka?!“
Podíval jsem se dolů. Opravdu, hluboko pod námi se vinul modrý Nil. Na jeho břehu stálo několik slavných pyramid. A za nimi až do nedohledna se táhly svěže zelené pásy palmových hájí.
„Jak je tomu dávno, co se tudy brodily v písku žízní vyčerpané karavany a palmové háje se jim zjevovaly jen jako fata morgana. Díváme se teď na zázrak, o kterém jsme kdysi čítávali jenom ve fantastických románech.“
Stolarov pěl tak nadšenou ódu na veliká díla člověka, že mě brzy strhl do víru. Teď teprve jsem si plně uvědomil, že náš letoun pluje nad Afrikou, nad pevninou mých snů. Kolikrát jsem v tato místa v duchu zalétl, kolikrát jsem nad knihou prožíval veliká dobrodružství těchto tajuplných krajin. Verne, Schwelz, Pařízek, Hanzelka a Zikmund — to byli oni kouzelníci, kteří mě v dětství za magického zvuku tamtamů provázeli černým světadílem.
Letadlo začalo znatelně klesat. Nad námi se míhaly pralesy, pole a prérie.
Podvozky dosedly na dlouhou runway, běžící podél velkého jezera. Slunce se právě připravovalo k osvěžující koupeli v rozčeřené vodě. Snad nikde jinde nezapadá s větší pompou. Než jsem se vzpamatoval, hup — a utonulo v jezeře.
„Přišli jsme neohlášeni, a přece nás tu čekají,“ ukázal překvapený Stolarov na skupinu lidí, která stála u výstupního můstku.
„Určitě je to práce našeho kouzelníka Manga. Ten chlapík by snad dokázal domluvit se s Paříží pomocí tamtamu…“
Vystoupili jsme z letadla. Mávající lidé pod můstkem mi připomněli jeden z plakátů na světový festival mládeže. Bylo jich celkem pět — a každý měl jinou barvu pleti. Živý symbol přátelství mezi národy…
Po schůdcích jsem sestupoval s malou dušičkou v těle.
Poznají, že nejsem tím pravým profesorem?
Na předposledním schůdku mne uchopil robustní černoch, připomínající slavného zpěváka Robesona, a jako panenku na hraní vyzvedl mě do výše a lehounce mne postavil na betonovou plochu.
„Už jsem měl strach, že jste se nám ztratil, profesore,“ zasvítily mu bílé zuby. „Vzbouřil jsem celou Evropu, našli by vás i na vrcholku Mont Blancu,“ smál se radostně.
„Já věděl, že je to vaše práce, Mango,“ rozesmál se také Stolarov. „Jak jste zjistil, že přiletíme už dnes. Já sám to ráno ještě nevěděl.“
„Pst, tajemství pralesa,“ žertoval Mango. Nasedli jsme do otevřeného autokaru. Za okamžik s námi uháněl exotickou krajinou do neznáma.
Hovořili jsme o běžných věcech, které nestojí celkem za zaznamenání. Já se ostatně hovoru vyhýbal, všechnu pozornost jsem věnoval zpytování nových společníků. Ačkoliv jsem se řítil do záhuby — tihle lidé mě přece musí brzy prohlédnout a podívat se mi do karet — byl jsem kupodivu naprosto klidný.
Výsledkem pozorování byl nový urputný zápas mezi zvědavým a zkušeným já. Znám t lidi nebo neznám? Zdá se, že je znám, ani jejich jména mi nejsou cizí. Dokonce vím, že s Changem si tykám. Ale kdy a kde jsem se s ním setkal? A odkud znám ostatní?
Brzy se setmělo. Reflektory autokaru dávaly krajině tak fantastické tvary a barvy, že i samo africké slunce by zbledlo závistí.
8. HLEDÁM SVÉ JÁ
Když jsme vjeli do palmového háje, přepadl mě opět zimniční neklid. Tušil jsem, že někde za tím hájem je cíl naší cesty. Možná tam dojde ke katastrofě…
Nad autokarem se mihly poslední palmové listy a my vjížděli širokou branou na nádvoří, sevřené rozsáhlou budovou s půdorysem podkovy.
Při pohledu na budovu, na jejíž střeše stálo několik vrtulníků, zatočila se mi opět hlava závratí.
„Vždyť ty opravdu jsi profesorem, na kterého si hraješ a za kterého tě právem pokládají,“ řeklo mi náhle to druhé, zkušenější já.
„Tohle přece je výzkumný ústav gravitace a antihmoty, který jste společně vybudovali v rovníkové Africe,“ neúprosně pokračovalo druhé já. „Jen se dobře rozvzpomeň! Ta velká okna uprostřed podkovy dávají světlo montážní hale, kde jsi nedávno se svými kolegy dokončil stavbu antigraviplánu. Bydlíš tamhle na kraji pralesa v dřevěném srubu — společně s Mangem. Ten šikmooký Chány tě přivedl na myšlenku ovládnou gravitaci pomocí antihmoty.“
To druhé, opatrnější já odporovalo:
„Jen příliš nepodléhej autosugesci, byl bys špatným reportérem.“
Sotva jsem vystoupil z autokaru, zvítězil ve mně profesor. Ty tam byly všechny pochybnosti. Dokonce i trampoty kolem Pegase se mi náhle proměnily v matnou vzpomínku na nepříjemný sen.
Teď najednou mi bylo všechno jasné, situace se obrátila. Věčně usměvavý Mango, pečlivý Chány, houževnatý Australan Van Hoot, bojovný Islanďan Gretti i praktický Američan Borrely — to přece jsou moji staří známí, se kterými jsme vyhráli i prohráli nejednu bitvu na vědeckém poli.
Ano, jsem skutečně profesorem! Znám přece i muže, který nás vítá u vchodu do ústavu. Je to akademik Orlov!
„Co dělá náš rarášek?“ zeptal jsem se vysokého muže. „Mango vám to ještě neřekl?“ divil se Orlov.
„Včera v noci přišel tomu šprýmaři na stopu.“
Záhada otvoru ve stropě montážní haly byla vysvětlena celkem prostě. Na jedné baterii s antilátkou, která je umístěna v rohu haly, uvolnila se deska z novoduralu. Poněvadž se nalézala v odstíněném gravitačním poli, ztratila svoji váhu a vlivem odstředivé síly odlétla do prostoru.
Proč neletěla přímo nahoru ale šikmo přes celou halu?
I na tuto otázku našel Chány vyhovující odpověď: stalo se tak částečně pod vlivem rotace zemské, částečně proto, že deska — podobně jako náboj v hlavni pušky — našla si nejsnazší cestu mezi dvěma poli: antigravitačním a gravitačním.
Zdálo se to všechno zcela logické, ale já jsem s vysvětlením nebyl spokojen — a nevěděl jsem vlastně, proč. Podivné tušení mi říkalo, že neposlušná deska je varovným signálem, který ukazuje na nebezpečí, jež ohrožuje celý náš velkorysý pokus.
Ale proč? Dokonalý model antigraviplánu poslouchal přece naše příkazy s překvapující přesností…
Opět jsem si vzpomněl na aktovku… Prudké bolesti hlavy mi najednou připomněly vzrušující události posledních dnů. Jako podťatý klesl jsem do křesla, které mi rychle přistavil Mango. Chvějícíma rukama třel jsem si spánky. „Co je vám, Gonzik?“
Polekal se Orlov. (jméno Honza se mu vždycky špatně vyslovovalo.)
Mango mi sáhl na zpocené čelo.
„Máte horečku, okamžitě si musíte lehnout,“ rozhodl rázně.
Sotva mne uložil, přestal jsem být profesorem.
— Jsem přece redaktorem populárně vědeckého časopisu a tohle všechno jsou jenom chiméry — uvažoval jsem. Před třemi čtyřmi dny jsme se přece na Karlově mostě setkali s Evou a pak jsem navštívil doktora Pegase. V podzemní laboratoři mne omráčil — a když jsem se probral z mrákot, byl už mrtev. Nebo smrt jenom předstíral, protože o hodinu později zmizel. Z vylidněné Malé Strany jsem se najednou dostal do fantastické Prahy budoucnosti, potom do Moskvy a nakonec sem, do rovníkové Afriky. Ještě před chvílí jsem se cítil profesorem, rozumím dokonce všemu, co se děje ve výzkumném ústavu. Jak je to všechno možné? Jak jsem se dostal do tohoto podivného dramatu?