Karlík mne skutečně překvapil. Tak tohle všechno už dokážete v roce 2000? pomyslel jsem si.
„Když vás tak poslouchám, napadá mi, že člověk, kterého nic nebolí, si ani neuvědomuje, že má tělo,“ poznamenala Olga.
„Jak vidím, zapomínáte na naši práci. Kdo vás zbavil strachu z odvěké metly lidstva, rakoviny? Kdo vymýtil nakažlivé choroby? Kdo vám pomáhá prodloužit život a zpříjemnit stáří? My, bojovníci o lidské zdraví. Žlučové kaménky odstraňujeme bez porušení těla — ultrazvukem, který nám nahrazuje operační nůž — skalpel. Vytvořili jsme umělé srdce, křísíme zabité klinickou smrti, meziplanetární letce chráníme před kosmickými paprsky. Léčíme i leukémii a všechny choroby z radioaktivního záření. Dokážeme dokonce transplantovat některé orgány zemřelého do těla raněného. Léčíme rychle, protože naše přístroje okamžitě určí diagnózu. Atom, který kdysi vraždil, v našich rukou dělá zázraky …“
Poslouchám napjatě — a znova mám před očima pochodující děti v parku. Tohle je tedy jejich budoucnost…
Šťastná generace…
Spor se však rozvíjí dále. Láďa sebou netrpělivě vrtí. Konečně se dostal ke slovu:
„Nemáte náhodou hlad? Rád bych totiž hovořil také o naší práci. Jistě uznáte, že se o váš stůl staráme dobře. Naše zemědělství, to už dávno není sedlák, kráčející za pluhem, jak ho kdysi malovali malíři. Zemědělství, to je dnes obrovský stroj, ohromná laboratoř, ve které důmyslnou cestou dobýváme z přírody její bohatství. Naši inženýři, a jak víte, všichni zemědělci jsou dnes inženýry, dosáhli pomocí růstových látek, gyberlinů, překvapujících výsledků. Vypěstovali jsme bakteriovou plíseň, která urychluje růst rostlin, takže třikrát do roka sklízíme obrovskou rýži a obilí a to i za polárním kruhem. Vytvořili jsme nové druhy rostlin a zvířat. Suché oblasti zavlažujeme umělým deštěm. Na některých místech se nám už podařilo řídit počasí — díky našim kolegům na umělé družici. Naše pole a zahrady se proměnily v obrovskou dokonale mechanizovanou továrnu, ve které sejí, obdělávají i sklízejí automatické stroje řízené na dálku. První Loginovův traktor bez člověka z roku 1959 má dnes milióny kolegů. Naše lány nekonči na břehu moře. Zúrodňujeme i dna oceánů. V úrodném nánosu na mořském dně zakládáme plantáže jedlých řas, které nemají nepoživatelných částí, jako jsou kořeny a stonky, a které dvacetkrát lépe využívají sluneční energie. Některé druhy řas jsou výbornou pochoutkou na našich hostinách. Další slouží jako vydatné krmivo.
Přelidnění světa se nebojíme. Jsme připraveni uživit třeba dvacet miliard lidí. Naše planeta je dnes tak bohatá, že v tomto směru neznáme hranice.“
„Nezapomínejte ovšem, že společně s vámi bojujeme o výživu lidstva také my, chemici,“ přerušila Láďu Zuzka.
„Naše syntetická dusíkatá hnojiva a preparáty na ochranu rostlin před škodlivým hmyzem, hlodavci a chorobami, na hubení plevele, na urychlování a regulování růstu a plodnosti rostlin a zvířat pomáhají vám podstatně zvýšit úrodu i užitkovost.
Naše chemie dokáže zúrodnit i vyčerpanou půdu. Dokážeme slanou mořskou vodu proměnit ve sladkou. Při nebezpečných mrazech dovedeme nad holými lány vytvořit umělé sněžení.
Zúrodnili jsme také neúrodný písek pouští. Bez nás by se dnes asi Sahara nezazelenala.
Unikající energii teplárenských elektráren jsme zachytili a rozvedli do pařenišť a skleníků, které nám poskytují čerstvou potravu i na Dalekém severu nebo v sídlištích na Měsíci.
Potraviny dokážeme vyrobit i uměle, jak jste se o tom mohli přesvědčit na Měsíci, ale to dole na Zemi, to ještě dlouho nebude zapotřebí.
Zemědělství ovšem není našim jediným polem působnosti. Na každém kroku se setkáváte s našimi výrobky. Vytvořili jsme například plastické hmoty, které na mnoha místech vytlačily kovy. Už v polovině dvacátého století se nám podařilo vyrobit hmotu, která je odolná vůči kyselinám a louhům stejně jako platina.
Pracovní doba se podstatné zkrátila, lidé mají dostatek času pro své osobní záliby. Hodně lidí se teď věnuje malířství a sochařství. Pro malíře jsme vyrobili dokonalé barvy, pro sochaře nové hmoty, které předčí i slavný mramor.
Náš umělý kaučuk je neporovnatelně lepší než přírodní. Naše sklo je průzračnější než křemičité a přitom je nerozbitné. Už dávno jsme vyřešili problém nedostatku dřeva a papíru. Obojí vyrábíme uměle v našich továrnách.
Dokázali jsme také, ovšem zatím pokusně, uměle vyrobit živou organickou látku — bílkovinu.“
Škoda, že tu se mnou nemohou poslouchat stařičtí alchymisté, řekl jsem si. Myslel jsem, že se už nemohu dovědět nic novéno, a vyzval jsem proto našeho Honzíka na malou procházku po Praze, ozářené umělým sluncem. Povstal však ještě jeden.
„Za hodinu vstoupíme do třetího tisíciletí,“ řekl rozvážně. „Slyšel jsem tu už mnoho krásných slov. Ale na naši práci se také nesmí zapomenout. Jsem horník. A podívejte se na moje ruce, jsou jako ruce panenky. Ve volném čase pracuji na jemných rytinách. Opravdový kus uhlí vidím jenom na stole, kde slouží jako těžítko. Uhelné sloje sleduji na obrazovkách průzkumných přístrojů. Pro potřebu chemických továren těžíme kusové uhlí pomocí ocelových krtků a transportérů, které jsou řízeny na dálku a částečně automaticky. Ve většině dolů však uhelné vrstvy zplynováváme pod zemí. Všechny cenné látky čerpáme na povrch v podobě plynu. Uhlí zapalujeme pod zemí pomocí proudů vysokofrekvenčních paprsků, které soustředíme do ohniska těžby. Také všechny druhy rud dostáváme na povrch pomoci našich důmyslných automatů.“
„A byls vůbec někdy v hlubinách země?“ zeptal jsem se nesměle.
„Byl… a hodně hluboko,“ usmál se horník z roku 2000. „Zúčastnil jsem se geologické výpravy do nižších vrstev naší planety, cestovali jsme v ocelovém krtku, který se prokousává nejtvrdšími horninami jako dešťovky ornicí. Kabina je dokonale izolována proti teplu, takže jsme mohli proniknout do velkých hloubek. Do středu Země jsme se ovšem nedostali,“ zasmál se. „Ale naše vrty se mu hodně přiblížily. Dnes máme celkem přesnou představu o struktuře naši rodné planety.“
„Naše hutě by lidé z poloviny dvacátého století nepoznali,“ dodává hrdě jedna z dívek.
„A naše vysoké a martinské pece vypadají docela jinak než tenkrát. Složitá výroba oceli i jiných kovů byla podstatně zjednodušena, dík atomové energii. Čisté kovy těžíme z rudy celkem jednoduchou cestou. Celý proces řídí automatický kontrolor, který bdí nad kvalitou kovu. I když nám ocel stále ještě prokazuje dobré služby, vyrábíme v našich hutích mnoho nových kovů, které nevytvořila příroda, ale člověk. Naše nové kovy dosahují tvrdosti démantu a snesou obrovské žáry.
Všechny obydlené krajiny Měsíce měníme v obrovskou pec, ve které se taví nejvzácnější materiál pro stavbu meziplanetárních korábů. V měsíčních halách dokončují právě montáž obrovského letadla, ve kterém se člověk odváží poprvé proniknout mimo naši sluneční soustavu. Kov pro letadlo vyrobily naše Měsíční hutě,“ dodal hrdě.
„A co válka?“ zašeptal jsem. Všichni se na mne podívali nanejvýš udiveně.
„Válka? S kým? A proč? Nespadl jste sem náhodou z minulého století anebo z Neptuna? Máme dnes jiné starosti a není jich málo; bojujeme o vesmírné prostory. Zkoušíme život na Venuši, na Marsu a na jiných planetách. Řešíme tajemství vzniku života. Z mořských hlubin a z hloubi země vytahujeme na světlo minulost lidstva. V nekonečných prostorách odhalujeme zákony planet, sluncí a celého vesmíru. Nesmyslný boj člověka s člověkem nahradily bitvy s přírodou. Proč bychom se vzájemně nesnášeli? V komunismu má každý co potřebuje. Celé lidstvo žije v blahobytu. Tvůrčí práce se pro všechny stala smyslem života. Pracovní doba se nám sice zkrátila, dík moderní vědě a technice, ale pracujeme stejně Intenzivně, protože právě věda a technika nemůže nikdy ustrnout na místě. Někdo přece musí konstruovat a vyrábět nové automaty a myslící stroje…“