Žeňka pohrdlivě mávla rukou. To všechno prý nic není. Tatínek i maminka pracují v biologickém ústavu, kde se dělají pravé zázraky. Poněvadž je Žeňka již „starší“ pionýrkou, dokáže všechno důkladně, až skoro učeně vysvětlit. Maminka s tatínkem prý mění postavení atomů v chromozómech — to jsou ta zelená tělíska v listech rostlin, na kterých závisí jejich růst — a tím dávají rostlinám a nakonec také zvířatům takové vlastnosti, jaké si přejí, aby přešly na další generace. Vytvářejí prý tam také jakési genetické jedy, které pomáhají ničit zárodky nebezpečných mikrobů.
Máša měla ještě bohatší program. Tatínek je chirurgem a maminka pracuje v moskevském závodě Ordžonikidze, ve kterém se vyrábějí automatické stroje. Jsou to opravdoví roboti, i když se nepodobají člověku. Dokáži tak rychle počítat, až se člověku točí z toho hlava, vyrábějí nejsložitější součástky a sami si výrobu hlídají, a věřte tomu nebo ne, když je potřeba, okopírují sami sebe a znovu se vyrobí. Dokonce se zdá, že cítí bolest, když zjistí vady na materiálu. Jeden z robotů, vyrobených maminkou, pracuje i zde, na Měsíci. Bez zásahu člověka pozoruje na jedné z hvězdáren část oblohy a hlásí a zaznamenává všechno, co se děje ve vesmíru.
„A co děláte vy, hříbátka moje? Učíte se poctivě? Musíte přece dokázat v životě víc než my — a k tomu je třeba hodně vědět a znát,“ obrátila babička rozhovor.
„Ujde to,“ ozvalo se téměř jednohlasně, ale trochu nesměle. Babička však věděla, že se tu ozvala dětská skromnost. Všechna vnoučata se učila dobře. Kdo by nechtěl jednou řídit důl bez havířů, vytvářet roboty nebo nové druhy rostlin a zvířat, kdo by nechtěl být velkým vynálezcem, umělcem nebo slavným dobyvatelem vesmíru?
Právě když babička rozdávala dětem dárky, úlomky cenných hornin, drobné meteority z vesmírných dálek vstoupil do pokoje další gratulant, astroreportér Serjoža.
„Mám tu nějakou práci, maminko,“ řekl, když se objal se Zinou a dětmi. „A k vašim narozeninám malý dárek.“ Kutil něco na obrazovém magnetofonu a za chvíli se na obrazovce televizoru začal rozvíjet děj. Start obrovské rakety z měsíčního kosmodromu, let hvězdným prostorem, pomalu se blížící planeta Venuše, let kolem ní — a přistání. Podivná krajina s jasně žlutou oblohou, brčálově zelené jezero a nezvykle pokroucené rostliny.
„Vybral jsem tyto snímky pro vás, maminko, abyste na mne častěji vzpomínala, až poletíme k Marsu.“
„Jak bych na tebe mohla zapomenout, chlapče,“ zašeptala dojatá žena.
A znova gratulanti, tentokrát pozemští. Tváře na obrazovkách se střídaly — a všichni oslovovali Zinu Alexandrovnu „maminko“.
„To máte tolik dětí?“ divila se dívka z centrály, když se život Ziny vrátil do normálních kolejí.
„Mám a nemám,“ smála se srdečně. „Všichni jsou mými dětmi, i když ve skutečnosti mám pouze jediného syna a dvě dcery. Ti ostatní, i dvě z vnoučat, která mne navštívila, to jsou děti mých přátel, spolupracovníků. Dvě děti — ještě maličké — ztratila jsem i s manželem ve Velké vlastenecké válce, zabili je nacisté. Za ně jsem získala desítky dětí jiných, dětí, které mne miluji a které mi přes mé stáří vrátily zdraví a novou sílu do tvůrčí práce. Za týden se k nim vrátím — a uvidíte, jak se ještě seperu s atomy v našem institutu …“
JAK JSEM BYL OBREM
Moskva, Mir
(r. 1967, ant. „Kak ja byl velikanom“)
Je to již měsíc, co jsem pobýval v Tatrách, na chatě mého přítele Havelky, známého kybernetika. Postavil ji na samotě uprostřed krásné přírody, na skále nad Kriváňským jezerem, a já tak měl příležitost na klidné dokončení cyklu fantastických příběhů, za který jsem již obdržel zálohu v podobě malého turistického vrtulníku. Roboti-sluhové se mi postarali o jídlo a úklid, takže jsem měl možnost volně cestovat do říše fantazie.
Tatranské jaro bylo v plném rozpuku. Jezero sice bylo stále skryto pod vrstvou ledu, ale ve vzduchu už byla cítit vůně květin a lesní pryskyřice.
Automatické ohřívače dokonale přizpůsobily teplotu v pokoji, takže mohu pracovat celý den při otevřeném okně. Seděl jsem v rohu místnosti na levé straně okna — na psacím stole a malém stolečku byly navršeny hromady slovníků, vědeckých pojednání, časopisů, balíky popsaného i čistého papíru.
Pak přišel den, který přerušil na dlouhý čas můj klid a tvůrčí náladu. Slunce se sklánělo směrem k Praze, a pomalu přicházel večer. Rozsvítil jsem stolní lampu, když v tom něco zašumělo nad mojí hlavou.
Mládě orla, pomyslel jsem si. Už jednou zaletěl do mé pracovny, a i nyní jsem měl pocit, že slyším jeho křehká křídla. Tehdy jsem jej hned nevysvobodil, ale nejprve jsem si odvážného letce důkladně prohlédl. Teprve jeho zoufalá snaha po svobodě, kdy marně nalétal na okno, mě přiměla vypustit jej.
Nejasný šum se proměnil v klidné bzučení, a na rozložený papír, těsně před můj nos, slétlo maličké letadýlko. Bzukot se zastavil, a já ztuhnul překvapením při pohledu na nevídaný aparátek.
„Vida, nějakému modeláři uletěla jeho hračka,“ bylo první, co mne napadlo. „Ale jak mohlo vyletět tak vysoko?“
Natáhnul jsem ruku, abych si tu bizardní věcičku prohlédl, ale v tu chvíli se otevřely dveře letadla a z něj postupně vystoupila na stůl jakási pupkatá osůbka ve skafandru připomínající vzhledem žabku — na ramenou odulou hlavu, ohromná kukadla a křivé nožky.
Osůbka se chystala skočit na rukopis, ale když mě viděla, strnula jako by zmrazená mým pohledem. Nevydala ani hlásku, přesto jsem cítil, že se mnou hovoří. Ano, ano, teď jsem jasně dokázal rozpoznat slova.
„Smiluj se nad námi, člověče,“ slyšel jsem v hlavě cizincův hlas. „Nejsme hříčka přírody, ani hračka vyrobená člověkem. Jsme stejní lidé jako ty.“
Hlasitě jsem se zasmál, a stvoření se vyděsilo.
„Jak se mnou mluvíš?“ vyhrkl jsem překvapen. „Vždyť já nic neslyším, a přesto vám rozumím.“
Človíček oživl a opět se osmělil promluvit. „My, lidé planety Miniskula, jsme technicky pokročilejší než lidé. Pomocí speciálního zařízení, umožňujícího přenos myšlenek na dálku, jsme schopni komunikovat — a to nejen mezi sebou navzájem, ale i s obyvateli jiných světů. Je to lepší než váš hlasitý projev, nehrají zde žádnou roli různé jazyky, navzájem se pak lépe pochopíme.“
„Ale já nemám váš přístroj, mluvím nahlas, a vy mně přesto rozumíte,“ říkám stále ještě zmaten.
„Ovšem váš hromový, skřípavý hlas mi brání, abych vnímal elektrické impulsy vašeho mozku. Lepší je rozmlouvat pomocí mysli, tak se snáze pochopíme navzájem.“
„Mohu zpočátku alespoň šeptat?“ požádal jsem. „Nejsem zvyklý na mentální diskuze.“
Minuskulan blahosklonně souhlasil. Náš rozhovor jsem si poté začal zapisovat, ale s tím cizinec nesouhlasil.
„Ne, ne, prosím vás, nedělejte to,“ zastavil náhle rychlý tok mých myšlenek. „Nikomu neříkejte o naší návštěvě. My jsme se chtěli podívat na váš svět inkognito, protože vy lidé, ve své jednoduchosti si představujete, že vesmír patří pouze vám. Vím, o čem mluvím, nejste první pozemšťan, s nímž jsme se setkali. Narazili jsme na vás omylem, jste ukryt stranou od ostatních lidí ve vzdálených horách. Vidíte, že moji přátelé ještě stále váhají vylézt ven z letadla. Máme za sebou trpkou zkušenost z komunikace s lidmi.“