„Myslím, že je to obyčejný encefalograf,“ řekl jsem při pohledu na obraz mozku, který svítil z velké obrazovky. „Výborně. Víte tedy, že encefalograf je jakýmsi televizorem mozku. Tohle totiž není běžný encefalograf. Nesleduje jenom bioelektrické proudy v mozkové kůře. Pomáhá mi zároveň číst myšlenky. Chcete to zkusit sám na sobě?“
Přikývl jsem. Pegas mi nasadil na hlavu jakousi kuklu s množstvím elektrod. Kresba mozku na obrazovce začala světélkovat. Zhasnul světlo. „Intenzívně myslete na něco určitého, na něco určitého,“ opakoval doktor.
„Perpetuum mobile, perpetuum mobile,“ odříkával jsem si v duchu. Obrazovka s mozkem se rozkmitala živěji. Pegas si pozorně prohlédl křivku na záznamovém pásku.
„Myslíte si, že jsem blázen?“ řekl vyčítavě.
„Rozhodně ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Myslil jsem si, že jste génius…“
„Možná,“ zaváhal Pegas. „Blázen od genia nemá daleko, redaktore. Nebo naopak. Ale světla na obrazovce mi prozrazují, že teď lžete.“
Různobarevná světélka na obraze mozku se skutečně v jednom místě rozblikala jako na reklamním nápise sestaveném z postupně rozsvěcovaných žárovek.
„Odpouštím vám,“ řekl Pegas shovívavě. „Hlavně mne těší, že jsem vás přesvědčil. Můj encefalograf mi bezpečně prozradí nejen oblast mozku, která je momentálně v činnosti, ale přibližně i obsah myšlenek. Doufám, že tomu už věříte. Pokus končí,“ dodal stroze, sundal mi kuklu a rozsvítil. Byl jsem rád, že to mám již za sebou.
„Stále ještě nechápu, jak váš encefalograf souvisí s vašimi pokusy na živých lidech na ulici.
Mimochodem — uvědomujete si, že takovéto pokusy jsou naprosto nezákonné?“
„Redaktore, redaktore, měl jsem vás za moudřejšího. Zbytečně přece neudržuju všechno v naprosté tajnosti. A můj encefalograf? Postupuji prostě opačně než on, jdu opačnou cestou.
Zkoumám, jakou zákonitost mají bioelektrické proudy v mozkové kůře a jak je možno je ovlivnit zvenčí. Jak vidíte, daří se mi to…“
Pegasův názor mne rozčílil.
„Nemohu si pomoci, musím se vrátit k základní otázce: proč to vůbec děláte? Chcete snad být neomezeným pánem nad lidmi?“
Pegas se nepříjemně zasmál.
„Omyl, střelil jste vedle. Až se mi mé dílo podaří, vylezu z úkrytu a zcela skromně se ke svému velikému činu přiznám.“
„Co tedy míníte tím velikým činem? Proč chcete znásilňovat mozky? Nevěřím sice, že se vám to podaří, ale jaký smysl vidíte v tom nedozírném zločinu, který připravujete? Jinak se to totiž nazvat nedá.“
Pegas se mi zabodl očima do tváře.
„Neukvapujte se, redaktore. Nač ta silná slova? Chci prospět lidstvu, chci ho zachránit. Nic víc a nic míň.“
„Před čím, prosím vás?“
„Před válkou, před strašlivou, pro lidstvo smrtelnou válkou.“
Chtěl jsem něco říci, ale Pegas se nedal vyrušit. Plápolajícíma očima se díval skrze betonovou zeď někam do neurčita, horce oddychoval — a hovořil. Dodnes si pamatuji každé jeho slovo, každý záchvěv jeho hlasu.
„Zajímá vás jistě, jak to chci dokázat. Objevil jsem určitý druh gravitačních vln, které se dají ovládat a vysílat libovolným směrem a na libovolnou vzdálenost. Těmito vlnami je možno ovlivnit bioelektrické proudy v mozku, čili myšlení člověka. V tom je podstata mého největšího vynálezu. Když jsem na tuto skutečnost přišel, byl jsem nejprve zmaten. Dokonce jsem se sám polekal možných důsledků. A tu najednou jsem přišel na tu skvělou myšlenku. Mým prvým úkolem je dokonale a navždycky vymazat z lidských mozků myšlenky na válku. A ne jen myšlenky, i nejskrytější vzpomínky, ukryté někde v temnu podvědomí. Prostě je vymazat z paměti lidstva.“
„Zasáhnou vaše tajemné paprsky jenom právě tuto část paměti?“ přerušil jsem ho konečně.
„O to se právě snažím, žel pokusy na živých lidech jsou spojeny s velkými obtížemi.“
„Snad neprovádíte takovéto pokusy na lidech?“ lekl jsem se.
„Zatím ne. Ale brzy se k tomu odhodlám. Brzy, můžete mi věřit.“
Horká vlna mi přejela po celém těle. Připadal jsem si jako horolezec, kráčející v závrati po ostrém horském hřebenu. Na obou stranách nebezpečí pádu do propasti, buď do zoufalství nebo do nepříčetného vzteku. Vypětím veškeré vůle jsem se ovládl.
„A čím chcete vyplnit prázdná místa, které vzniknou v paměti?“
Nepoznával jsem svůj hlas.
„Chápu vaše rozrušení. I já prožíval zpočátku podobnou krizi. Je vidět, že mi začínáte rozumět. Na prázdná místa jsem také myslel, vyplním je tím nejlepším, co kdy lidstvo vymyslelo. Zapíšu prostě lidem do mozku obsah knihovny, kterou jste nahoře tak obdivoval. Až se rozletí po světě mé blahodárné vlny GM, každý se stane tak trochu Aristotelem, Platonem, Descartem, Schopenhauerem nebo Goethem a Dostojevským. Z každého filosofa a klasika vezmu to nejlepší, nejušlechtilejší.“
„Uvědomujete si, že tím nastrkáte lidem do hlavy pěknou kaši?“ dostával jsem se opět do rovnováhy.
„A jste si tím jist, že vy jako jedinec se silnými individuálními sklony vyberete z kulturního dědictví opravdu to nejlepší?“
„Mé vzdělání je na to dosti široké, můžete si tím být jist,“ ohradil se Pegas. „Nepochybuji, že na to stačím sám, bez moudrých rádců.“ Tato odpověď mě jen utvrdila v přesvědčení, že hovořím s člověkem, který už dávno rozumně neuvažuje. Ještě jsem se však nevzdával naděje, že ho přivedu na správnou cestu.
„Jak vidím, váš vynález má opravdu nedozírný význam pro lidstvo. Proč ho tedy nedáte k dispozici lidské společnosti? Proč se do tak velkého díla pouštíte sám, v podzemním doupěti? Pochybuji, že by se vám jako jedinci podařilo postavit tak silný vysílač, který by obsáhl celou zeměkouli. S vašimi vlnami musíte jít dosti daleko, u nás přeci na válku žádný nepomýšlí.“
Pegas křečovitě stiskl desku stolu s obrazovkami. „Pokud svůj plán nedovedu až do konce, vynález z ruky nedám. Umíte si vůbec představit, jak by ho mohli lidé zneužít? Nebo by mi ho zcizili, ukradli a na mne by se rychle zapomnělo. Či snad málo velkých vynálezů bylo podobně ukradeno? Vysílač, ten mi opravdu dělá starosti. Mám však velkou naději. Podle předběžných výpočtů gravitační vysílač nepotřebuje tak velký příkon, jako normální rozhlasová stanice.“
„Zvýšený odběr proudu vás neprozradí?“ namítal jsem. „Ne, proud beru rovnou ze sítě, bez hodin — v zájmu lidstva,“ zasmál se Pegas protivně.
„Podivné,“ řekl jsem škodolibě. „Bojíte se, aby vám někdo vynález neukradl — a sám — mírně řečeno — ochuzujete lidskou společnost na každém kroku. Říkáte sice, že je to v jejím zájmu. Ale kdo nám zaručí, že svůj vynález nezneužijete právě vy sám? Že ho nepoužijete proti lidstvu?“ Pegasův masitý obličej zahrál všemi barvami. „Zabíháte příliš daleko, redaktore. Jsem přece čestný člověk, bez postranních úmyslů.“ Chtěl jsem namítnout, že čestný člověk nekrade, ale obával jsem se prudké srážky. Dnes lituji, že jsem podivného vědce neomráčil včas…
„Mír nelze uhájit žádnými tajemnými paprsky,“ řekl jsem zdánlivě klidně. „Lidstvo se už probudilo ze sna. Pevně věřím, že poslední světová válka byla opravdu poslední. Na války už není čas. První sovětská družice Země, jejíž signály jste sám zachytil a poslal mi do telefonu, obrátila zraky lidstva jinam — na horu — do vesmíru. Do lidského mozku nesahejte, je to nebezpečné a není to třeba. Mozek — to je citlivý orgán. To není váš kybernetický Ferda, se kterým po přehozením kontaktů si můžete dělat co chcete.“