V hlavě se mi najednou vyjasnilo. Dostal jsem vztek. Zemdlelým tělem projela žhavá jiskra. Vrátil se mi pocit síly. Zuřivě jsem zabušil na skleněnou desku a vykřikclass="underline" „Vstávejte, doktore Pegasi, na odpočinek není čas. Jsem stále ještě zde, žiju! Žiju, slyšíte!“ Zsinalý obličej se ani nepohnul. Pod nohama mi zařinčela ocelová tyč. Přišla jako na zavolanou. Bez rozmýšlení jsem jedinou ranou roztříštil skleněnou stěnu, až mne celého posypal skleněný sníh.
Naklonil jsem se nad Pegasovu tvář. Usmíval se oním pohrdavým úšklebkem, který se mi tak nesmazatelně vryl do paměti. Chvíli jsem váhal. Musím ho přece probudit, bez jeho pomoci se z těchto katakomb nedostanu. Uchopil jsem ho za ruce v úmyslu, že s ním zalomcuji, ale sotva jsem se ho dotkl, ustrnul jsem. To nebyly ruce, to byl spíše věrný sádrový odlitek. Přiložil jsem mu ucho na hrudník a pozorně naslouchal. Neozval se ani slabounký šelest. Znovu jsem zkoumal obličej. Nebylo o tom pochyb: přede mnou ležel skutečný Pegas. Byl mrtev…
Zdrceně jsem si sedl do střepin k jeho nohám. Okamžiky, které jsem prožíval, zdály se mi neskutečné. Jak jsem se jenom dostal do této strašné situace? Kdo zabil Pegase? Jak dlouho tu už živořím v podzemí? Nezavinil jsem snad v nepříčetnosti Pegasovu smrt? Možná, že není ještě mrtev, snad se dá ještě zachránit, utěšoval jsem se. Po důkladné prohlídce místnosti jsem za jedním z přístrojů objevil díru ve zdi, která — jak se zdálo — byla čerstvě prokopána. Kdo se tu prokopal? Na uvažování však nebyl čas. Otvorem dostal jsem se do Dientzenhoferovy chodby. Nebylo o tom pochyb: vzduch prosycený plísní, metronom kapek vody a perleť na stěnách…
Za ohybem chodby jsem klopýtl o hromadu kamení a cihle. Na stropě nad ní zela další díra. Kdosi tu prostrčil provazový žebřík, jehož konec visel půldruhého metru nad hromadou sutin. Dvojím škubnutím jsem vyzkoušel jeho pevnost a rychle vyšplhal nahoru.
Octl jsem se v chodbičce normálního staropražského sklepa. Cesta na svobodu je tedy nalezena…
Jako kybernetická myš jsem zbrkle oťukával labyrint chodeb, až jsem se dostal ke schodišti, které mne vyvedlo nahoru, do předsíňe domu U dvou hrdliček. Zaťukal jsem na první dveře, které jsem v přízemí našel. Když se ani po druhém zaklepání nikdo neozval, běžel jsem do prvního poschodí. Když se v několika bytech nikdo neozýval, zkusil jsem u dalších dveří vstoupit bez klepání. Kupodivu byly odemčené. Prošel jsem celý byt, aniž mne kdo vyrušil. U sousedů to dopadlo stejně.
Nakonec jsem došel k závěru, že celý dům je opuštěn. Obyvatelé zřejmě odešli náhle, protože ani jeden z nich nevzpomněl, že má svůj zařízený byt zamknout.
Co se stalo?
Vyběhl jsem na ulici, proběhl Kosticovou ulicí a v rohu Maltézského náměstí jsem se vřítil do prvního vchodu, který se mi namanul. I tento dům byl liduprázdný. A na ulicích ani človíčka. Kdo mi poradí, kde tu najdu lékaře? Brankou v hnědě natřených dřevěných vratech jsem se dostal na podlouhlý dvůr.
„Halo, je tu někdo?“ zvolal jsem. Šedivé stěny s několika řadami zavřených oken mi odpověděly dutým pazvukem. Hejno vyplašených vrabců vzlétlo ze střechy.
„Halo, lidé, ozvěte se, potřebuji pomoc, hledám lékaře,“ křičel jsem, až mi přeskakoval hlas.
Starobylé domy mlčely jako zakleté. A obloha se na mne dobrácky usmívala velikýma modrýma očima s řasami bílých mráčků.
Kam se všichni poděli? Kam odešli obyvatelé tohoto tichého kouta stařičké Prahy? Uspal je snad někdo jako v pohádce o Šípkové Růžence?
Prohlídka domu s románskými vraty do dvora dopadla stejně jako u dvou hrdliček: všechny byly odemčené — a liduprázdné. I hodiny se všude zastavily…
Všechno je tak neskutečné — neuvěřitelné… Prožívám snad těžký sen, z kterého se ráno probudím? Není i Pegas vysněnou chimérou?
A hlava tak nesnesitelně bolí…
Musím se vrátit k Pegasovi! Musím se přesvědčit, zda mě neošálily vidiny. Buď se probudím z mrákotného sna do jasné skutečnosti — nebo nešťastnému vynálezci pomohu nějak sám. Možná, že ještě není tak docela mrtev, jak se mi v prvním rozrušení zdálo… Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem utíkal zpět k domu u dvou hrdliček. Zastavil jsem se na pokraji chodby u sklopených dveří do sklepa. Zrak mi padl na veliký dřevěný kříž s vyhublým Kristem, visící v šeru u schodů do prvního poschodí. Ano tento symbol lidského utrpení a bezmoci patří do těchto prokletých míst, napadlo mi. Při pohledu na schodiště jsem si uvědomil, že mohu sestoupit do podzemí přes Pegasův byt, jako jsem se tam dostal prve. Snad se mi to podaří i bez doktorovy pomoci. Kybernetická Ferda sice opět ignoroval mé prosby, ale nebylo ho třeba, brzy jsem se přesvědčil, že dveře jsou odemčené, stejně jako u ostatních bytů.
Také ocelová dvířka nad krbem povolila bez Ferdy.
Zavrzala pod mýma rukama — a já užasclass="underline" otvor do šachty byl zazděn. Poklepem jsem zjistil, že vchod do podzemí je uzavřen betonovou omítnutou deskou. Bušil jsem do ní pěstí i těžkým svícnem, který jsem našel na stole, ale kromě oprýskané omítky jsem ničeho nedosáhl. Marně jsem pozorně prohlížel dvířka, stěnu kolem i krb, neobjevil jsem žádný tajný knoflík, kterým bych odsunul překážku. Poslední naděje byl neviditelný sluha.
„Ferdo, pusť mě do laboratoře, slyšíš? Chci za pánem do laboratoře, tvůj pán je dole ve smrtelném nebezpečí,“ domlouval jsem mu dětinsky, jako by šlo o myslícího tvora. Ferda mlčel. Buď se mi někde v hloubi svých relátek a cívek vysmíval, nebo společně s jinými opustil i tento mrtvý dům. Zanechal jsem marných pokusů. Vždyť se mohu vrátit do podzemí přes sklep…
Cestu zpět jsem tentokrát našel bez váhání. Dírou ve zdi jsem prolezl do zatuchlé kobky a opatrně kráčel mezi přístroji k Pegasovu loži.
V záři reflektoru se zablyštěly střepy, neklamný svědek mého útoku na nebezpečného vynálezce. Pegasovo lože bylo prázdné! Zachvěl jsem se hrůzou, na čele mi vyvstal studený pot. Zhasl jsem baterku a hned znova rozžhaclass="underline" Pegas tu opravdu nebyl. A byl tu vůbec někdy? Byl, určitě byl. Tady ležela jeho hranatá hlava, na těchto místech se rozkládal široký hrudník zatížený ledovýma rukama…
Pegas smrt jen předstíral! Pravděpodobně jsem ho nečekaně přepadl, domníval jsem se asi, že se už nepamatuji. Když jsem opustil laboratoř, uprchl — a teď se někde skrývá. Číhá tu na mne, aby se navždy zbavil nepohodlného svědka.
Dokoná své ďábelské dílo…
Skrčil jsem se do kouta a zhasl baterku. Mám tu dobře krytá záda a v případě útoku budu mít dobrý přehled přes celou místnost.
Nezůstal jsem v úplné tmě. Oči si brzy zvykly na mdlé, občas znatelné světlo, které vycházelo z neviditelného zdroje a jako modravá mlha vyplňovalo celou místnost. Čas plynul a já napjatě naslouchal. Proklínal jsem rozbouřené srdce, které se roztančilo horečnatým rytmem až ve spáncích. Hlava se mi brzy proměnila v bzučící úl. Plesnivý chlad kobky mi pronikl až do morku kostí, roztřásl jsem se zimou. Konečně jsem se vzpamatoval. Nebudu tu přece zbaběle čekat do nekonečna. S neviditelným nepřítelem se špatně bojuje, musím se probít na denní světlo…
Aniž jsem si to plně uvědomil, baterka se najednou rozzářila a já již svíral v chvějící se ruce ocelovou tyč, kterou jsem asi před dvěma hodinami zničil ochrannou skleněnou stěnu Pegasova lože. Odhodlaně jsem vykročil z doupěte. V labyrintu chodeb a sklepních zákoutí mne lekal sebemenší šramot, který jsem sám způsobil. Ještě několik kvapných kroků — a již jsem se koupal v podvečerním prohřátém letním vzduchu. Rázem ze mě spadla všechna tíseň. Chtělo se mi jásat. I ty kamenné hrdličky na štítě nad vchodem jako by mírumilovně zavrkaly. Prožíval jsem stejné pocity, jako kdysi před lety, když jsem byl vysvobozen z koncentračního tábora. Brzy jsem však vystřízlivěl. Pegas mne může pronásledovat i na ulici, uvědomil jsem si. Pomoci se nedovolám, město je přeci liduprázdné. Ale proč? Kam odešli obyvatelé Malé strany? Co se stalo? Celá Praha přece nevymřela, uvažoval jsem cestou do redakce. Jedině redakce mi může dát odpověď na všechny záhady…