To byla doba divokých honiček s vojáky, potulek po měsícem ozářených ulicích nekropole, a nejlepší ze všeho — seznámení s tlačným lukem, neuvěřitelně komplikovaným nástrojem, který za cenu vysokého rizika hrozícího jeho uživateli dokázal proměnit močál plný nevinného vodního ptactva ve stejný počet plovoucích lahůdkových paštiček.
Také začal v mnohem větší míře využívat knihovnu, a to včetně jejích zamčených částí — starý pytlák ovládal mnoho dovedností, s jejichž pomocí jim dokázal zajistit zábavné zaměstnání pro případ, že počasí právě nevyhovovalo —, které mu poskytly materiál pro mnoho hodin tichého a pozorného studia. Zvláště ho přitahoval Palác se zastřenými okny, kniha přeložená z khaliánštiny jistým gentlemanem, pro potěchu znalců, doplněná ručně kolorovanými tabulemi, vydaná v přísně omezeném počtu. Kniha byla mírně zmatená, ale velmi popisná a inspirující. Když se ho pak jeden afektovaný mladý vychovatel najatý kněžími pokusil zasvětit do jistých atletických technik, oblíbených klasickými pseudopolisany, Těpic o nich krátce zauvažoval a pak mladíka srazil k zemi stojanem na klobouky. Těpic nebyl vzdělaný. Vzdělání se na něm usadilo jako prach.
Ve světě mimo jeho hlavu začalo právě pršet. Další nová zkušenost. Samozřejmě, že už slyšel o tom, jak z nebe padá voda v malých kouscích. Prostě jenom nečekal, že těch kousků bude tolik. V Mžilibabě nikdy nepršelo.
Profesoři a magistři procházeli mezi chlapci, podobni velkým mírně opelichaným kosům, ale Těpic pozoroval skupinku starších studentů, kteří se klackovali kolem sloupořadí u vchodu do hlavní budovy. Ti byli také v černém — ale v jiných barvách černé.
To byl první úvod do terciárních barev, barev na druhé straně černé, těch barev, které dostanete, když černou rozdělíte osmistěnným hranolem. V nemagickém prostředí je téměř nemožné je popsat, ale pokud by to chtěl někdo přece jen zkusit, měl by začít tím, že vykouří něco ilegálního a dobře si prohlédne špaččí křídlo.
Mazáci si kriticky prohlíželi nové adepty. Těpic si prohlížel mazáky. Kromě zvláštních barev byly jejich šaty střiženy podle poslední módy. Ta inklinovala k hodně širokým kloboukům, vycpaným ramenům, projmutým pasům a špičatým střevícům, což dávalo jejich nositelům vzhled velmi dobře oblečeného hřebíku.
Budu takový jako oni, umínil si v duchu.
I když bych mohl být trochu líp oblečený, pomyslel si.
Vzpomněl si na strýce Podivena, jak při jedné ze svých krátkých, tajemných návštěv seděl na schodech s výhledem na Mžil. „Satén a kůže nejsou k ničemu. Ani žádné šperky. Nemůžeš si na sebe vzít nic, co se bude lesknout, vrzat nebo zvonit. Drž se hrubého hedvábí nebo sametu. Není důležité, kolik lidí inhumuješ, důležité je, kolika lidem se nepodaří inhumovat tebe.“
Běžel po střeše dost nerozumnou rychlostí, a to by mu teď mohlo pomoci. Jak prolétal obloukem uličkou, zkroutil se ve vzduchu a natáhl zoufale ruce. Cítil, jak špičkami prstů zavadil o římsu protějšího domu. Stačilo to k tomu, aby se otočil a narazil na zpuchřelé zdivo silou, která mu vyrazila zbytek dechu, jenž mu ještě zbýval. Pak sklouzl po hladké zdi…
„Chlapče!“.
Těpic zvedl hlavu. Vedle něj stál jeden ze starších vrahů, který měl oděv přepásán purpurovou šerpou přednášejícího. První skutečný vrah, kterého viděl, kromě strýce Podivena. Byl to celkem příjemný muž. Klidně byste si ho mohli představit, jak vyrábí třeba klobásky.
„Mluvíte na mě?“ zeptal se.
„Když oslovuješ učitele, tak vstaneš,“ oznámila mu růžová tvář.
„Ano? Vstanu?“ Těpic byl okouzlen. Přemýšlel, jak toho asi přednášející docílí. Až doposud nebyla kázeň v jeho životě ani zdaleka tou nejsilnější stránkou. Většina jeho vychovatelů natolik znervózněla ve chvílích, kdy se král rozhodl během výuky hřadovat na horní hraně dveří, že co nejrychleji prolétli připravenou látku a pak se zamkli ve svém pokoji.
„Ano, vstanu, pane,“ řekl učitel. Upřel oči do seznamu, který nesl v ruce.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“ pokračoval.
„Princ Ptepic ze Starého království, království Slunce,“ odpověděl Těpic plynule. „Chápu, že neznáte etiketu, ale neměl byste mi říkat pane, a když se mnou mluvíte, měl byste vždy udeřit čelem o zem.“
„Patetic, říkáš?“ vrtěl učitel hlavou nad lejstry.
„Ne. Ptepic.“
„Aha, Těpic,“ prohlásil pedagog a zaškrtl si jméno na seznamu. Pak se na Těpice přívětivě usmál.
„Dobrá. Tak tedy, abychom si rozuměli, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil. „Jmenuju se Chrochtobor Nivor, jsem váš třídní a správce vašich ubikací. Jste ve studijním kruhu Zmijí. Pokud si vzpomínám, tak na Ploše existuje přinejmenším jedenáct království Slunce, takže do konce týdne mě laskavě obdarujete krátkým domácím písemným cvičením, ve kterém podrobně popíšete zeměpisnou polohu a podmínky vaší země, politické zřízení, hlavní město, nebo město, které je sídlem vlády, a přístupovou cestu do ložnice hlavy státu dle vlastního návrhu. Na druhé straně, na celém světě existuje jenom jediný kruh Zmijí. Přeji ti hezký den, hochu.“
Obrátil se a zamířil k dalšímu zimou přikrčenému studentovi.
„Ten je slušnej,“ ozval se hlas za Těpicem. „V každým případě všechno, co po tobě chce, najdeš v knihovně. Ukážu ti kde, jestli chceš.“
Těpic se otočil. Mluvil k němu hoch stejného stáří a výšky, který vypadal, jako kdyby na něj byl jeho černý oděv — v hladké černi, určené prvnímu ročníku — našpendlen po kouscích. Hoch k němu napřahoval ruku. Těpic jí věnoval zdvořilý, nicméně chladný pohled.
„Ano?“
„Jak se jmenuješ, člověče?“
Těpic se narovnal. Už měl dost toho, jak s ním všichni jednali. „Člověče? Budu ti zřejmě muset dokázat, že mi v žilách koluje krev faraónů!“
Druhý chlapec se na něj beze strachu díval, hlavu nakloněnou k jedné straně, a na tváři se mu objevil slabý úsměv.
„A jistě by sis přál, aby ti tam zůstala?“
Pekárna byla přímo v uličce a hrstka zaměstnanců si vyšla na ranní vzduch, který byl v porovnání s pekárnou přece jen relativně chladný. Rychlé zakouření a chvilka oddechu od pekelné výhně pecí. Jejich rozhovor se donesl k Těpicovi, který visel vysoko ve stínech za jednu ruku na zpuchřelém okenním parapetu, zatímco jeho nohy zoufale škrabaly po stěně ve snaze nahmátnout spáru mezi cihlami.
Ještě není tak zle, pomyslel si. Zakopl jsi i hůř. Například na té pootočné straně Patricijova paláce, minulou zimu, když všechny okapy přetekly a stěny byly pokryté vrstvou ledu. Tohle není víc než 3, možná 3,2 obtížnosti. Když jsme si se starým Moštym vyrazili do města, chodili jsme raději po takovýchhle stěnách, než abychom se mačkali v přeplněných ulicích, je to jenom otázka perspektivy.
Perspektiva. Podíval se dolů na dvacet metrů věčnosti. U placatýho města, člověče, vzchop se. Nebo se raději pořádně chop toho parapetu. Špička pravé nohy nahmátla kus vypadlé omítky a zastrčila se do spáry mezi cihlami dřív, než jí došel signál z mozku, který se stále ještě cítil natolik nesvůj, že ho celý záchranný proces zajímal jen velmi vzdáleně.