„Skvělá práce, chlapče,“ zasténala napůl rozpadlá mumie, která si ho právě jediným pohybem vysadila na rameno. „Taky jsem byl takový, když jsem byl ještě naživu. Ať žiješ, synu!“
„Mám ho!“ ozval se nemrtvý nad nimi a bez námahy zvedl Těpice jednou rukou o řadu výš. „Tak se mi to líbí, chlapče. Tomu říkám rodinný duch. Všechno nejlepší od tvého prapraprastrýce, i když nevěřím, že by sis mě pamatoval. Jen nahoru a vpřed.
Kolem Těpice lezli nahoru další předkové a on sám šel z ruky do ruky. Chápaly se ho prastaré prsty se stiskem ocelových svěráků a posouvaly ho vzhůru.
Stěna pyramidy se začala rychle zužovat.
Ptakospar stál na úpatí pyramidy a zamyšleně celou akci pozoroval.
„Jaká pracovní síla,“ řekl. „Jen se na to podívej, ti dole, na úpatí, nesou váhu všech ostatních!“
„Tati,“ prohlásil IIb, „Já si myslím, že bychom udělali nejlíp, kdybychom utekli. Bohové se blíží!“
„Poslyš, myslíš, že bychom je mohli zaměstnat?“ řekl Ptakospar, který si ho vůbec nevšímal. „Podívej, jsou mrtví, určitě by nechtěli vysoký plat, a co se týče stravy —“
„Tati!“
„— pochybuju, že by nás to —“
„Řekl jsi, že už žádné další pyramidy! Už nikdy, to jsi řekl. A teď pojď!“
Těpic se konečně dostal až na vrcholek pyramidy, kde ho podpírali poslední dva předkové. Jeden z nich byl jeho otec.
„Myslím, že se svou prababičkou se neznáš,“ řekl otec a kývl hlavou k menší zafačované postavě, která na Těpice přátelsky kývla.
„Nemáme moc času,“ řekla, „ale zatím si vedeš skvěle, chlapče.“
Těpic se podíval ke slunci, které si, protože bylo starý zkušený profesionál, vybralo právě tuhle chvíli k tomu, aby zmizelo za obzorem. Bohové mezitím překročili řeku a jejich pohyb se zpomaloval jen díky tomu, že měli sklony prát se a strkat mezi sebou. Teď už procházeli mezi prvními budovami nekropole. Několik se jich shromáždilo kolem místa, kde stál Dios.
Předkové začali sestupovat, klouzali po stěně pyramidy dolů stejně rychle, jak po ní stoupali vzhůru. Těpice nechali stát na kamenné plošince o rozměru několika desítek čtverečních decimetrů.
Vyšly první dvě hvězdy.
Hluboko dole viděl bělavé stíny svých předků, kteří se začali rozcházet za svými soukromými cíli a s překvapující rychlostí se přesouvali k široké stuze řeky.
Bohové ztratili zájem o Dia, o toho podivného člověka s holí a sípavým hlasem. Nejbližší z nich, stvoření s hlavou krokodýla, se došoural na náměstí před Velkou pyramidou, chvilku šilhal na Těpice a pak k němu natáhl pařáty. Těpic rychle zašmátral v opasku po noži a hlavou mu proběhla myšlenka, který nůž je asi nejvhodnější pro boj s bohem…
A podél Mžilu začaly první pyramidy vyzařovat svou skrovnou zásobu nashromážděného času.
Když se země začala otřásat, dali se kněží i předci na útěk. I bohové vypadali zmateně.
IIb chytil otce za ruku a vlekl ho pryč.
„Pojďme!“ ječel mu do ucha. „Až to vybuchne, musíme být co nejdál! Jinak nás budou ukládat místo do postelí na ramínka na šaty!“
Kolem nich se rozsvítily vrcholky několika dalších pyramid. Byly to slabé a nejisté plameny, které sotva prorážely houstnoucí šero.
„Tati! Povídám, že musíme jít!“
Táhl pryč po dláždění Ptakospara, který stále ještě upíral oči na obrys Velké pyramidy.
„Podívej, pořád ještě tam někdo stojí,“ upozornil Ptakospar syna a ukázal na osamělou postavu stojící na náměstí.
IIb naklonil hlavu stranou.
„To je Dios, hlavní kněz,“ zabručel. „Skoro bych řekl, že má něco za lubem, do toho je lepší se nemíchat, takže, prosím tě, pojď.“
Bůh s krokodýlí hlavou, který nebyl obdařen darem prostorového vidění, otáčel dlouhý čenich sem a tam a snažil se zaostřit na Těpice. Na tuhle krátkou vzdálenost bylo jeho tělo slabě průsvitné, jako kdyby ho někdo pečlivě nakreslil do nejmenších podrobností, ale pak, když měl začít se stínováním, ho to přestalo bavit. Bůh šlápl na jakousi malou hrobku a rozdrtil ji na prach.
Nad Těpicem se zvedla ruka, která se podobala svazku kánoí ukončených drápy. Pyramida se chvěla a cítil, jak se mu kameny pod nohama zahřívají, ale zatím rezolutně odmítala byť i jediný náznak toho, že by se chtěla vybít.
Pařát začal klesat. Těpic poklesl na jedno koleno a v zoufalství pozvedl nad hlavu nůž, který svíral v obou rukou.
Hrot nože se na chvíli rozsvítil a Velká pyramida vzplála.
V prvním okamžiku se to odehrálo v naprostém tichu. Vyšlehl paprsek oslepujícího světla, které změnilo celé království v šachovnici černých stínů a bílého světla, byl to plamen, který by dokázal každého přihlížejícího změnit nejen v solný sloup, ale i v sadu orientálního koření dle vlastního výběru. Vybuchl jako odkvetlá pampeliška zasažená vichrem, tichý jako světlo hvězd, oslepující jako supernova.
První zvuk se ozval teprve několik vteřin po tom, co začal celou nekropoli zaplavovat oslepujícím světlem, a byl to zvuk, který pronikal do morku kostí, vplížil se do každé buňky a pokusil se ji obrátit naruby. Byl příliš silný na to, aby se mu dalo říkat zvuk. Existují zvuky, které jsou tak silné, že brání samy sobě v tom, aby byly slyšeny, a tenhle se jim velmi podobal.
Nakonec poklesl z nebeských výšin a změnil se, jednoduše řečeno, v nejsilnější zvuk, jaký kdy slyšeli všichni, kdo ho slyšeli.
Pak umlkl a vzduch se naplnil kovovým zvoněním náhlého ticha. Záře zhasla a temnota na sítnicích se rozvlnila následnými modrými a purpurovými obrazci.
Nebylo to ticho a temnota rozhodnutí, jen momentálního odkladu. Nastal okamžik rovnováhy, tak jako když vyhozenému míči dojde vysoko ve vzduchu energie a on zpomaluje, až zdánlivě zastaví. Většina lidí v té chvíli zapomene, že se teď míče zmocní nemilosrdná přitažlivost, a zdá se jim, že to nejhorší mají za sebou.
Tentokrát byly další události signalizovány ohlušujícím jekotem, který se ozval z temného nebe, a vzdušným vírem, měnícím se postupně ze svitu v plamen a z plamene v oslňující záři. Ta se s rezavým sykotem snesla k vrcholku pyramidy a udeřila strašlivou silou do masy černého kamene. Jako pokřivené prsty se na všechny strany rozletěly klikaté blesky a uzemnily se na vrcholcích menších pyramid kolem. Oslepující blesky si propalovaly temnotou cestu od pyramidy k pyramidě, putovaly celou nekropolí a vzduch se naplnil zápachem hořícího kamene.
Zdálo se, že se Velká pyramida uprostřed té ohnivé bouře v oslepujícím záblesku kolem základny pozvedla a pootočila o devadesát stupňů. Byl to jeden z těch zvláštních optických klamů, které se odehrávají, i když se v tom okamžiku nikdo nedívá.
Pak Velká pyramida s klamnou pomalostí filmových snímků a příslušnou dávkou důstojnosti vybuchla.
Není to pravděpodobně to správné slovo. Udělala přesně tohle: pomalu se rozpadla na jednotlivé stavební bloky, které se postupně odpoutaly jeden od druhého a vydaly se samostatně na cestu nad nekropolí. Několik z nich narazilo na okolní pyramidy a líně, jakoby mimochodem, je těžce poškodilo. Pak se bloky dál tiše odrážely sem a tam, až nakonec dopadly na zem a zastavily se každý ve vlastní duně trosek.
Teprve pak zazněl výbuch, který duněl a hřměl velmi dlouho.