Královstvím se valila oblaka šedého prachu.
Ptakospar se opatrně postavil a začal tápat kupředu, dokud na někoho nenarazil. Když si vzpomněl na to, kdo všechno se v poslední době potuloval kolem, otřásl se, ale myšlenky ho napadaly velmi těžce, protože ho něco muselo před malou chvílí očividně udeřit do hlavy…
„To jsi ty, chlapče,“ prohlásil opatrně.
„To jsi ty, tati?“
„Jo,“ řekl Ptakospar.
„To jsem já, tati.“
„Jsem opravdu rád, že jsi to ty, synku.“
„Vidíš něco?“
„Ne, všude kolem je mlha a prach.“
„Díky bohům, já myslel že jsem to já.“
„Ale jsi to přece ty, ne? Řekl jsi to.“
„Ano, tati.“
„A co tvůj bratr, je v pořádku?“
„Mám ho v kapse, neboj se, tatí.“
„Výborně, hlavně že se mu nic nestalo.“
Postupovali kupředu a zakopávali o kusy zdiva, které skoro neviděli.
„Něco vybuchlo, tati,“ nadhodil IIb pomalu. „Myslím, že to byla pyramida.“
Ptakospar si masíroval temeno hlavy, nad nímž před několika minutami proletěl dvoutunový blok kamene, který by ho, nebýt té pěticentimetrové mezery, připravil k uložení do jedné z jeho vlastních pyramid. „To byl ten špatný cement, který jsme koupili od toho Efemijánce Měrka, řekl bych.“
„Já bych řekl, že tentokrát to bylo něco většího než slabé překlady nad okny a nade dveřmi, tati,“ zavrtěl hlavou IIb. „Řekl bych, že to bylo mnohem horší.“
„Taky si to mohlo trochu to… na té straně, kde bylo to písečné podloží…“
„Myslím, že by sis měl sednout, tati,“ řekl IIb tak laskavě, jak to jen dokázal. „Tady máš IIa. Dej na něj pozor.“
Sám se pomalu plížil dál a přelézal kusy něčeho, co podezřele připomínalo kusy černého mramoru. Rozhodl se, že najde kněze. Koneckonců, snad jsou alespoň k něčemu, a jak se zdálo, nadešel čas, kdy by to mohli dokázat. Třeba bude ochotný poskytnout útěchu, nebo, když nic jiného, otluče mu alespoň IIb hlavu kamenem.
Místo kněze našel nějakou postavu, která klečela na všech čtyřech a sípavě kašlala. IIb jí pomohl na nohy a znovu spokojeně zkonstatoval, že je sám sebou. Jednu chvíli měl vážný strach, že by mohl být někým jiným. Posadil nebožáka na kus — ano teď už o tom nebylo pochybností — černého mramoru.
„Ty jsi kněz?“ řekl a přehraboval se v troskách.
„Jmenuju se Koprkvaš. Hlavní balzamovač,“ zamumlala postava.
„Ptakospar II., parakosmický archit —“ začal IIb, a pak, protože ho napadlo, že architekti teď jistě nebudou nějakou dobu v okolí populární, se rychle opravil. „Jsem inžinýr. Jsi v pořádku?“
„Nevím. Co se stalo?“
„Myslím, že vybuchla Velká pyramida,“ vyjádřil IIb svou nejnovější myšlenku.
„Jsme mrtví?“
„Řekl bych, že ne. Koneckonců, chodíš a mluvíš.“
Koprkvaš se otřásl. „To není žádný důkaz, věř mi. Co je to inžinýr?“
„To je stavitel akvaduktů,“ vysvětloval IIb rychle. „To teď bude nový obor, víš?“
Koprkvaš se poněkud nejistě postavil.
„Potřebuju se napít,“ prohlásil. „Pojď, najdeme řeku.“
První, co našli, byl Těpic.
Pevně svíral malý, neforemný úlomek jednoho kvádru, který při dopadu vytvořil kráter střední velikosti.
„Já ho znám,“ řekl IIb. „To je ten mladík, který byl na vrcholku pyramidy. To je neuvěřitelné, jak mohl přežít něco takového?!“
„A proč tady všude kolem ze země vyráží osení?“ kroutil Koprkvaš nevěřícně hlavou.
„No, možná že když je člověk v takové situaci přímo na vrcholu pyramidy, dochází k nějakému zvláštnímu jevu,“ přemýšlel IIb nahlas. „Třeba tam vzniká klidové místo jako uprostřed víru —“ Mimoděk sáhl po pisátku a voskové tabulce, ale pak se zarazil. Nikdy se přece nepočítalo s tím, že člověk beze zbytku porozumí všemu, do čeho se tak ochotně plete. „Je mrtvý?“ řekl.
„Nezdá se mi,“ odpověděl Koprkvaš a ustoupil. V duchu si probíral zaměstnání, která by pro něj po všech těch událostech připadala v úvahu. Nejvíce se mu zamlouvalo čalounictví. Má totiž tu výhodu, že se vám židle, poté co jste je hezky vycpal, neseberou a neodejdou jinam.
IIb se sklonil nad nehybným tělem.
„Podívej, co to má v ruce,“ řekl a opatrně rozevřel Těpicovy pevně sevřené prsty. „Kdo ví, na co to měl?“
…a Těpic zatím snil.
Viděl sedm tučných krav a sedm krav hubených a jedna z těch hubených jela na kole.
Viděl i nějaké velbloudy, kteří zpívali a jejich píseň rovnala a vypínala pomačkanou realitu.
Pak spatřil ruku, která prstem psala na bok pyramidy: Cesta vpřed je snadná. Cesta zpět vyžaduje (pokr. na násl. str. pyram.)…
Obešel hranu pyramidy a tam ruka pokračovala: sílu vůle, protože je mnohem těžší. Děkuji za pozornost.
Těpic o tom chvilku uvažoval a nakonec došel k tomu, že zbývá ještě jedna věc, kterou neudělal. Dřív by nevěděl jak, ale teď viděl, že se jedná jen o čísla uspořádaná určitým způsobem. Celá magie byla vlastně pouze způsob, jak popsat svět slovy, která svět sám nemohl ignorovat.
Zavřel oči a soustředil se. Zasténal námahou.
Pak nastal krátký okamžik rychlosti.
Koprkvaš i IIb pozvedli hlavy, když z mlhy a prachu vyrazily paprsky světla a zalily celé okolí svitem v barvě starého zlata.
A vyšlo slunce.
Seržant opatrně otevřel dvířka v břiše koně. Když se na ně nesnesla očekávaná záplava šípů a oštěpů, vydal rozkaz mladému Autoklavovi, aby vyhodil provazový žebřík. Pomalu po něm slezl na zem a rozhlédl se po chladné ranní poušti.
Mladík ho následoval dolů a na písku poskakoval z jedné nohy v lehkém sandálu na druhou. Teplota neměla daleko k bodu mrazu, a přece ještě před svačinou bude poušť znovu žhnout jako rozpálená pec.
„Podívej, mladíku,“ ukázal seržant rukou. „Vidíš nepřátelskou linii?“
„Mně to připadá jako řada dřevěných koní,“ odpověděl Autoklav, „a ten poslední je houpací.“
„Tam budou asi důstojníci. Pch. Ti Tsorťané si myslí, že jsme snad padlí na hlavu.“ Seržant chvilku podupával, aby si rozproudil krev, nadýchal se čerstvého vzduchu a vrátil se k žebříku.
„Tak pojď, chlapče.“
„Proč musíme vlézt zpátky?“
Seržant se s nohou na první příčce provazového žebříku zarazil.
„Používej selský rozum, chlapče. Nepřijdou a neodvezou naše koně do města, když nás uvidí chodit kolem, ne? Mysli.“
„A jste si, seržo, opravdu jistý, že přijdou?“ upíral na něj Autoklav zvědavý pohled. Seržant se na něj zamračil.
„Podívejte se, vojíne,“ zabručel nakonec, „každý, kdo je dost pitomý na to, aby věřil, že si ty jejich směšné dřevěné koně plné vojáků odtáhneme k nám do města, je určitě dost pitomý i na to, aby si do svého města odtáhl naše koně. QED.“[35]
„QED, seržo?“
„To znamená, abys co nejrychleji vylezl zpátky po tom mizerném žebříku, chlapče.“
Autoklav zasalutoval. „Dovolíte, seržante, abych se na chvilku omluvil?“
„Omluvil za co?“
„Omluvil, seržo,“ prohlásil Autoklav o poznání zoufalejším tónem. „Víte, v tom koni je dost těsno a taky tam není nejlepší vzduch, jestli mě chápete.“
35
Pozn. překl.: Je pravděpodobné, že seržant sloužil v armádě na zapřenou, protože měl klasické vzdělání, a takových lidí v armádě mnoho nebývá. Zkratka QED totiž pochází z latinského výroku „quod erat demonstrandum“, který znamená přibližně „což je však věc, jež se teprve ukáže“