„Vidím, že se ještě budete muset hodně naučit o tom, co je to síla vůle, jestli chcete zůstat u koňských oddílů, hochu. Je vám to jasné?“
„Rozkaz, seržante,“ odpověděl Autoklav s nezdravým výrazem.
„Máte na to jednu minutu.“
„Díky, seržo.“
Když se mu nad hlavou zavřely padací dveře, přišoural se přikrčený Autoklav k jedné mohutné dřevěné koňské noze a použil ji k účelu, ke kterému nebyla v žádném případě určena.
A právě ve chvíli, kdy zíral nepřítomně vpřed, ztracen v tom naprostém duševním vyrovnání, jaké by mu mohl závidět i dlouholetý Zen-buddhista, ozvalo se ve vzduchu slabé „pic“ a přímo před ním se otevřelo celé říční údolí.
Takové věci by se citlivým, inteligentním mladíkům stávat neměly. A když, tak alespoň ne těm, kteří si musí prát vlastní uniformu.
Do království zavál vánek od moře, který dával tušit, ne, který přímo vnucoval vůni soli, škeblí a sluncem nasáklých pláží. Nad nekropolí, kde se vítr proháněl mezi rozvalinami a pomalu začal pokrývat pískem hrobky dávno mrtvých králů, zmateně zakroužilo několik mořských ptáků, kteří pak jediným stahem vnitřností řekli víc, než by se dalo vyjádřit dlouhým projevem.
Ve větru bylo cítit ostrý, nikoliv nepříjemný chlad. Lidé, kteří se pohybovali venku a odstraňovali následky pobytu bohů, cítili nutkání obrátit k němu tvář, stejně jako se ryba v rybníku obrací k přitékajícímu proudu provzdušněné čisté vody.
V nekropoli nikdo nepracoval. U většiny pyramid vybuchly vrcholky a ještě teď se z nich slabě kouřilo jako z nedávno vyhaslých sopek. Tu a tam byla zem poseta úlomky černého mramoru. Jeden z nich málem sťal vkusnou sochu Hita, boha se supí hlavou.
Předkové zmizeli. Nenašel se jediný dobrovolník, který by je chtěl jít hledat.
Zhruba kolem poledne připlula proti proudu Mžilu loď pod plnými plachtami. Byla to zvláštní loď. Na první pohled vypadala jako veliký, líný a bezmocný hroch, který se jen tak převaluje ve vlnách. Člověk ji musel nějakou chvíli pozorovat, aby si uvědomil, že na to, jak vypadá, pluje velmi rychle. Kotvy vyhodila přímo před palácem.
Nedlouho po tom spustila na vodu člun.
Těpic seděl na trůně a pozoroval, jak se život království pomalu připomíná sám sobě, jako když skládáte kus po kuse rozbité zrcadlo a to začíná odrážet své původní okolí, ale novým, neočekávaným způsobem.
Nikdo si nebyl jistý, na základě čeho sedí ten mladík na trůně, ale nikdo jiný nebyl natolik chytrý, aby ho obsadil sám, a pro všechny to byla nesmírná úleva, slyšet příkazy pronášené jasným hlasem plným sebedůvěry. Je až neuvěřitelné, jak dokáží lidé poslouchat, když na ně někdo mluví jasným a sebevědomým hlasem. Navíc království bylo na jasný hlas plný sebedůvěry zvyklé.
Navíc vydávání rozkazů zabralo Těpicovy myšlenky natolik, že neměl čas myslet na nic jiného. Jako třeba na to, co bude dál. Naštěstí se všichni bohové vrátili do své neexistence, což zase umožnilo alespoň v některé z nich znovu uvěřit, a pod nohama už mu přestalo růst osení.
Možná že se mi podaří království znovu vybudovat, pomyslel si. Ale co s ním potom budu dělat? Kdybychom tak našli Dia. Ten vždycky věděl, co by se mělo dělat, a to byla ta hlavní věc.
Zástupem kněží a šlechticů se protlačil strážný.
„Odpusťte, Sire,“ řekl. „Je tady nějaký kupec, který by s vámi rád mluvil. Tvrdí, že je to naléhavé.“
„Teď ne, člověče. Během hodiny mě mají navštívit zástupci tsortské a efebské armády a ještě před tím musím udělat několik věcí. Nemám čas zdržovat se s nějakým obchodníkem, který tudy náhodou projíždí. A vůbec, co prodává?“
„Koberce, Sire.“
„Koberce?“
Byl to Pomošt, který se šklebil jako dýně vydlabaná na svátek čarodějnic, a za ním šlo několik členů jeho posádky. Prošel velkou síní a cestou se rozhlížel po freskách a nápisech a gobelínech na stěnách. Protože to byl Pomošt, pravděpodobně je v duchu odhadoval a sloupec cen v jeho hlavě rychle narůstal, a když docházel k trůnu, podškrtával už dvěma silnými čarami výsledek.
„Hezké místo,“ prohlásil a do těch čtyř slabik zabalil architektonickou dokonalost několika tisíciletí: „Nikdy bys neuhodl, co se nám stalo. Prostě jen tak plujeme podél pobřeží, a bac ho, najednou je tam řeka. Jednu chvíli souvislá skalní stěna, vzápětí řeka. To je ale legrace, řekl jsem si, vsadil bych se, že tam někde nahoře je starý dobrý Těpic.“
„Kde je Ptraci?“
„Vzpomněl jsem si, jak sis stěžoval, že tady nemáš to pohodlí, na které jsi byl zvyklý, a tak jsme ti přinesli tenhle koberec.“
„Ptám se, kde je Ptraci?“
Muži z posádky ustoupili stranou a Alfons se širokým úsměvem přeřízl šňůry, kterými byl koberec převázán. Pak ho uchopil za okraj a zatáhl.
Koberec se v oblaku prachu a kuliček proti molům rozvinul po podlaze a z něj se vykulila Ptraci, která se zastavila Těpicovi přímo u nohou.
Pomohl jí vstát a pokoušel se jí vybrat z vlasů chomáče prachu, zatímco se dívka kývala sem a tam. Vůbec si ho nevšimla, ale obrátila se k Pomoštovi, rudá vztekem a nedostatkem vzduchu.
„Málem jsem tam umřela!“ vykřikla. „A podle toho, jak to tam páchne, bych nebyla první! A to horko!“
„Tvrdila jsi, že to tak fungovalo u té královny — co se jmenovala Ram-jam-hura, nebo jak,“ bránil se Pomošt. „Já za to nemůžu, u nás doma se obyčejně jako dárek dává něco jako náhrdelník nebo prsten nebo tak.“
„Vsadila bych se, že ona byla zabalená do nějakého slušného koberce,“ vyštěkla na něj Ptraci. „Ne hadr, který byl bůhví jak dlouho hozený v podpalubí.“
„A měla jsi štěstí, že jsme vůbec nějaký měli,“ snažil se ji Pomošt uklidnit. „Byl to přece tvůj nápad.“
„Fuj,“ řekla Ptraci. Pak se obrátila k Těpicovi. „Ahoj,“ usmála se trochu škrobeně. „Tohle mělo být naprosto originální překvapení.“
„Zabralo to,“ souhlasil Těpic horečnatě. „Fakt to zabralo.“
Pomošt ležel v lehátku na široké palácové verandě, zatímco mu tři půvabné služebné loupaly ovoce. Ve stínu stál korbel chladného piva. Přátelsky se usmíval na celý svět.
Na přikrývce natažené opodál ležel na břiše Alfons a připadal si hrozně. Velitelka harému zjistila, že kromě tetování na rukou jsou jeho záda skutečnou ilustrovanou historií exotických praktik, a přivedla velkou skupinu dívek, aby se s jeho pomocí vzdělávaly. Občas zamrkal, když se mu její ukazovátko zabořilo na příslušném místě do zad, a tu a tam si ucpával uši prsty, aby nemusel poslouchat jejich pohihňávání.
Na vzdálenějším konci terasy seděl Těpic s Ptraci, kterým ostatní podle určité mlčenlivé dohody ponechávali soukromí. Věci se nedařily.
„Všechno se změnilo,“ řekl. „Nechci být král.“
„Ty jsi král,“ upozornila ho Ptraci. „To nemůžeš změnit.“
„Ale můžu. Můžu abdikovat, je to jednoduché. Když nebudu král, budu si moci jít, kam chci. Jestliže jsem král, pak je královo slovo svrchované a můžu abdikovat. Mohou si na ten kšeft najít nějakého příbuzného. Musím jich mít alespoň tucet.“
„Na ten kšeft? Stejně, říkal jsi, že jediná příbuzná je tvoje teta.“
Těpic se zamračil. Teta Klep-shep-ptah, když se tak nad tím zamyslel, nebyla v žádném případě vhodným vládcem pro monarchii, která měla začít znovu. Teta měla mnoho neměnných názorů a několik pevných zásad, ale k těm taky mimo jiné patřila zásada, že člověka, který se jí nezamlouvá, je nejlépe upálit zaživa. To pro začátek znamenalo například většinu lidí mladších než pětatřicet let.