„Dobrá,“ zamyslel se, „tak někoho jiného. Nemělo by to být nic těžkého, stejně jsem měl vždycky dojem, že máme víc šlechty, než potřebujeme. Jednoduše mezi nimi najdeme někoho, komu se zdá sen o těch krávách.“
„Aha, myslíš ten, kde vystupují tučné krávy a hubené krávy?“
„Jo. To je totiž takový náš dědičný sen.“
„Je trochu únavný, to vím. Jedna z nich se vždycky šklebí a hraje na lesní roh.“
„Mně to připadá, jako trombon,“ odporoval Těpic.
„Kdyby ses líp podíval, všiml by sis, že je to obřadní roh,“ odporovala.
„Dobrá, je možné, že to každý vidí po svém. Ale to není důležité.“ Povzdechl si a dál pozoroval posádku Bezejmenného, která vykládala náklad. Zdálo se, že podpalubí obsahuje více než očekávané množství péřových matrací, a několik mužů, vystupujících s užaslými pohledy po přístavním můstku z lodi, neslo kufříky s nářadím a svazky trubek.
„Obávám se, že to nebude tak jednoduché,“ řekla Ptraci. „Nemůžeš se přece postavit a oznámit ‚každý, komu se zdává o krávách, teď vystoupí z řady‘. To by pak nebyl žádný důkaz. Každý trochu chytřejší podvodník by pochopil, o co jde.“
„Jenže já tady nemůžu čekat tak dlouho, dokud se o tom náhodou nezmíní někdo sám od sebe! Měj rozum!“ vyštěkl na ni popuzeně. „Kolik lidí asi tak podle tebe přijde a řekne, poslyš, věřil bys, že se mi včera zdál hrozně legrační sen o krávách? Kromě tebe samozřejmě!“
Užasle se na sebe zadívali.
„Takže ona je moje sestra?“ řekl Těpic.
Kněží přisvědčili. Bylo ponecháno na Koumym, aby jejich odpověď vtělil do slov. Právě strávil deset minut tím, že s velitelkou harému procházel záznamy.
„Její matka byla, ehm, poslední favoritkou vašeho pana otce,“ řekl Koumy. „Hodně se zajímal o její vzdělání, jak víte, a, ehm, zdá se, že…ano. Podle záznamů by to mohla být samozřejmě i vaše teta. Konkubíny nejsou, co se týče administrativy, příliš spolehlivé. Ale pravděpodobnější je, že je to vaše sestra.“
Upřela na něj oči plné slz.
„Na tom přece vůbec nezáleží, nebo ano?“ zašeptala.
Těpic sklopil oči.
„Ale ano,“ řekl. „Myslím, že opravdu záleží.“ Podíval se na ni. „Ale zato můžeš být královna,“ dodal. Podíval se na kněze. „Že ano!“ prohlásil velmi určitě.
Kněží se podívali jeden na druhého. Pak se podívali na Ptraci. Stála sama, hlavu sklopenou, a třásla se jí ramena. Byla drobná, vychovaná v paláci, zvyklá pouze přijímat rozkazy… Všechny pohledy se obrátily ke Koumymu.
„Bude z ní ideální královna,“ prohlásil Koumy. Sálem se rozlehl početný šepot náhle spokojených hlasů.
„Ták vidíš,“ řekl Těpic chlácholivým tónem.
Podívala se na něj. Raději o krok ustoupil.
„Takže já se připravím na cestu,“ usmál se. „Naštěstí nemám co balit, to je dobře.“
„Jen tak?“ řekla. „To je všechno? To ani nic neřekneš?“
Zaváhal na půl cestě ke dveřím. Můžeš tady zůstat, řekl si v duchu. Jenže by to nefungovalo, napadlo ho hned vzápětí. Byl by z toho strašlivý zmatek a nakonec by to jistě skončilo tak, že bychom si museli rozdělit království napůl. To, že nás osud svedl dohromady, ještě neznamená, že má osud pravdu. Kromě toho už jsi se rozhodl.
„Velbloudi jsou mnohem důležitější než pyramidy,“ prohlásil pomalu. „To bychom si měli pamatovat navždy.“
Pak vyběhl ze dveří dřív, než našla něco, co by po něm mohla hodit.
Slunce — i bez chrobákovy pomoci — pomalu vystoupalo k poledni a Koumy se vznášel vedle trůnu jako Hit, bůh se supí hlavou.
„Vaše Veličenstvo jistě s radostí potvrdí můj nástup do funkce nejvyššího kněze,“ prohlásil.
„Cože?“ Ptraci seděla na trůnu a jednou rukou si podpírala bradu. „Aha. Ano. Dobrá. Jistě.“
„Bohužel, po Diovi nebyla nalezena nejmenší stopa. Domníváme se, že byl velmi blízko Velké pyramidě, když… se vybila.“
Ptraci nepřítomně upírala pohled na protější stěnu. „Pokračuj,“ přikývla. Koumy zapředl jako kočka.
„Přípravy k formální korunovaci zaberou nějaký čas,“ řekl a odněkud vytáhl zlatou masku. „V každém případě bude Vaše Vznešenost od této chvíle s radostí nosit tuhle masku úřadu a hodnosti, protože je třeba vyřídit mnoho oficiálních záležitostí.“
Podívala se na masku.
„To na sebe nevezmu,“ odpověděla pevně.
Koumy se usmál. „Vaše Veličenstvo bude masku královského majestátu nosit s pýchou a radostí.“
„Nebudu,“ odpověděla Ptraci.
Jak se Koumy pokoušel vyrovnat s touhle novou situací, jeho úsměv po okraji poněkud popraskal. Byl si jistý, že takovéhle potíže Dios nikdy neměl. Vyřešil celý problém tak, že ho obešel. Tohle obcházení mu skvěle sloužilo větší část života a neměl v úmyslu ho teď opustit. Velmi opatrně odložil masku na nedaleký stolek.
„Je První hodina,“ řekl. „Vaše Veličenstvo si bude přát provést obřad Ibise a pak ve své vznešenosti poskytne slyšení velitelům tsortské a efebské armády. Oba žádají o povolení projít naším královstvím. To Vaše Veličenstvo nedovolí. V Druhé hodině, je třeba —“
Ptraci začala nervózně bubnovat prsty na opěradlo trůnu. Pak se zhluboka nadechla. „Jdu se vykoupat,“ prohlásila.
Koumy se v prvním okamžiku zakýval sem a tam.
„Teď je První hodina,“ opakoval, neschopen vymyslet něco jiného. „Vaše Veličenstvo si bude přát —“
„Koumy?“
„Ano, ó, vznešená královno?“
„Zmlkni.“
„— provést obřad Ibise —“ zasténal Koumy.
„Pevně věřím, že jsi natolik schopný, že to klidně dokážeš sám. Vypadáš jako muž, který dokáže všechno sám, pokud jsem kdy takového viděla,“ dodala kysele.
„— velitelé tsortské a —“
„Řekni jim,“ začala Ptraci, ale pak se zarazila. „Řekni jim,“ opakovala, „že mohou projít oba. Ne jeden, nebo druhý, rozumíš? Oba.“
„Ale —“ Koumyho chápání konečně dohonilo jeho uši, „— to znamená, že skončí na opačných stranách.“
„Výborně. A pak objednáš nějaké velbloudy. V Efebe je obchodník, který má ve stájích celkem slušné zboží. Nezapomeň jim prohlédnout zuby. Ó, ano, a běž a požádej kapitána lodi Bezejmenný, aby mě navštívil. Chtěl mi vysvětlit, co to znamená ‚svobodný přístav‘.“
„V lázni, ó, královno?“ nadhodil Koumy, kterému se najednou udělalo poněkud slabo. Nemohl si nevšimnout, jak se její hlas s každou větou mění, přesně podle toho, jak žhavá letlampa dědičnosti opalovala tenký nátěr výchovy.
„Na tom není nic špatného,“ vyštěkla. „A dohlédni na to, ať začnou s rozvody a kanalizací. Na to se používají trubky.“
„To bude na oslí mléko?“ zeptal se Koumy, jehož myšlenky teď už dokonale bloudily v poušti[36].
„Sklapni, Koumy.“
„Ano, ó, královno,“ odpověděl Koumy zasmušile.
36
Pozn. autora: V méně písčitém kraji bychom použili spíš termín „bloudily v temném lese“.