Toužil po změnách. Faktem ale bylo, že jak tak o tom teď přemýšlel, víc by se mu líbilo, kdyby se většina věcí vůbec nezměnila.
Slunce se bez jakékoliv pomoci pomalu sklánělo za obzor. Pro některé lidi byl tenhle den velmi příjemný.
Načervenalé světlo ozářilo tři mužské členy Ptakosparovské dynastie, kteří se skláněli nad plánem na —
„Říká se tomu most,“ řekl IIb.
„To je něco jako akvadukt?“ zeptal se Ptakospar.
„No, tahle věcička se spíš používá obráceně,“ vysvětloval IIb. „Voda teče pod tím, my chodíme nahoře.“
„OK. Králi — ovně se to nebude líbit,“ zavrtěl hlavou Ptakospar. „Královská rodina byla vždycky proti tomu, aby se Posvátná řeka svazovala přehradami a stavbami, jako je tahle.“
IIb se na něj zářivě usmál. „To navrhla ona sama,“ vyhodil svůj trumf. „A byla natolik laskavá, že pokračovala a požádala nás, aby na mostě byla zvláštní místa, kde by se mohli lidé zastavit a házet kamení po krokodýlech.“
„To řekla?“
„Řekla doslova: velké špičaté kameny.“
„No tohle,“ zavrtěl hlavou Ptakospar. Obrátil se k druhému synovi.
„Určitě jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Cítím se skvěle, tati,“ odpověděl IIa.
„Žádné bolení hlavy,“ pokračoval nejistě Ptakospar, „nebo něco takového?“
„Nikdy jsem se necítil líp,“ tvrdil IIa.
„Jenom si myslím, že jsi neměl mluvit o těch penězích,“ řekl Ptakospar. „Myslel jsem si, že je to tím, že se pořád ještě cítíš plac — nemocný.“
„Královna mě poctila velkou ctí a požádala mě, abych dohlédl na královské finance,“ řekl IIa. „Řekla, že kněží neumějí sčítat.“
Všechny předchozí události na něm nezanechaly žádné následky, snad kromě jediného, totiž výnosného sklonu vymyslet pokaždé způsob, jak udělat těm ostatním čáru přes rozpočet, a tak teď seděl a s napůl spokojeným a napůl zasněným výrazem v duchu sestavoval tabulky plateb, přístavních poplatků a složitou soustavu daní z přidané hodnoty, které už brzo přivodí některým obchodním spekulantům v Ankh-Morporku ošklivý šok.
Ptakospar si představil všechny ty kilometry panenského, nepřemostěného Mžilu. Teď měli k dispozici téměř nevyčerpatelné množství opracovaného kamene. A jeden nikdy neví, třeba se na nějakém tom mostě najde i místečko pro jednu dvě sochy. Ta věc se mu zamlouvala čím dál tím víc.
Objal oba syny rukama kolem ramen. „Chlapci,“ řekl pyšně, „to vypadá jako zásadní pokrok.“
Paprsky zapadajícího slunce dopadaly i na Koprkvaše a Gerna, i když tady to bylo trochu oklikou — osvětlovací šachtou ve střeše paláce, která prosvětlovala palácové kuchyně. Proč tihle dva skončili právě tady, nebylo tak docela jasné. Snad proto, že v balzamovací dílně to teď, když byla mimo provoz, vypadalo smutně a bezútěšně.
Kolem pracoval kuchyňský personál a všichni cítili závoj neproniknutelné chmury, který oba balzamovače halil. Ani v těch nejlepších dobách nebyla práce balzamovače příliš společenská záležitost a balzamovači si taky jen těžko získávali přátele. Jenže času bylo málo, připravovala se korunovační hostina.
Dvojice seděla uprostřed všeobecného spěchu a pohlížela do budoucnosti přes okraj džbánků s pivem.
„Předpokládám,“ nadhodil Gern, „že by si Hanlena mohla promluvit se svým otcem.“
„To je ono, chlapče,“ přikývl Koprkvaš unaveně. „V tom je jistá budoucnost. Česnek budou lidé kupovat pořád.“
„Je to pěknej ksindl, ten česnek!“ vybuchl Gern s neobvyklou zuřivostí. „A mezi lidi se člověk skoro nedostane. To se mi právě na našem zaměstnání líbilo — pořád nějaké nové obličeje.“
„Už žádné pyramidy,“ řekl Koprkvaš, ale beze smutku. „Tak to řekla. Odvedl jste skvělý kus práce, mistře Koprkvaši, ale já jsem pevně rozhodnuta odvléci tuhle zem, ať si třeba křičí a kope, přímo do století kaloně.“
„Kobry,“ opravil ho Gern.
„Co?“
„Je století kobry. Ne kaloně.“
„To je jedno!“ zavrčel Koprkvaš. Otráveně nahlédl do svého korbele. V tom právě spočívá ta potíž, pomyslel si. Budeme si muset začít pamatovat, které máme století.
Podíval se na podnos plný jednohubek. Tak to dneska chodí. Všichni poletují sem a tam —
Sebral olivu a začal s ní otáčet v prstech.
„Nemůžu říct, že bych měl k našemu starému zaměstnání tak silný vztah jako vy, mistře — chtěl jsem říct Koprkvaši. Víte, zvláště když ty vaše stehy tak dokonale drží.“
Koprkvaš, který nespouštěl oči z olivy, se zasněným výrazem sáhl do opasku a vytáhl jeden z maličkých nožíků, které používal na složité a jemné zákroky.
„Povídám, musíte být asi velmi smutný, že to všechno skončilo, že?“ řekl Gern.
Koprkvaš se natočil na světlo, aby lépe viděl, a v soustředění začal hlasitěji oddechovat…
„Podívejte, nakonec se přes to dostanete,“ pokračoval Gern. „Důležité je nedovolit, aby se vám v myšlenkách usadila trpkost a pocit ukřivdění —“
„Odlož někam tu pecku,“ řekl Koprkvaš.
„Pardon?“
„Odlož někam tu pecku,“ opakoval Koprkvaš.
Gern pokrčil rameny a vzal mu ji z prstů.
„Výborně,“ řekl Koprkvaš a jeho hlas najednou zněl, jako by starý balzamovač našel nový smysl života. „Teď mi podej kousek kapie a podívej se, jestli tady někde nemají ančovičky —“
Slunce ozařovalo deltu Mžilu, to malé nekonečno rákosí a bahna, v místech, kde mohutná řeka vyvrhovala náplavy posbírané během cesty napříč pevninou. Brodiví ptáci se důstojně procházeli spletí zeleného sítí a hledali potravu a miliony mušek a pakomárů tančily své bláznivé reje mezi zelenými stonky nad stojatou vodou. Tady bylo vidět, jak čas ubíhá, protože delta dvakrát denně vydechla s chladnou a čerstvou vodou přílivu. Příliv se blížil právě teď, zpěněné vlny se se šumotem prodíraly rákosím.
Tu a tam se vznášel kus prastarého obvazu, chvíli se kroutil, podobný neuvěřitelně starému hadu, a pak se většinou naprosto tiše rozpustil.
TO JE VELMI VÝJIMEČNÁ SITUACE.
Je nám to upřímně líto, ale není to naše vina.
KOLIK VÁS TAM JE?
Obávám se, že něco přes třináct set.
TAK DOBRÁ. POSTAVTE SE DO FRONTY, PROSÍM.
Ty Mrcha pozoroval prázdný žlab.
Ten představoval podmnožinu obecné množiny „seno“ obsahující libovolné množství mezi nulou a K.
Žlab neobsahoval žádné seno. Mohl samozřejmě obsahovat nějaké záporné množství sena, ale pro hladový žaludek nehrál rozdíl mezi žádným senem a minus senem žádnou roli.
Nezáleželo na tom, jakým způsobem to počítal, výsledek byl vždy týž. Byla to klasicky jednoduchá rovnice. Měla v sobě určitou eleganci, jenže Ty Mrcha právě nebyl v situaci, kdy byl schopen ji obdivovat.
Ty Mrcha se cítil zneužitý a unavený. Na tom nebylo nic zvláštního, protože mysl většiny velbloudů se v takovém stavu nachází téměř neustále. Trpělivě si klekl, zatímco na něj Těpic připevňoval sedlové brašny.
„Efebe se vyhneme,“ oznamoval Těpic velbloudovi. „Vydáme se podél Kruhového moře, pustíme se přes Quirm nebo možná přes hory Beraní hlavy. Je plno míst, kam bychom mohli jít. Taky bychom se třeba mohli podívat po některém z těch prastarých ztracených měst, co? Myslím, že to by se ti líbilo.“