Každý, kdo se snaží obveselit velblouda, dělá chybu. Je to totéž, jako kdybyste házeli meruňky do černé díry.
Dveře na konci stájí se otevřely a v nich se objevil kněz. Vypadal dost nervózně. Knězi se totiž v posledních dnech oproti původním zvyklostem dost naběhali.
„Ehm,“ začal. „Její Veličenstvo vám přikazuje, abyste neopouštěl království.“
Odkašlal si.
Chvilku mlčel a pak se zeptaclass="underline" „Bude nějaká odpověď, sire?“
Těpic chvilku zauvažoval. „Ne,“ odpověděl. „Odpověď nebude.“
„Takže jí mohu sdělit, že se k ní vzápětí připojíte, že?“ nadhodil kněz s nadějí v hlase.
„Ne.“
„Jak si přejete, sire,“ odpověděl kněz kysele a zmizel.
Během několika minut se na jeho místě objevil Koumy, jehož obličej byl červený jako holandská kráva.
„Její Veličenstvo žádá, abyste neopouštěl království,“ prohlásil.
Těpic vylezl Ty Mrchovi na hřbet a klepl ho holí.
„Ona to myslí vážně,“ snažil se Koumy.
„Věřím, že to myslí vážně.“
„Mohla by vás dát hodit posvátným krokodýlům, sire.“
„Dnes jsem jich tady tolik neviděl. Jak se mají?“ řekl Těpic a znovu klepl velblouda.
Vyjel do rezavého slunečního svitu a pustil se po ulici z udupané hlíny, jejíž povrch za staletí ztvrdl na kámen. Ulice byly plné lidí. A jediný člověk mu nevěnoval jediný pohled.
Byl to úžasný pocit.
Jel klidně po cestě k hranicím a nezastavil, dokud nevyjel na náhorní plošinu. Údolí se mu rozkládalo za zády. Z pouště přilétal horký vítr a chrastil v listí několika odolnějších keřů. Těpic sestoupil ze sedla, přivázal Ty Mrchu do stínu, vylezl na jeden z větších balvanů a zadíval se nazpět.
Údolí bylo staré, tak staré, že by člověk snadno uvěřil, že nejdřív bylo stvořeno údolí a to pak pozorovalo, jak vzniká ostatní svět. Těpic si lehl na břicho, podepřel si bradu rukama a díval se.
Samozřejmě, údolí se udělalo starým samo. Pomalu a opatrně se celá tisíciletí zbavovalo své budoucnosti. Teď do něj změny udeřily jako zem do padajícího vejce.
Rozměry jsou asi mnohem složitější, než si lidé myslí. Čas pravděpodobně také. A lidé jakbysmet, i když u lidí se alespoň tu a tam dá něco odhadnout.
Pozoroval, jak sloup prachu, který se zvedl před palácem, postupuje ulicemi, napříč úzkým pruhem polí obklopujících město, na okamžik mizí ve skupině palem pod náhorní plošinou a znovu se objevuje na úpatí cesty vedoucí vzhůru. Byl si jist, že se sloup prachu zvedá za dvoukolkou dlouho před tím, než ji uviděl.
Sklouzl z kamene a trpělivě si u silnice sedl na paty. Nakonec vozík projel kolem, zpomalil, neohrabaně se v úzkém prostoru obrátil a vrátil se.
„Co budeš dělat?“ vykřikla na něj Ptraci, která se vyklonila z vozu.
Těpic se uklonil.
„A nech těch pitomostí!“ ušklíbla se.
„Nelíbí se ti být královnou?“
Zaváhala. „Ale ano,“ přikývla, „líbí —“
„Samozřejmě že ano,“ usmál se Těpic. „Máš to v krvi. Za starých časů by lidé o tu poctu bojovali jako lvi. Bratři proti sestrám, bratranci proti strýcům. Odporné.“
„Ale ty přece nemusíš odejít! Já tě potřebuju!“
„Máš své poradce,“ upozornil ji jemně Těpic.
„O tom přece nemluvím!“ odsekla mu. „Kromě toho, je tam jenom Koumy, a to není žádný zázrak.“
„Tak to máš štěstí. Já měl Dia a ten byl dobrý. Koumy bude mnohem lepší, můžeš se hodně naučit, když nebudeš poslouchat to, co ti bude chtít říct. S neschopnými rádci se můžeš dostat opravdu daleko. Kromě toho jsem si jistý, že ti Pomošt rád pomůže. Jenom hýří nápady.“
Začervenala se. „Už mi jich několik předložil během plavby.“
„Tak vidíš. Hned jsem věděl, že vy dva spolu budete vycházet jako dům s ohněm. Výkřiky, plameny, spas se kdo můžeš…“
„A ty se vracíš nazpět, aby ses stal vrahem?“ ušklíbla se.
„Nemyslím. Inhumoval jsem pyramidu, panteon a koneckonců celé Staré království. Myslím, že by stálo za to, zkusit něco jiného. Mimochodem, neobjevují se ti pod nohama výhonky osení, třeba když jsi na procházce?“
„Ne. Co je to za hloupý nápad?“
Těpic se uvolnil. Takže to všechno opravdu skončilo. „Nikdy nedovol, aby ti pod nohama vyrostla tráva, to je moc důležité. Poslyš, neviděla jsi v okolí nějaké racky?“
„Je jich v království spousta, nevšiml sis?“
„Ano. To je dobře, řekl bych.“
Ty Mrcha přihlížel, jak si ti dva ještě chvíli povídali. Vedli ten zvláštní, nesouvislý rozhovor, který většinou vedou dva příslušníci opačného pohlaví, když myslí na něco jiného. U velbloudů to bylo mnohem jednodušší, tam stačilo samičce, aby zkontrolovala samečkův styl.
Pak se, alespoň podle Ty Mrchova soudu, velmi cudně políbili. Bylo rozhodnuto.
V tom okamžiku celá věc přestala Ty Mrchu zajímat, takže se rozhodl, že si znovu přežvýká svačinu.
NA ZAČÁTKU…
V údolí panoval klid a mír. Řeka, břehy ještě neupravené, se líně toulala porosty rákosí a papyru. Na mělčinách postávali ibisové, v hlubinách řeky se vynořovali a potápěli hroši, podobní nakládaným vejcím.
Jediný zvuk v tom vlhkém tichu představovalo občasné plesknutí ryby nebo sykot krokodýla.
Dios nějaký čas ležel v bahně. Nebyl si jistý, jak se sem dostal, ani proč je polovina jeho roucha potrhaná a ta druhá opálená do hnědá. Matně si vzpomínal na jakýsi strašlivý hluk a pocit nesmírné rychlosti, zatímco byl současně přesvědčený o tom, že se nehýbe z místa. Právě teď nestál o žádné odpovědi. Odpovědi předpokládaly otázky a otázky ještě nikoho nikam nedovedly. Otázky většinou všechno jen pokazily. Bahno bylo chladné a uklidňující. V téhle chvíli ho nic jiného nezajímalo.
Slunce zapadlo. Je pravda, že kolem Dia prošlo několik nočních šelem, ale všechny jakýmsi šestým smyslem pochopily, že ukousnout mu nohu by nestálo za všechny ty nepříjemnosti, které by z toho vznikly.
Znovu vyšlo slunce. Rozkřičely se volavky. Mlha, která se vinula mezi jednotlivými jezírky a tůněmi, zmizela ve chvíli, kdy obloha změnila barvu z jasně modré na barvu nového bronzu.
A Diovi ubíhal čas klidně a jednotvárně až do chvíle, kdy odkudsi zazněl podivný cizí zvuk, který jako by ticho rozřezal malým rezavým nožem na tisíc kousků.
Byl to zvuk, jaký by vznikl, kdybyste řvoucího osla řezali řetězovou pilou. Zvuk zněl dál a melodie v něm hrála stejnou roli jako bedýnka datlí ve špičkovém závodě motocyklů. Jenže nakonec se k ní připojily další hlasy, podobné, ale jiné, v mnoha polámaných tóninách a nakřáplých tónech, a celkový dojem byl kupodivu docela přijatelný. Měla určité kouzlo. Táhla. Přilnula podivným způsobem.
Zvuk se pomalu přesunul na planinu, jeden čistý tón vytvořený spojením tónů nesourodých, a pak se na pouhý zlomeček vteřiny hlasy rozdělily, každý ve formě vektoru…
Vzduch se zachvěl, slunce zablikalo.
A nad vzdálenými kopci se objevila malá skupinka velbloudů, vyhublých a zaprášených, kteří se o překot hnali k vodě. Z rákosí se zvedla hejna poplašených ptáků. Několik odporných plazů líně sjelo z písečných břehů do řeky. Podivná stvoření s přezíravým výrazem a kloubnatýma nohama doběhla k vodě, ponořila do ní čenichy a začala hlasitě pít. Během několika minut se voda změnila v tmavohnědé kaliště.