Dios se posadil a uviděl vedle sebe v bahně ležet svou hůl. Byla poněkud osmahlá, ale jinak nepoškozená. Pak však uviděl něco, čeho si nikdy předtím nevšiml. Předtím? Bylo vůbec nějaké předtím? Určitě se mu zdál takový sen, bylo to něco jako sen…
Každý had svíral v tlamě vlastní ocas.
Po svahu, kus za velbloudy, sestupoval poháněč velbloudů, drobný tmavý mužík s holí v ruce, a za ním se pomalu vlekla jeho otrhaná rodina. Zdálo se, že je mužík napůl mrtvý žízní a navíc že ho něco nesmírně překvapilo.
Vypadal přesně jako někdo, kdo potřebuje dobrou radu a citlivé vedení.
Diovy oči zabloudily nazpět k holi. Ta hůl znamenala něco velmi důležitého, to věděl. Jenže si nemohl vzpomenout co. Všechno, co si vybavoval, bylo, že je strašlivě těžká, ale že je mnohem těžší ji odložit. Je velmi těžké ji odložit. Je lepší ji vůbec nezvedat.
Nebo možná že by ji mohl na chvíli přece jen zvednout a vysvětlit těm lidem, co jsou to bohové a proč jsou tak důležité pyramidy. A potom by ji samozřejmě zase odložil…
S hlasitým vzdycháním se kněz opřel o hůl a přitáhl si kolem sebe zbytky roucha, aby si dodal alespoň částečné důstojnosti.
Pak Dios vykročil vpřed.