Quo vadis?
Henryk Sienkiewicz
DÍL PRVNÍ
KAPITOLA 1
Petronius se probudil stěží v poledne a jako obyčejně velmi unaven. Včera byl na hostině u Nerona. Protáhla se pozdě do noci. V poslední době přestávalo Petroniovi nějak sloužit zdraví. Sám o sobě říkával, že se ráno probouzí jakoby zdřevěnělý a neschopen soustředit myšlenky. Ale ranní koupel a důkladná masáž těla otroky, kteří v tom byli vycvičeni, zrychlovaly postupně oběh jeho líné krve, probouzely ho, křísily, vracely mu síly, takže z oleothekia, posledního oddělení lázní, vycházel ještě vždycky jako znovuzrozený, s očima zářícíma vtipem a veselím, omlazen, pln života, pln půvabu, nedostižný, že se s ním nemohl rovnat ani sám Otho, prostě skutečný arbiter elegantiarum, jak ho nazývali.
Do veřejných lázní chodíval zřídka: ledaže tam mluvil nějaký pozoruhodný rétor, o němž se hovořilo ve městě, anebo když se v efebiích konaly zvlášť zajímavé zápasy. Měl ostatně ve své insule vlastní thermy, které mu Celer, věhlasný společník Severův, rozšířil, přestavěl a zařídil s tak neobyčejným vkusem, že sám Nero přiznával, že jsou lepší než císařské, i když císařské lázně byly rozsáhlejší a zařízeny s nesrovnatelně větším přepychem.
Probudiv se tedy pozdě po oné hostině, na které, unuděn již Vatiniovým šaškováním, zúčastnil se spolu s Neronem, Lucanem a Senecionem diatriby, zda má žena duši, osvěžoval se nyní jako obyčejně v lázních.
Dva obrovští balneatoři jej právě položili na cypřišovou mensu, pokrytou sněhobílým egyptským byssem, a dlaněmi namáčenými ve vonném oleji počali třít jeho hezky stavěné tělo. Čekal se zavřenýma očima, až teplo laconica a teplo jejich rukou přejde do něho a zbaví jej únavy.
Avšak po chvíli se dal do řeči. Otevřel oči a začal se vyptávat na počasí a pak na gemy, které mu zlatník Idomen slíbil dnes poslat k prohlédnutí… Dozvěděl se, že počasí je hezké, že vane lehký vánek od Albských vrchů a že gemy nepřišly. Petronius přivřel opět oči a rozkázal, aby ho přenesli do tepidaria, když vtom vyhlédl zpoza závěsu nomenclator a oznámil, že Petronia přišel navštívit mladý Marcus Vinicius, který se právě vrátil z Malé Asie.
Petronius rozkázal, aby hosta uvedli do tepidaria, a sám se tam přestěhoval. Vinicius byl syn jeho starší sestry, která se před lety provdala za Marka Vinicia, konsula za Tiberiových časů. Mladík sloužil nyní pod Corbulonem proti Parthům a vracel se po skončené válce do města. Petronius k němu cítil určitou náklonnost, která hraničila s láskou, protože Marcus byl hezký, atleticky rostlý mladík a dovedl zároveň zachovávat ve zkaženosti jistou estetickou míru, a toho si Petronius vážil nade všecko.
“Pozdrav Petroniovi!” řekl mladý člověk, vcházeje pružným krokem do tepidaria. “Kéž tě všichni bohové zahrnují štěstím, zvláště pak Asklepios a Kypris, protože pod jejich dvojí ochranou tě nemůže potkat nic zlého.”
“Buď vítán v Římě a kéž je ti odpočinek po válce sladký,” odpověděl Petronius a vytáhl ruku ze záhybů měkké carbasové tkaniny, do níž byl zavinut. “Co nového v Arménii? A když už jsi byl v Asii, nezavadil jsi náhodou o Bithynii?”
Petronius byl kdysi místodržitelem v Bithynii, ba co více, spravoval ji rázně a spravedlivě. Bylo to v podivném rozporu s charakterem tohoto člověka, proslulého svou zženštilostí a zálibou v rozkoších – ale právě proto vzpomínal rád na ony doby, protože byly důkazem, čím by mohl a dovedl být, kdyby se mu zlíbilo.
“Byl jsem v Herakleji,” odpověděl Vinicius. “Vyslal mě tam Corbulo s rozkazem přivést posily.”
“Ach, Heraklea! Znal jsem tam jednu dívku z Kolchidy. Dal bych za ni všechny zdejší rozvedenky nevyjímaje Poppaeu. Ale to bylo dávno! Povídej raději, co nového před Parthskou zdí. Abych ti pravdu řekl, nudí mě všichni ti Vologesové, Tiridatové, Tigranové a celá ta barbarská sebranka, která – jak tvrdí mladý Arulanus – chodí doma ještě po čtyřech a jen před námi si hraje na lidi. Ale nyní se o nich v Římě hovoří hodně, už proto, že je nebezpečné mluvit o něčem jiném.”
“Válka pokračuje špatně, a nebýt Corbulona, mohla by se změnit v porážku.”
“Corbulo! U Bakcha! To je opravdový bůh války, skutečný Mars: veliký vojevůdce, ale zároveň prchlivý, čestný a hloupý. Mám ho rád už proto, že se ho Nero bojí.”
“Corbulo není hloupý člověk.”
“Možná že máš pravdu, ale ostatně – je to všechno jedno. Hloupost, jak říká Pyrrhón, není o nic horší než moudrost a ničím se od ní neliší.”
Vinicius začal vyprávět o válce, ale když Petronius přivřel víčka, mladý člověk vida jeho unavený a trochu pohublý obličej, změnil předmět hovoru a začal se ho s jistou starostlivostí vyptávat na zdraví.
Petronius otevřel znovu oči.
Zdraví!… Ne. Necítí se zdráv. Pravda, není ještě tak daleko jako mladý Sisenna, který ztratil citlivost natolik, že když ho ráno přenášeli do lázní, zeptal se:
“Sedím?” Ale zdráv Petronius není. Vinicius jej před chvílí doporučil ochraně Asklepia a Kypridy. Ale on, Petronius, nevěří v Asklepia. Vždyť se ani neví, čí syn je ten slavný Asklepios, zda Arsinoin nebo Koronidin, a je-li nejistá matka, co teprve říci o otci? Kdopak se může dneska zaručit třeba jen co do vlastního otce?
Zde se Petronius rozesmál a pak pokračovaclass="underline"
“Před dvěma lety jsem sice poslal do Epidauru tři tucty živých drozdů a kádinku zlata, ale víš proč? Řekl jsem si: pomůže nebo nepomůže – ale neuškodí. Jestliže lidé na světě přinášejí ještě bohům oběti, pak myslím, že všichni uvažují jako já. Všichni. Snad jen kromě poháněčů mulů, kteří se pronajímají pocestným u Porta Capena. Kromě s Asklepiem měl jsem také co dělat s asklepiady, když jsem vloni trochu stonal na měchýř. Konali za mne inkubace. Věděl jsem, že jsou to taškáři, ale zároveň jsem si říkaclass="underline" uškodit mi to nemůže. Svět stojí na samém taškářství a život je iluze. Také duše je klam. Člověk musí mít však tolik rozumu, aby dovedl odlišit příjemné iluze od nepříjemných. Ve svém hypocaustu dávám topit cedrovým dřívím posypaným ambrou, protože dávám v životě přednost vůním před zápachy. A pokud jde o Kypridu, jíž jsi mě doporučil také, projevuje se její péče o mne tak, že mám píchání v pravé noze. Ale jinak je to dobrá bohyně. A tak se mi zdá, že i ty teď poneseš dříve či později na její oltář bílé holubice.”
“Máš pravdu,” řekl Vinicius. “Vyhnuly se mi střely Parthů, ale zasáhl mě šíp Amorův… Docela neočekávaně, několik stadií před městskou branou.”
“U bílých kolen Charitek! Tohle mi musíš vyprávět, až budeš mít čas,” řekl Petronius.
“Však jsem tě přišel požádat o radu,” odpověděl Marcus.
Avšak vtom vešli epilátoři a začali se zabývat Petroniem. Marcus shodil tuniku a vstoupil do vany s vlažnou vodou, neboť Petronius ho pozval, aby se vykoupal.
“Ach, ani se tě neptám, opětuje-li tvé city,” řekl Petronius, prohlížeje si mladé Viniciovo tělo, které vypadalo jako vytesané z mramoru. “Kdyby tě byl viděl Lysippos, zdobil bys nyní jako socha mladého Herkula bránu do Palatinu.”
Mladý člověk se spokojeně usmál a začal se nořit do vany, hojně při tom vyšplouchávaje teplou vodu na mozaiku znázorňující Héru v okamžiku, kdy prosí Spánek, aby uspal Dia. Petronius se naň zahleděl spokojeným okem umělce.
Ale když se už dost vynadíval a oddal se zas rukám epilátorů, vešel lector, na břichu bronzovou krabici a v ní svitky papyru.
“Chceš poslouchat?” zeptal se Petronius.
“Když je to tvé dílo, pak rád,” odpověděl Vinicius.