Když to řekl, položil jí ruku na hlavu. Ale přes to, že se snažil zachovat klid, v okamžiku, kdy k němu Lygie pozvedla oči zalité slzami, uchopila jeho ruku a přitiskla ji ke rtům, zachvěl se v jeho hlase hluboký, otcovský smutek.
“Sbohem, naše radosti, světlo našich očí!” řekl a odešel rychle zpět do atria, aby nepodlehl dojetí, které je nehodno Římana a vojevůdce.
Pomponia zavedla Lygii do cubicula a začala ji chlácholit, těšit, dodávala jí odvahy a hovořila k ní slovy, která zněla podivně v tomto domě, kde hned vedle, v sousední místnosti, stálo ještě lararium a zápalný oltář, na němž Aulus Plautius, věren starým zvykům, obětoval domácím bohům. Nadešel okamžik zkoušky.
Virginius probodl kdysi hruď své vlastní dcery, aby ji osvobodil z Appiových rukou; ještě dříve Lucretia dobrovolně zaplatila své zhanobení životem. Caesarův dům je peleší hanby, zla, zločinu. “Ale my, Lygie, víme, proč nemáme právo vztáhnout na sebe ruku!…” Ano!
Zákon, jemuž se obě podřídily, je jiný, větší, světější, ale dovoluje bránit se před hanbou a zlem, třeba i za cenu života a muk. Kdo vyjde z domu prostopášnosti čistý, tím větší má zásluhu. Země je takovým domem, ale život je naštěstí pouhým okamžikem a člověk pak vstává z hrobu, za nímž už nevládne Nero, nýbrž Milosrdenství – a místo bolesti je tam radost, místo slz veselí.
Pak začala mluvit o sobě. Ano, je klidná, ale ani její hruď nebyla ušetřena bolestných ran. Vždyť oči jejího Aula jsou ještě potaženy bělmem, nesnesl se na něho ještě zdroj světla. A v Pravdě nesmí vychovávat ani svého syna. – Když tedy pomyslí, že by to tak mohlo zůstat až do konce života a že by mohla nadejít chvíle rozloučení, která je stokrát větší a strašnější než toto dočasné loučení, pro které se nyní obě trápí, tu si nedovede ani představit, jak by mohla být bez nich, i když v nebi, šťastna. Mnoho nocí už proplakala, mnoho se jich už promodlila, žebroníc o slitování a milost. Ale obětuje svou bolest Bohu – a čeká – a doufá.
A nyní, když ji potkává nová rána, když jí rozkaz tohoto ukrutníka bere milovanou bytost, tu, kterou Aulus nazval světlem očí, doufá, doufá ještě stále a věří, že je větší moc než Neronova a že je Milosrdenství silnější než jeho zloba.
A ještě silněji přivinula k hrudi dívčí hlavičku.
Lygie jí klesla po chvíli k nohám, skryla oči v záhybech jejího pepla a zůstala tak dlouho beze slova. Ale když se konečně zvedla, bylo jí na tváři vidět, že je už poněkud klidnější.
“Je mi tě líto, matko, i otce, i bratra, ale vím, že odpor by tu nebyl nic platný, naopak, že by vás všechny zahubil. Ale slibuji ti, že na tvá slova v caesarově domě nikdy nezapomenu.”
Ještě jednou ji objala kolem krku a pak, když obě vyšly do oeku, začala se loučit s malým Plautiem, se stařičkým Řekem, který byl jejich učitelem, se svou šatnářkou, která jí byla kdysi chůvou, a se všemi otroky.
Jeden z nich, vysoký a ramenatý Lyg, kterému zde říkali Ursus a který přišel kdysi s Lygiinou matkou a s ní do tábora Římanů zároveň s ostatním služebnictvem, padl jí nyní k nohám a pak klesl před Pomponii a řekclass="underline"
“Ó domina! Dovolte mi jít s mou paní, abych jí mohl sloužit a bdít nad ní v caesarově domě.”
“Nejsi náš, nýbrž Lygiin služebník,” odpověděla Pomponia Graecina, “ale pustí tě k caesarovým dveřím? A jak chceš nad ní bdít?”
“Nevím, domina, vím jen, že se železo v mých rukou láme jako dříví…”
Když se Aulus Plautius, který právě vešel, dozvěděl, oč jde, nejen že Ursovu přání neodporoval, ale prohlásil dokonce, že nemají ani právo jej zdržovat. Odesílají Lygii jako rukojmí, kterého se dožaduje caesar, jsou tedy povinni poslat i její družinu, která přechází spolu s Lygií do caesarovy péče. Tu zašeptal Pomponii, že pod rouškou družiny může dát Lygii tolik otrokyň, kolik uzná za vhodné. Centurio nemůže totiž odmítnout jejich přijetí.
Pro Lygii to bylo jakousi útěchou a Pomponia byla také ráda, že ji může obklopit služebnictvem podle své volby. Kromě Ursa pro ni určila starou šatnářku, dvě děvčata z Kypru zběhlá v česání a dvě Germánky jako lázeňské. Vybírala výlučně z vyznavačů nového učení, a protože Ursus je vyznával už několik let, mohla se Pomponia spolehnout na věrnost tohoto služebnictva a zároveň se těšit nadějí, že zrna pravdy budou rozseta i v caesarově domě.
Napsala také několik slov Neronově propuštěnkyni Akté, doporučujíc Lygii její ochraně. Pomponia nevídala sice Akté na shromážděních vyznavačů nového učení, ale slyšela od nich, že Akté jim nikdy neodepře podporu a že čítá lačně dopisy Pavla z Tarsu. Věděla ostatně, že mladá propuštěnkyně žije v neustálém smutku, že je to bytost, jež se liší od všech žen v Neronově domě, a že je vůbec dobrým duchem paláce.
Hasta slíbil, že dopis doručí Akté sám. A protože považoval za přirozené, že královská dcera musí mít družinu služebnictva, byl bez sebemenších potíží ochoten odvést je všechny do paláce, ba spíše se ještě divil jejich malému počtu. Prosil však, aby spěchali, bál se totiž, aby ho nepodezřívali, že je v plnění rozkazů málo horlivý. Hodina loučení nadešla. Pomponiiny a Lygiiny oči se znovu zalily slzami. Aulus ještě jednou položil ruku na Lygiinu hlavu a za chvíli už vojáci, provázeni křikem malého Aula, který bráně svou sestru hrozil maličkými pěstičkami centurionovi, odváděli Lygii do caesarova domu.
Avšak starý vojevůdce rozkázal, aby mu připravili lektiku. Pak se zavřel s Pomponií v pinakotéce, která sousedila s oekem, a řekl jí:
“Poslyš, Pomponie. Jdu k caesarovi, i když si myslím, že zbytečně, a třebaže Senekovo slovo nemá u něho už žádnou váhu, zajdu i k Senekovi. Dnes mají větší váhu Sofronius, Tigellinus, Petronius nebo Vatinius… Pokud jde o caesara, snad ani nikdy v životě neslyšel o národě Lygů, a jestliže rozkázal vydat Lygii jako rukojmí, pak jen proto, že mu to někdo našeptal.
Kdo to mohl být, to můžeš snadno uhodnout.”
Pomponia k němu prudce zvedla zrak: “Petronius?”
“Ano.”
Chvíli mlčeli. Vojevůdce pak pokračovaclass="underline"
“Tak to bývá vždycky, pustíš-li přes práh někoho z těch lidí beze cti a svědomí. Budiž prokleta chvíle, kdy vstoupil Vinicius do našeho domu! To on k nám přivedl Petronia. Běda Lygii, protože jim nejde o rukojmí, ale o souložnici!”
Hněv, bezmocná bolest a lítost nad adoptovaným dítětem způsobily, že šišlal ještě více než jindy. Chvíli zápasil sám se sebou a jen sevřené pěsti svědčily o tom, jak těžký je jeho vnitřní boj.
“Uctíval jsem až dosud bohy,” řekl, “ale teď myslím, že nevládnou nad světem a že je jenom jeden, zlý, šílený a hnusný, jehož jméno je Nero.”
“Aule!” řekla Pomponia. “Nero je proti Bohu jen hrstka zetlelého prachu.”
Vojevůdce se začal rozmáchlými kroky procházet po mozaice pinakotéky. Jeho život znal velké činy, ale nepoznal velká neštěstí, a proto na ně nebyl zvyklý.
Starý voják přilnul k Lygii více, než si snad sám uvědomoval, a teď nebyl s to smířit se s myšlenkou, že ji ztratil. Kromě toho se cítil pokořen. Cítil na sobě tíhu ruky, jíž pohrdal, ale zároveň věděl, že proti její moci neznamená jeho síla nic.
Když konečně ztlumil v sobě hněv, který mu mátl myšlenky, řekclass="underline" “Myslím si, že nám ji Petronius neodebral pro caesara, jistě by si totiž nerad pohněval Poppaeu. Vzal ji tedy buď pro sebe, nebo pro Vinicia… Ještě dnes se to dozvím.”