A když je přemlouval, aby uvěřili v Beránka, nejednomu z nich napadlo, že jeho služba je vlastně otrocká a jeho život životem ubožáka, a nejeden se zamýšlel nad svým údělem, který měl končit teprve smrtí.
Jenže smrt v nich vzbuzovala nové obavy a nic si po ní neslibovali. Zatím však tento lygijský obr a to děvče, podobající se květině pohozené na vězeňskou slámu, šli smrti vstříc s radostí, jako by vcházeli do bran štěstí.
KAPITOLA 22
Jednou večer navštívil Petronia senátor Scaevinus a dlouze se s ním rozhovořil o těžkých dobách, v nichž oba žijí, a o caesarovi. A mluvil tak otevřeně, že Petronius, třebaže s ním byl spřízněn, začal se mít na pozoru. Scaevinus naříkal, že svět jde nesprávnou a šílenou cestou a že to všecko dohromady musí skončit nějakou pohromou, strašnější, než byl požár Říma. Říkal, že dokonce i augustiáni toho mají dost, že Faenius Rufus, druhý praefekt praetoriánů, snáší jen s největším sebezapřením odporné Tigellinovo řádění a že celý rod Seneků je caesarovým jednáním jak se starým mistrem, tak s Lucanem v krajně nepříznivém postavení.
Nakonec se zmínil o nespokojenosti lidu, ba dokonce i praetoriánů, jichž značnou část si dovedl Faenius Rufus získat na svou stranu.
“Proč to povídáš?” zeptal se ho Petronius.
“Protože mám starosti o caesara,” odpověděl Scaevinus. “Mám u praetoriánů vzdáleného příbuzného, který se jmenuje Scaevinus tak jako já, a od něho vím, co se děje v táboře… Odpor vzrůstá i tam… Caligula, však to víš, byl také šílenec – a podívej se, jak to dopadlo! Našel se Casius Chaerea… Byl to hrozný čin a jistě nenajdeš mezi námi nikoho, kdo by jej schvaloval, ale Chaerea přece jen osvobodil svět od netvora.”
“Čili,” odpověděl Petronius, “říkáš toto: ,Já Chaereu nechválím, ale byl to výborný člověk a kéž by nám bohové dali co nejvíce takových.’”
Scaevinus však změnil předmět hovoru a začal neočekávaně vychvalovat Pisona. Chválil jeho urozený původ, jeho ušlechtilost, jeho oddanost manželce a konečně moudrost, klid a podivný dar získávat si lidi.
“Caesar je bezdětný,” řekl, “a všichni vidí jeho nástupce v Pisonovi. A nemůže být pochyb o tom, že by mu všichni od srdce pomohli, aby se mohl ujmout vlády. Faenius Rufus ho má rád, rod Annaeů je mu naprosto oddán, Plautius Lateranus a Tullius Senecio by pro něho skočili do ohně. A stejně tak Natalis a Subrius Flavius, Sulpicius Asper, Afranius Quinctianus, ba dokonce i Vestinus.”
“Ten poslední nebude Pisonovi mnoho platen,” odpověděl Petronius. “Vestinus se bojí i svého stínu.”
“Vestinus se bojí snů a duchů,” odpověděl Scaevinus, “ale je to schopný člověk a právem ho chtějí jmenovat konsulem. A že je v duchu odpůrcem pronásledování křesťanů, to bys mu neměl mít za zlé, vždyť přece i tobě záleží na tom, aby to běsnění ustalo.”
“Mně ne, ale Viniciovi,” řekl Petronius. “Rád bych kvůli Viniciovi zachránil jedno děvče, ale nemohu, protože jsem upadl v Ahenobarbovu nemilost.”
“Jak to? Cožpak nevidíš, že se caesar s tebou zase sbližuje a začíná s tebou mluvit? A povím ti proč.
Chystá se znovu do Achaje, kde má zpívat řecké písně, které sám složil. Dychtí po té cestě, ale zároveň se třese při pomyšlení na výsměšně naladěné Řeky. Uvědomuje si, že ho může potkat buďto největší triumf, anebo největší pád. Potřebuje dobrou radu a ví, že lepší než ty mu nedá nikdo. To je příčina, proč znovu získáváš jeho přízeň.
“Lucanus by mě mohl nahradit.”
“Měděnobradý ho nenávidí a v duchu mu už určil smrt. Hledá jen záminku, protože on hledá záminky vždycky. Lucanus ví, že si musí pospíšit.”
“U Kastora!” řekl Petronius. “To je docela možné.
Ale měl bych ještě jednu cestu, jak si rychle získat caesarovu přízeň.”
“Jakou?”
“Opakovat před caesarem to, co jsi mi před chvílí říkal.”
“Nic jsem neřekl!” zvolal Scaevinus pln neklidu.
Petronius mu položil ruku na rameno.
“Nazval jsi caesara šílencem, předpovídal jsi, že Piso bude jeho nástupcem, a řekl jsi: ,Lucanus ví, že si musí pospíšit.’ S čímpak si to chcete pospíšit, carissime?”
Scaevinus zbledl a chvíli si hleděli navzájem do očí.
“Neřekneš to!”
“U Kypridiných boků! Jak dobře mě znáš! Ne! Neřeknu to! Nic jsem neslyšel, ale nechci ani nic slyšet…
Rozumíš?! Život je příliš krátký, než aby stálo za to něco podnikat. Prosím tě jenom, abys dnes navštívil Tigellina a hovořil s ním stejně dlouho jako se mnou.
O čem budeš chtít.”
“Proč?”
“Proto, abych já, jestliže mi jednou Tigellinus řekne: ,Scaevinus byl u tebe,’ mohl mu odpovědět: ,Týž den byl také u tebe.’”
Když to Scaevinus uslyšel, zlomil hůlku ze slonoviny, kterou držel v ruce, a odpověděclass="underline"
“Ať stihne zlé kouzlo tuto hůl! Zajdu dnes k Tigellinovi a půjdu i na hostinu k Nervovi. Ty tam přece půjdeš také? Ale buď jak buď, na shledanou pozítří v amfiteátru, kde vystoupí zbytky křesťanů! Na shledanou!”
“Pozítří,” opakoval Petronius, když zůstal sám.
“Nesmím tedy ztrácet čas. Ahenobarbus mě v Achaji skutečně potřebuje, je tedy možné, že na mne dá.”
A rozhodl se, že zkusí poslední možnost.
Na hostině u Nervy si caesar sám vyžádal, aby si Petronius lehl proti němu, protože s ním chtěl mluvit o Achaji a o městech, v nichž by mohl vystoupit s vyhlídkami na co největší úspěch. Nejvíce mu záleželo na Atéňanech, z kterých měl strach. Ostatní augustiáni poslouchali tento rozhovor velmi pozorně, aby později mohli pochycené drobty Petroniových vět vydávat za své vlastní.
“Mám dojem, jako bych dosud nežil,” řekl Nero, “a jako bych se měl narodit teprve v Řecku.”
“Narodíš se k nové slávě a nesmrtelnosti,” odpověděl Petronius.
“Doufám, že se tak stane a že Apollón nebude žárlit. Jestliže se vrátím s triumfem, obětuji mu hekatombu, jakou nedostal dosud žádný bůh.”
Scaevinus začal recitovat Horatiovu báseň:
Sic te diva potens Cypri, sic fratres Helenae, lucida sidera, ventorumque regat pater…
“Loď kotví už v Neapoli,” řekl caesar. “Vyrazil bych třeba hned zítra.”