Tu Petronius vstal, a hledě caesarovi přímo do očí, řekclass="underline"
“Dovolíš zajisté, božský, abych ještě předtím uchystal svatební hostinu, na kterou pozvu tebe přede všemi.”
“Svatební hostinu? Jakou?” zeptal se Nero.
“Na svatbě Vinicia s dcerou krále Lygů, tvým rukojmím. Ta dívka je sice právě teď ve vězení, ale za prvé, jako rukojmí nesmí být vězněna a za druhé, sám jsi Viniciovi dal svolení, aby se s ní oženil. A protože tvá slova, tak jako slova Diova, jsou neodvolatelná, proto ji rozkážeš propustit z vězení a já ji odevzdám jejímu snoubenci.”
Chladnokrevnost a klidná sebejistota, s níž Petronius mluvil, přivedla Nerona do rozpaků, protože upadal do rozpaků pokaždé, kdykoli s ním někdo mluvil takovým způsobem.
“Vím,” odpověděl a sklopil zrak. “Myslil jsem na ni i na toho obra, který uškrtil Krotóna.”
“Pak jsou tedy oba zachráněni,” odpověděl klidně Petronius.
Avšak na pomoc svému pánu přispěchal Tigellinus:
“To děvče je ve vězení z caesarovy vůle a sám jsi přece řekl, Petronie, že jeho slova jsou neodvolatelná.”
Všichni přítomní znali historii Vinicia a Lygie a věděli velmi dobře, oč jde. Umlkli tedy, zvědavi, jak rozmluva skončí.
“Ona je ve vězení pro tvůj omyl a proto, že neznáš práva národů. Je tam proti caesarově vůli,” odpověděl s důrazem Petronius. “Ty jsi, Tigelline, naivní člověk, ale ani ty nebudeš přece tvrdit, že ona zapálila Řím, protože i kdybys to dokonce tvrdil, caesar by ti neuvěřil.”
Avšak Nero se už vzpamatoval a začal přivírat své krátkozraké oči, maje v obličeji nepopsatelně škodolibý výraz.
“Petronius má pravdu,” řekl po chvíli.
Tigellinus naň udiveně pohlédl.
“Petronius má pravdu,” opakoval Nero ještě jednou. “Zítra se jí otevřou brány vězení a o svatební hostině si promluvíme pozítří v amfiteátru.”
“Opět jsem prohrál,” pomyslil si Petronius.
A vrátiv se domů, byl si už tak jist, že nadešel konec Lygiina života, že nazítří poslal do amfiteátru spolehlivého otroka, aby domluvil se správcem spolaria vydání jejího těla. Chtěl je totiž odevzdat Viniciovi.
KAPITOLA 23
Za Neronových dob vešla ve zvyk kdysi řídká a jen výjimečně konaná večerní představení, a to jak v cirku, tak v amfiteátrech. Augustiáni je měli rádi, protože po nich bývaly často hostiny a pitky, trvající až do rána. Ačkoliv lid byl už nasycen proléváním krve, přece jen, když se roznesla zpráva, že se blíží konec her a že poslední křesťané mají zemřít na večerním představení, táhly k amfiteátru nespočetné davy. Augustiáni přišli do jednoho, protože tušili, že to nebude obyčejné představení a že si caesar usmyslil zchystat si podívanou na tragédii Viniciovy bolesti. Tigellinus neprozradil tajemství, jaký druh mučení je určen nevěstě mladého tribuna, ale to jen dráždilo všeobecnou zvědavost. Ti, kdož vídali kdysi Lygii u Plautiů, vyprávěli teď neuvěřitelné věci o její kráse. Jiné zajímala především otázka, zda ji dneska skutečně spatří v aréně, protože mnozí z těch, kdož slyšeli odpověď, kterou dal u Nervy caesar Petroniovi, vykládali si ji dvojím způsobem. Někteří se prostě domnívali, že Nero vrátí anebo už vrátil dívku Viniciovi. Uvědomovali si totiž, že je to rukojmí, jemuž je tedy dovoleno uctívat ty bohy, které se mu zlíbí, a jež právo národů nedovoluje trestat.
Nejistota, očekávání a zvědavost se zmocnily všech diváků. Caesar přišel dříve než obvykle a s jeho příchodem se začalo znovu šeptat, že přece jen přijde něco neobyčejného, protože Nerona provázel kromě Tigellina a Vatinia také Casius, centurio obrovské postavy a obrovské síly, kterého brával caesar s sebou vždy tehdy, když chtěl mít po boku ochránce, například, když dostal chuť na noční výpravu na Suburu, kde se bavil hrou sagatio, která záležela v tom, že se náhodně potkaná děvčata vyhazovala na vojenském plášti do výše. Lidé si také všimli, že i v amfiteátru byla podniknuta některá bezpečnostní opatření. Praetoriánská stráž byla zesílena a velení nad ní neměl centurio, nýbrž tribun Subrius Flavius, známý dosud svou slepou oddaností Neronovi. Nyní pochopili, že caesar se chce pro všechny případy zabezpečit před výbuchem Viniciova zoufalství, a zvědavost vzrostla ještě více.
Všechny zraky se s napjatou pozorností upíraly k místu, kde seděl nešťastný snoubenec. Ten, bledý, čelo pokryté kapkami potu, byl ve stejné nejistotě jako ostatní diváci, ale rozrušen do nejzazších hlubin duše.
Petronius, sám nevěda přesně, co se bude dít, neřekl mu nic, jen se ho po návratu od Nervy zeptal, je-li připraven na všechno, a pak, půjde-li na představení.
Vinicius odpověděl na obě otázky kladně, ale mráz mu při tom proběhl celým tělem, protože vytušil, že Petronius se ho neptá bezdůvodně. Žil sice už delší dobu jen jakýmsi položivotem, pohroužil se do smrti a smířil se s Lygiinou smrtí, protože smrt měla být pro ně oba zároveň vysvobozením a sňatkem, ale teď poznal, že je něco jiného myslit na poslední okamžiky jako na usnutí, jsou-li tyto okamžiky ještě daleko, a něco jiného jít se dívat na muka bytosti dražší člověku než sám život. Všechna bolest, kterou přestál už dříve, ozvala se v něm znovu. Uchlácholené zoufalství počalo opět křičet v jeho nitru; zmocnila se ho stará touha zachránit Lygii stůj co stůj. Od rána usiloval dostat se do cuniculů, aby se přesvědčil, je-li tam Lygie, ale praetoriánské stráže hlídaly všechny vchody a rozkazy byly tak přísné, že vojáci, dokonce i známí, nedali se obměkčit ani prosbami, ani zlatem. Viniciovi se zdálo, že ho nejistota zabije ještě dříve, než spatří představení. Někde na dně srdce chvěla se v něm ještě naděje, že Lygie možná v amfiteátru není a že všechny obavy jsou zbytečné. Chvílemi se této naděje chytal ze všech sil. Říkal si, že Kristus ji přece mohl vyvést z vězení, ale že nemůže dovolit, aby byla v cirku mučena. Předtím odevzdal už všecko do Kristovy vůle, ale teď, když ho odehnali od vrat cuniculů a on se vrátil na své místo v amfiteátru a když ze zvědavých pohledů, které na sobě cítil, poznal, že všechny ty strašné domněnky mohou být správné, začal v duchu prosit Krista s naléhavostí podobající se téměř vyhrůžkám, aby ji zachránil. “Ty můžeš!” opakoval, zatínaje křečovitě pěsti. “Ty můžeš!”
Předtím si vůbec nepředstavoval, že tato chvíle, až se změní ve skutečnost, bude tak strašná. Teď však, nechápaje ani, co se to v něm děje, měl pocit, že spatří-li Lygiina muka, změní se jeho láska v nenávist a jeho víra v zoufalství. Tento pocit ho však zároveň děsil, bál se totiž urazit Krista, kterého prosil o slitování a o zázrak. Neprosil už o její život, chtěl jen, aby zemřela dříve, než ji vyvedou do arény, a z bezedné propasti žalu opakoval si v duchu: “Aspoň to mi udělej, a já tě budu milovat ještě více, než jsem tě miloval dosud.”
Nakonec se v něm myšlenky rozpoutaly jako vlny zmítané větrem. Probouzela se v něm touha po pomstě a po krvi. Zmocňovala se ho šílená chuť vrhnout se na Nerona a uškrtit ho přede všemi diváky, zároveň však cítil, že těmito choutkami znovu uráží Krista a porušuje jeho přikázání. Chvílemi proletovaly jeho hlavou záblesky naděje, že to všechno, před čím se chvěje jeho duše, všemocná i milosrdná ruka ještě odvrátí, ale tyto záblesky zase okamžitě zhasínaly v jakési nesmírné lítosti, že ten, který může jediným svým slovem zbořit tento cirk a zachránit Lygii, ji opustil, i když mu důvěřovala a milovala ho ze všech sil svého čistého srdce. A myslil dále na to, že Lygie leží v tmavém cuniculu, slabá, bezbranná, opuštěná, vydaná na milost a nemilost zvířeckým strážcům, že je snad v posledním tažení, a on že tady, v tom hrozném amfiteátru, musí bezmocně čekat, aniž ví, jaká muka pro ni vymyslili a co za chvíli uvidí. Konečně však jako člověk, který padá do propasti a chytá se všeho, co roste na jejím pokraji, chytil se i on oběma rukama myšlenky, že teď ji může zachránit už jen víra. Zbýval už jen jediný způsob! Což Petr neřekl, že víra může pohnout zemí v základech?