Soustředil se tedy na tuto myšlenku, potlačil v sobě pochybnosti, celou svou bytost vložil do jednoho jediného slova “Věřím!” a čekal na zázrak.
Avšak tak, jak musí prasknout příliš napjatá struna, zlomilo napětí i jeho. Tvář pokryla mrtvolná bledost a tělo mu začalo tuhnout. Napadlo mu, že jeho prosby byly vyslyšeny, protože umírá. Byl přesvědčen, že i Lygie musila už určitě zemřít a že Kristus je takto povolává k sobě. Aréna, bílé tógy nespočetných diváků, světlo tisíců lamp a pochodní, to vše mu pojednou zmizelo z očí.
Ale toto ochabnutí netrvalo dlouho. Po chvíli se probudil, či spíše vzbudilo ho dupání netrpělivého lidu.
“Jsi nemocen,” řekl mu Petronius, “dej se odnést domů!”
A nedbaje, co tomu řekne caesar, vstal a chtěl Vinicia podepřít a vyjít s ním ven. Srdce se mu naplnilo lítostí, přitom ho však nesnesitelně dráždilo, že se caesar dívá smaragdem na Vinicia a studuje s uspokojením jeho bolest, snad proto, aby ji pak mohl vylíčit v patetických strofách a sklidit za ně potlesk posluchačů.
Vinicius zavrtěl hlavou. Může v tomto amfiteátru zemřít, ale nemůže z něho odejít. Však představení mělo už co nevidět začít.
A právě v témž okamžiku praefekt města hodil před sebe červený šátek a na toto znamení zařinčely řetězy naproti caesarovu pódiu a z tmavého otvoru vystoupil do jasně ozářené arény Ursus.
Obr mžoural očima, oslněn zřejmě světlem v aréně, pak však postoupil dopředu a rozhlížel se kolem dokola, jako by chtěl zjistit, co ho má potkat. Všichni augustiáni a také většina diváků věděli, že je to člověk, který uškrtil Krotóna, a tak sotva se objevil, po všech lavicích to zašumělo. V Římě bylo dost gladiátorů obrovitějších, než je obvyklá lidská míra, ale takového člověka oči Quiritů ještě neviděly. Casius, stojící na pódiu za caesarem, zdál se ve srovnání s Lygem nepatrným človíčkem. Senátoři, vestálky, caesar, augustiáni i lid hleděli s nadšením znalců a milovníků na jeho mohutná stehna, silná jako kmeny stromů, na hruď, podobnou dvěma spojeným štítům, i na herkulovské paže. Šum sílil každým okamžikem. Pro ty davy nemohlo prostě být větší rozkoše než vidět takové svalstvo, hrající pod kůží, napjaté a bojující. Šum se měnil ve výkřiky a v překotné otázky, kdeže bydlí kmen, z něhož se rodí takoví obři. A Ursus stál uprostřed amfiteátru nahý, podobající se více kamennému kolosu než člověku, se soustředěným, ale zároveň smutným barbarským obličejem, a když viděl prázdnou arénu, těkal svýma modrýma dětskýma očima udiveně hned po divácích, hned po caesarovi, hned zase po mřížích cuniculů, odkud očekával katy.
V okamžiku, kdy vstupoval do arény, zachvělo se jeho prosté srdce naposledy nadějí, že ho možná čeká kříž. Ale když neviděl ani kříž, ani připravenou jámu, pomyslil si, že není hoden takové milosti a že je mu souzeno zemřít jinak, pravděpodobně v zubech zvěře.
Byl bezbranný a rozhodl se, že zahyne, tak jak se sluší na Beránkova vyznavače, klidně a trpělivě. Předtím však se ještě chtěl pomodlit ke Spasiteli, poklekl tedy v aréně, sepjal ruce a pohlédl vzhůru k hvězdám, mihotajícím se v horním otvoru cirku.
Tento postoj se však nelíbil davům. Lidé měli už dost těch křesťanů, umírajících jako ovce. Pochopili, že nebude-li se chtít obr bránit, nebude z podívané nic.
Tu a tam se ozvalo syknutí. Někteří se začali dožadovat mastigoforů, jejichž úkolem bylo mrskat zápasníky, kteří nechtěli bojovat. Po chvíli však všechno utichlo, protože nikdo nevěděl, co obra čeká a zda nebude přece jen bojovat, až stane smrti tváří v tvář.
Nečekali dlouho. Pojednou se ozval ohlušující hlahol trub a na toto znamení se otevřely mříže proti caesarovu pódiu a do arény se za vřískotu bestiariů vřítil příšerný germánský tur, nesoucí na hlavě nahé ženské tělo.
“Lygie! Lygie!” vykřikl Vinicius.
Uchopil se oběma rukama za vlasy na skráních, stočil se do klubka jako člověk, který v sobě ucítil hrot kopí, a začal ochraptělým, nelidským hlasem volat:
“Věřím! Věřím! Kriste! Zázrak!”
A necítil ani, že mu Petronius zahalil hlavu tógou.
Zdálo se mu, že to smrt nebo bolest jej připravuje o zrak. Nedíval se, neviděl. Zmocnil se ho pocit jakési strašné prázdnoty. V hlavě mu zůstala jen jediná myšlenka, ústa opakovala nepříčetně jen:
“Věřím! Věřím! Věřím!”
Vtom amfiteátr ztichl. Augustiáni povstali jako jeden muž ze svých míst, protože v aréně se stalo něco neobyčejného. Pokorný a se smrtí se smířivší Lyg, když spatřil na rozích divoké bestie svou královnu, vyskočil jako zasažený živým plamenem, nahrbil se v zádech a rozběhl se šikmo proti rozdivočelému zvířeti.
Ze všech prsou se ozval krátký výkřik úžasu, potom však nastalo hluboké ticho. Lyg doběhl v okamžiku k rozlícenému býku a uchopil jej za rohy.
“Podívej se!” zvolal Petronius a strhl tógu z Viniciovy hlavy.
Vinicius se zvedl, zvrátil nazad tvář, bledou jak plátno, a zahleděl se skelným, nevnímajícím pohledem na arénu.
Ve všech hrudích se zatajil dech. V amfiteátru by bylo možno slyšet letící mouchu. Lidé nechtěli věřit svým vlastním očím. Co je Řím Římem, neviděli ještě nic takového.
Lyg držel divoké zvíře za rohy. Jeho chodidla se zabořila až nad kotníky do písku, záda se ohnula jako napjatý luk, hlava se schovala mezi ramena, svaly na pažích vystoupily tak, že kůže pod jejich náporem téměř pukala, ale přece jen býka zastavil. A člověk a zvíře teď ustrnuli v takové nehybnosti, že se divákům zdálo, že vidí nějaký obraz, představující Herkulovy nebo Theseovy činy, anebo sousoší vytesané do kamene. V tom zdánlivém klidu bylo však vidět strašlivé vypětí dvou zápasících sil. Tur se stejně jako člověk zabořil nohama do písku a jeho tmavé, huňaté tělo se nahrbilo tak, že se podobalo obrovské kouli. Kdo se vyčerpá první? Kdo první padne? To byla otázka, která byla teď pro diváky, libující si v zápasech, důležitější než jejich vlastní osud, než celý Řím a jeho světovláda.
A Lyg byl teď pro ně polobohem, hodným uctívání a pomníků. Dokonce i caesar povstal. On a Tigellinus, když slyšeli o síle tohoto člověka, úmyslně zchystali tuto podívanou, říkajíce si výsměšně: “Ať tedy ten Krotónobijce přemůže tura, kterého mu vybereme.”
Teď však zírali užasle na obraz, který se jim naskýtal, jako by nemohli uvěřit, že je to skutečnost. V amfiteátru bylo vidět lidi, kteří zvedli ruce a strnuli v této pozici. Jiným zase zalil čela pot, jako by sami zápasili se zvířetem. V cirku bylo slyšet jen syčení plamenů v lampách a šelest uhlíků opadávajících z pochodní.
Hlasy odumřely divákům na rtech, zato však srdce bušila v hrudích, jako by je chtěla rozervat. Všem se zdálo, že boj trvá už celé věky.
A člověk a zvíře stáli ještě pořád ve strašném vypětí, řekl bys, vraženi do země.
Vtom se z arény ozvalo duté zaryčení, podobající se stenu, a ze všech úst se ozval výkřik. Pak nastal opět klid. Lidé si myslili, že sní: nestvůrná býkova hlava se začala v barbarových rukou otáčet.
Lygova tvář, krk a paže zrudly jako purpur, záda se nahrbila ještě víc. Bylo vidět, že sbírá zbytky svých nadlidských sil, ale že mu už nadlouho nevystačí.