Stále dutější, chrčivější a stále bolestnější turovo ryčení se mísilo se sípavým dechem obrovy hrudi.
Hlava zvířete se otáčela stále více a z tlamy vylezl dlouhý zpěněný jazyk.
Ještě chvíli, a k uším blíže sedících diváků dolétl jakoby praskot lámaných kostí. A vtom se zvíře svalilo se zakrouceným krkem na zem.
Obr strhl mžikem provazy z jeho rohů, a zvednuv dívku na ruce, začal rychle oddechovat.
Obličej mu zbledl, vlasy se slepily potem, záda a paže byly jakoby oblity vodou. Chvíli stál jako napůl smyslů zbavený, pak však pozvedl zrak a zahleděl se na diváky.
A amfiteátr zešílel.
Zdi budovy se otřásaly křikem několika desítek tisíc diváků. Od chvíle, co začaly hry, nepamatoval nikdo takové nadšení. Ti, kdož seděli ve vyšších řadách, opustili svá místa, sestupovali dolů a tlačili se v průchodech mezi lavicemi, aby si mohli siláka lépe prohlédnout. Odevšad se ozvaly hlasy žádající milost, vášnivé, naléhavé hlasy, které se brzy změnily v jediné volání. Obr se teď stal drahý tomuto lidu, libujícímu si ve fyzické síle, stal se nejdůležitější osobou v Římě.
Ursus pochopil, že dav se domáhá, aby mu byl darován život a vrácena svoboda, ale jemu nešlo zřejmě jen o sebe. Chvíli se rozhlížel kolem dokola, pak přistoupil k caesarovu pódiu, a kolébaje dívčiným tělem na natažených rukou, vzhlédl vzhůru s výrazem naléhavé prosby v očích, jako by chtěl říci:
“Nad ní se slitujte! Ji zachraňte! Já jsem to učinil kvůli ní!”
Diváci pochopili velmi dobře, co žádá. Při pohledu na dívku v bezvědomí, vypadající ve srovnání s obrovským Lygovým tělem jako dítě, zmocnilo se davů, rytířů i senátorů dojetí. Její droboučká postava, bílá, jakoby vytesaná z alabastru, její mdloby, obrovské nebezpečí, z něhož ji obr vysvobodil, a konečně i její krása a jeho oddanost otřásly srdci lidí. Někteří se domnívali, že to otec žebrá o slitování nad dítětem. A soucit vyšlehl pojednou jako plamen. Lidé měli už dost krve, dost smrti, dost mučení. Hlasy, seškrcené slzami, počaly volat o milost pro oba.
Ursus postupoval zatím po obvodu arény, a kolébaje neustále dívkou na rukou, prosil těmito pohyby i očima o její život. A vtom vyskočil ze svého místa Vinicius, přeskočil hrazení, dělící první místa od arény, přiběhl k Lygii a zakryl tógou její nahé tělo.
Pak si roztrhl tuniku na prsou, odhalil jizvy, které mu zůstaly po zraněních v arménské válce, a vztáhl ruku k lidu.
V tom okamžiku přesáhlo vytržení davů vše, co dosud amfiteátr kdy viděl. Lidé začali dupat a výt.
Hlasy, volající o milost, byly už doslova výhružné. Lid se přimlouval už nejen za atleta, nýbrž stavěl se i na obranu děvčete, vojáka a jejich lásky. Tisíce diváků se otočily k caesarovi se záblesky hněvu v očích a se zaťatými pěstmi. Ale caesar otálel a váhal. Po pravdě řečeno, k Viniciovi nenávist necítil a na Lygiině smrti mu vůbec nezáleželo, ale bylo by mu milejší vidět dívčino tělo rozpárané býčími rohy nebo rozsápané tesáky šelem. Jak jeho krutost, tak i jeho zvrhlá představivost a zvrhlé choutky nacházely v takových podívaných jakousi rozkoš. A lid ho o ni chtěl připravit. Při tomto pomyšlení se v jeho otylé tváři objevil hněv.
Jeho ješitnost mu bránila podrobit se vůli davů, ale zároveň se pro svou vrozenou zbabělost neodvažoval zprotivit se jí.
Začal se tedy rozhlížet kolem, zda aspoň mezi augustiány nespatří palce mířící na znamení smrti k zemi. Avšak Petronius držel dlaň zvednutou vzhůru a díval se mu do tváře téměř vyzývavě. Pověrčivý, ale náladám podléhající Vestinus, který se bál duchů, ale nebál se lidí, dával znamení milosti. Totéž činil senátor Scaevinus, totéž Nerva, totéž Tullius Senecio, totéž starý, slavný vojevůdce Ostorius Scapula, totéž Antistius, totéž Piso a Vetus, Crispinus a Minucius Thermus, Pontius Telesinus i vážený, lidem ctěný Thrasea.
Když to caesar viděl, sňal z oka smaragd, tváře se pohrdavě a uraženě. Vtom se však k němu naklonil Tigellinus, jemuž šlo o to, aby prosadil smrt na zlost Petroniovi, a řekclass="underline"
“Nepovol, božský! Máme praetoriány.”
Tu se Nero otočil tím směrem, kde stál velitel praetoriánů, drsný Subrius Flavius, oddaný mu dosud celým srdcem, a spatřil neobyčejnou věc: tvář starého tribuna byla hrozivá, ale zalita slzami a ruku měl zvednutu na znamení milosti.
Davů se zatím zmocňoval vztek. Zpod dupajících nohou se zvedla oblaka prachu a zahalila amfiteátr.
Mezi voláním se ozývaly hlasy: “Ahenobarbus! Matkovrah! Žhář!”
Nero se polekal. Lid byl v cirku všemocným pánem. Dřívější caesarové, zvláště Caligula, se občas odvažovali jednat proti jeho vůli, to však vyvolávalo vždycky nepokoje, při nichž docházelo i k prolévání krve. Avšak Nero byl v jiné situaci. Jednak jako komediant a zpěvák potřeboval přízeň lidu, za druhé chtěl mít lid na své straně proti senátu a patriciům, a konečně po požáru Říma se ho snažil stůj co stůj získat a svést jeho hněv na křesťany. Pochopil konečně, že protivit se ještě déle přání lidu bylo by přímo nebezpečné. Rozruch, který začal v cirku, mohl by zachvátit celé město a mít nedozírné následky.
Pohlédl tedy ještě jednou na Subria Flavia, na centuriona Scaevina, senátorova příbuzného, na vojáky, a když viděl všude svraštělá obočí, dojaté tváře a oči upřené na sebe, dal znamení milosti.
V tu chvíli se odshora až dolů rozehřměl potlesk.
Lid si už byl jist životem odsouzenců, protože od toho okamžiku přecházeli do jeho péče a ani caesar by se neodvažoval pronásledovat je ještě svou pomstou.
KAPITOLA 24
Čtyři Bithyňané nesli opatrně Lygii do Petroniova domu a Vinicius a Ursus šli vedle a pospíchali, aby Lygii mohli co nejdříve odevzdat do rukou řeckého lékaře. Šli mlčky, protože po tom, co se dneska stalo, nebyli s to rozmlouvat. Vinicius byl ještě stále jakoby napůl zbaven smyslů. Opakoval si znovu a znovu, že Lygie je zachráněna, že jí už nehrozí ani vězení, ani smrt v cirku, že jejich utrpení skončilo jednou provždy a že si ji odvádí domů a už nikdy se od ní neodloučí.
A zdálo se mu, že je to spíše počátek jakéhosi jiného života nežli skutečnost. Co chvíli se nakláněl nad otevřenou lektikou a hleděl na tu milovanou tvář, která ve světle měsíce vypadala, jako by spala, a říkal si v duchu: “Je to ona! Kristus ji zachránil!” Vzpomněl si také, že do spoliaria, kam oba s Ursem Lygii odnesli, přišel jakýsi neznámý lékař a ujistil ho, že dívka žije a bude žít. Při tomto pomyšlení cítil takový nápor radosti v hrudi, že v některých okamžicích ztrácel vědomí a musil se opřít o Ursovu paži, protože nebyl s to jít vlastními silami. A Ursus hleděl k nebi, posetému hvězdami, a modlil se.
Šli rychle ulicemi, na nichž nově postavené bílé domy svítily jasně v měsíčním světle. Město bylo prázdné. Jen tu a tam zpívaly a tančily skupinky lidí, ověnčených břečťanem, za zvuků fléten před portiky, užívajíce nádherné noci a svátků, které trvaly už od počátku her. Teprve když už byli nedaleko domu, přestal se Ursus modlit a potichu, jako by se bál, že vzbudí Lygii, se rozhovořiclass="underline"
“Pane, to Spasitel ji zachránil před smrtí. Když jsem ji uviděl na rozích tura, uslyšel jsem v nitru hlas:
Braň ji! A to byl určitě Beránkův hlas. Vězení vyčerpalo mé síly, ale on mi je na tu chvíli vrátil a on vnukl tomu drsnému lidu, aby se jí ujal. Staň se vůle jeho!”
A Vinicius odpověděclass="underline"
“Budiž pochváleno jméno jeho!”