Váhal. Věřil, že živá pravda nezahyne a musí zvítězit, ale někdy si myslil, že nenadešel ještě její čas, který nadejde teprve tehdy, až Pán sestoupí na zemi v den soudu ve slávě a v moci stokrát větší, než je moc Neronova.
Často se mu zdálo, že opustí-li Řím, půjdou jeho věrní za ním a on je pak zavede až tam někam daleko, do stinných galilejských hájů, k tiché tůni Tiberiadského jezera, k pastýřům, mírným jako holubice nebo ovečky, které se tam pasou na lukách porostlých mateřídouškou a nardem. A rybářova srdce se zmocňovala stále silnější touha po klidu a odpočinku, stále větší stesk po jezeru a po Galileji, častěji a častěji se starcovy oči naplňovaly slzami.
Kdykoli se však už na chvíli rozhodl, znovu ho naplňoval nenadálý strach a neklid. Jak může opustit toto město, v němž vsáklo do země tolik mučednické krve a kde tolik umírajících úst vydávalo svědectví o pravdě? Má se snad on jediný vyhnout tomu všemu?
A co pak odpoví Pánu, až uslyší slova: “Hle, oni zemřeli za víru svou, a ty jsi utekl?”
Celé noci a dny prožíval ve starostech a v zármutku. Ostatní, které rozsápali lvi, které přibíjeli na kříže, které spálili v caesarových zahradách, zesnuli po chvilce muk v Pánu, avšak on spát nemohl a cítil větší muka, než byla ta, která vymýšleli katané pro oběti.
Střechy domů bělely už často úsvitem a on ještě stále volal z hloubi zarmouceného srdce:
“Pane, proč jsi mi přikázal přijít sem a v tomto pelechu Šelmy založit město tvé?”
Čtyřiatřicet let, od smrti svého Pána, nepoznal odpočinek. S holí v ruce obcházel svět a hlásal “dobrou novinu”. Cestování a útrapy vyčerpaly jeho síly, a když konečně v tomto městě, které bylo metropolí světa, upevnil Mistrovo dílo, sežehl je jeden jediný ohnivý závan Zloby a on viděl, že je nutno začít bojovat znovu.
A jak bojovat! Na jedné straně caesar, senát, lid, legie, poutající železnou obručí celý svět, nespočetná města, nespočetné země, moc, jakou dosud lidské oko nevidělo, a na druhé straně on, věkem a prací tak udolaný, že jeho chvějící se ruce unesly už sotva poutnickou hůl.
Proto si někdy říkával, že jemu už není souzeno měřit síly s caesarem Romy, že to může učinit už jen sám Kristus.
Všechny tyto myšlenky probíhaly jeho ustaranou hlavou, když teď naslouchal prosbám poslední hrstky svých věrných. A oni, obklopujíce ho stále těsnějším kruhem, opakovali prosebnými hlasy:
“Skryj se, Rabbi, a také nás vyveď z moci Šelmy.”
I Linus sklonil před ním nakonec svou utrápenou hlavu.
“Pane,” řekl, “tobě přikázal Spasitel, abys pásl jeho ovce, ale tady už nejsou nebo zítra už nebudou, jdi tedy tam, kde je ještě najdeš. Žije přece ještě slovo boží v Jeruzalémě, v Antiochii, v Efesu a v jiných městech. Čeho dosáhneš, když zůstaneš v Římě? Jestliže padneš, jen posílíš triumf Šelmy. Janovi neurčil Pán konec života, Pavel je římský občan a bez soudu ho nemohou trestat, jestliže se však rozběsní pekelná moc nad tebou, učiteli, pak ti, v nichž srdce už zmalomyslnělo, budou se ptát: ,Kdo je tedy nad Nerona?’ Ty jsi skála, na které stojí církev boží. Kaž nám zemřít, ale nedovol, aby Antikrist zvítězil nad zástupcem božím, a nevracej se sem dříve, dokud Pán nerozdrtí toho, jenž prolil nevinnou krev.”
“Pohleď na naše slzy!” volali všichni ostatní.
Slzy kanuly i po Petrově tváři. Po chvíli se však zvedl, vztáhl ruce nad klečící křesťany a řekclass="underline"
“Jméno Páně budiž pochváleno a staniž se vůle jeho!”
KAPITOLA 27
Příští den za úsvitu kráčely po Appiově silnici k rovinám Kampanie dvě tmavé postavy.
Jedna z nich byl Nazarius, druhá apoštol Petr, který opouštěl Řím a v něm své mučené souvěrce.
Obloha na východě se už barvila lehounkým zelenavým odstínem, jehož spodní okraj se pomalu, ale stále zřetelněji zbarvoval nádechem šafránu. Stromy se stříbřitými listy, bílý mramor vill a oblouky vodovodů, táhnoucí se přes rovinu k městu, vystupovaly z temnoty. Zeleň oblohy se jasnila víc a více a přecházela do zlatova. Pak začal východ růžovět a rozzářil Albské vrchy, které se objevily zrakům nádherné, nafialovělé, jako by byly zbudovány ze samého jasu.
Úsvit se zrcadlil v kapkách rosy chvějících se na listech stromů. Mlha se rozplývala a odhalovala širší a širší pohled na rovinu, na domy stojící na ní, na hřbitovy, městečka a hájky, v nichž se bělaly sloupy chrámů.
Silnice byla liduprázdná. Venkované, kteří vozili do města zeleninu, zřejmě ještě nestačili zapřáhnout do svých vozíků. Od kamenných desek, jimiž byla silnice vydlážděna až k úpatí hor, odrážel se do ticha klapot dřevěných sandálů, které měli poutníci na nohou.
Pak se v horském sedle objevilo slunce, ale v témže okamžiku zarazil apoštola podivný zjev. Zdálo se mu, že zlatisté kolo, místo aby stoupalo na obloze výš a výše, sestoupilo z hor a kutálí se po silnici.
Petr se zastavil a řekclass="underline"
“Vidíš tu záři, která se k nám blíží?”
“Nic nevidím,” odpověděl Nazarius.
Avšak Petr si zaclonil oči dlaní a ozval se znovu:
“Nějaká postava k nám kráčí ve slunečním světle.”
K jejich sluchu však nedolehl sebemenší zvuk kroků. Kolem bylo naprosté ticho. Nazarius viděl jen, že se v dálce pohybují stromy, jako by jimi někdo třásl, a že světlo se rozlévá po rovině do větší a větší šíře.
Zahleděl se udiveně na apoštola.
“Rabbi! Co je ti?” zvolal pln neklidu.
Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení.
Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik:
“Kriste! Kriste!”
A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy.
Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem.
“Quo vadis, Domine?”
Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který praviclass="underline"
“Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.”
Apoštol ležel na zemi, obličej v prachu, bez hnutí, beze slova. Nazariovi se užuž zdálo, že omdlel nebo zemřel, ale Petr konečně vstal, zvedl roztřesenýma rukama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pahorkům města.
Když to chlapec viděl, opakoval jako ozvěna:
“Quo vadis, Domine?”
“Do Říma,” odpověděl tiše apoštol.
A vrátil se zpět.
Pavel, Jan, Linus a všichni věrní ho přijali s údivem a s úzkostí o to větší, že právě za úsvitu, brzy po jeho odchodu, obstoupili praetoriáni Miriamin příbytek a hledali v něm apoštola. Avšak Petr odpovídal na všechny otázky svých věrných, pln radosti a klidu, jen těmito slovy:
“Viděl jsem Pána!”
A večer téhož dne se vydal na hřbitov v Ostrianu učit a křtít ty, kdož se chtěli omýt ve vodě života.
A od toho dne tam chodíval každý den a za ním tam táhly stále větší zástupy. Zdálo se, že z každé slzy mučedníků se rodí noví vyznavači a že každé zaúpění v aréně se odráží ozvěnou v tisících prsou. Caesar se brodil v krvi, Řím a celý pohanský svět šílel. Ale ti, kdož měli už dost zločinů a šílenství, ti, po nichž se šlapalo, ti, jejichž život byl pln utrpení a útlaku, všichni utiskovaní, všichni smutní, všichni nešťastní přicházeli poslouchat prapodivné vyprávění o Bohu, který se dal z lásky k lidem ukřižovat, aby vykoupil jejich hříchy.