A vzav od ní závoj, šel dále, tvář tak radostnou jako dělník, který se vrací domů po dobře vykonané denní práci. Jeho myšlenky, podobající se Petrovým, byly klidné a plné pohody jako večerní obloha toho dne. Oči hleděly zamyšleně na rovinu, která se prostírala před ním, a na Albské vrchy, zalité světlem. Vzpomínal na své cesty, na útrapy a práci, na boje, v nichž vítězíval, na skupiny křesťanů, které založil po všech zemích a za všemi moři, a usoudil, že si právem zaslouží odpočinek. I on dokončil své dílo. Cítil, že jeho setbu vítr zloby už nerozvěje. Odcházel s jistotou, že v boji, který jeho pravda vypověděla světu, zvítězí tato pravda, a duše se mu proto zalévala nevýslovným klidem.
Cesta na místo popravy byla daleká a na svět se už začal snášet večer. Hory zpurpurověly a jejich úpatí se začala pozvolna nořit do stínů. Stáda se vracela domů. Tu a tam šly skupinky otroků s pracovním nářadím přes rameno. Před domy podél silnice si hrály děti a zvědavě si prohlížely pochodující oddíl vojáků.
A v tom večeru, v tom průzračném zlatém vzduchu byl nejen klid a pokoj, nýbrž i jakási harmonie, která jako by stoupala ze země k nebi. A Pavel ji slyšel a srdce se mu naplňovalo radostí při pomyšlení, že i on k této hudbě světa přidal jeden tón, který v ní dosud nezněl a bez něhož byl celý svět jako “cinkající měď a jako zvučící cimbál”.
A vzpomínal na to, jak učil lidi lásce, jak jim říkával, že i kdyby rozdali majetek chudým, i kdyby ovládali všechny jazyky a všechna tajemství, nebudou znamenat nic, nebudou-li mít v sobě lásku, která je laskavá, trpělivá, nepůsobí zlo, netouží po poctách, všechno snáší, všemu věří, všechno očekává a všechno přetrvává. Strávil život tím, že učil lidi této pravdě.
A teď si v duchu říkaclass="underline" “Jaká síla ji odolá a co ji porazí?
Neudusí ji caesar, i kdyby měl dvakrát tolik legií, dvakrát tolik měst a moří, zemí a národů!”
A šel si pro odměnu jako vítěz.
Průvod opustil konečně hlavní silnici a odbočil úzkou stezkou na východ k Salvijskému prameni. Na vřesovištích ležela rudá sluneční záře. U pramene zastavil centurio vojáky, protože chvíle popravy nadešla.
Avšak Pavel, přehodiv si přes rameno Plautillin závoj, jímž si pak chtěl zavázat oči, zvedl naposled zrak, plný nevýslovného klidu, k věčné podvečerní záři a modlil se. Ano! Nadešel poslední okamžik, ale on viděl před sebou širokou silnici z červánků, silnici vedoucí k nebi, a v duchu si opakoval slova, která kdysi napsal, když už tušil, že splnil svůj úkol a že se blíží jeho konec: “Bojoval jsem dobrý boj, víru jsem si zachoval, svůj úkol jsem splnil, nakonec je mi určen věnec spravedlnosti.”
KAPITOLA 29
A Řím šílel jako dřív, takže se zdálo, že toto město, které si podrobilo svět, začíná nakonec požírat sebe samo, nemajíc už další hromosvody. Ještě než nadešla poslední hodina obou apoštolů, přišlo Pisonovo spiknutí a po něm tak neúprosná řež nejvyšších římských hlav, že dokonce i těm, kdož viděli v Neronovi boha, zdál se Nero nakonec bohem smrti. Na město padl smutek, v domech a v srdcích zavládl strach, ale portiky se ověnčovaly břečťanem a květinami, protože bylo zakázáno dávat najevo lítost nad zemřelými. Lidé, když se ráno probouzeli, kladli si otázku, na koho přijde dnes řada. Průvod mrtvých, táhnoucích za caesarem, rostl ze dne na den.
Piso zaplatil za spiknutí hlavou a za ním šli Seneca, Lucanus, Faenius Rufus, Plautus Lateranus, Flavius Scaevinus, Afranius Quinctianus i prostopášný kumpán caesarových šílených nápadů Tullius Senecio, Proculus a Araricus, Tugurinus i Gratus, Silanus i Proximus, Subrius Flavius, oddaný kdysi Neronovi celou duší, i Sulpicius Asper. Jedny hubila jejich vlastní ničemnost, druhé strach, jiné bohatství, další zase jejich odvaha. Caesar, poděšen množstvím vzbouřenců, obstavil hradby vojskem a držel město jako v obležení, vysílaje denně do podezřelých domů setníky s rozsudky smrti. Odsouzení se ještě v dopisech plných pochlebenství ponižovali a děkovali caesarovi za rozsudek, odkazujíce mu část svých majetků, aby zbytek zachránili pro své děti. Nakonec se zdálo, že Nero úmyslně překračuje všechnu míru, aby se přesvědčil, jak dalece lidé klesli ve své špatnosti a jak dlouho snesou krvavou vládu. Po spiklencích byli vybiti jejich příbuzní, přátelé, ba i jen známí. Obyvatelé nádherných domů, postavených po požáru, vycházejíce do ulic byli si jisti, že potkají celé řady pohřbů. Pompeius, Cornelius Martialis, Flavius Nepos a Statius Domitius zahynuli, byvše obžalováni, že dost nemilují caesara; Novius Priscus proto, že byl Senekovým přítelem; Rufia Crispina zbavili práva na oheň a vodu proto, že býval kdysi Poppaeiným manželem. Velikého Thraseu zahubila ctnost, mnoho jich zaplatilo životem svůj urozený původ, dokonce i Poppaea se stala obětí chvilkového caesarova hněvu.
A senát se hrbil před strašným vládcem, stavěl na jeho počest chrámy, přinášel oběti za jeho hlas, věnčil jeho sochy a jmenoval mu kněze jako bohu. Senátoři chodili s malou dušičkou na Palatin, kde musili velebit “Periodonikův” zpěv a šílet s ním v orgiích nahých těl, vína a květin.
A zatím zdola, z půdy nasáklé krví a slzami, vzrůstala potichu, ale stále mohutněji Petrova setba.
KAPITOLA 30
Vinicius Petroniovi:
“Víme i zde, carissime, co se děje v Římě, a co nevíme, to nám řeknou tvé dopisy. Jestliže hodíš do vody kámen, vlny se šíří kolem dokola dál a dál; a právě taková vlna šílenosti a zloby dospěla z Palatinu až k nám. Caesar poslal Carina, aby se stavil po cestě do Řecka sem, vyloupil zde města a svatyně a naplnil tak prázdnou pokladnici. Z lidského potu a z lidských slz se v Římě staví domus aurea. Je možné, že svět dosud neviděl tak velikou budovu, ale neviděl dosud ani tak nesmírné křivdy. Znáš přece Carina. Chilón, dokud smrtí nevykoupil svůj život, byl mu podoben. Do městeček ležících v našem okolí nepřišli Carinovi lidé snad jen proto, že v nich nejsou ani chrámy, ani poklady. Ptáš se, jsme-li v bezpečí. Odpovím ti jen, že jsme zapomenuti, a to ti musí stačit. Teď právě vidím z portiku, pod nímž píši, naši klidnou zátoku a na ní Ursa v loďce, jak rozestírá v jasné tůni sítě. Má žena přede vedle mne červenou vlnu a v zahradách, ve stínu mandlovníků, zpívají naši otroci. Och, jaký to klid, carissime, a jaké sladké zapomenutí někdejších úzkostí a bolestí! Jenže tu příjemnou nit našeho života nepředou Parky, jak píšeš, to nám žehná Kristus, náš milovaný Bůh a Spasitel. Známe smutek a slzy, protože naše pravda nám přikazuje plakat nad cizím neštěstím, jenže i v těchto slzách je útěcha, vám neznámá, že totiž jednou, až odplyne čas našeho života, setkáme se znovu se všemi drahými, kteří zahynuli a ještě mají zahynout pro boží učení. Pro nás Petr a Pavel nezemřeli, nýbrž narodili se do slávy. Naše duše je vidí, a i když oči pláčí, srdce se radují jejich radostí. Ano, můj drahý, jsme šťastni štěstím, které nedovede nic narušit, protože smrt, která znamená pro vás konec všeho, bude pro nás jen přechodem k ještě většímu klidu a míru, k ještě větší lásce a radosti.
A tak nám tedy ubíhají dny a měsíce v duševní pohodě. Naši sluhové a otroci věří tak jako my v Krista, a protože Spasitel přikázal lidem, aby se milovali milujeme se tedy všichni. Nejednou, když zapadá slunce anebo když se už ve vodě třpytí měsíc, rozmlouváme s Lygií o někdejších časech, které nám dnes připadají jako sen. A když si pomyslím, jak blízko mukám a smrti byla ta milovaná hlava, která spočívá teď každý den na mých prsou, velebím z celého srdce Pána, protože on jediný ji mohl vyrvat z oněch rukou, zachránit ji z arény a vrátit mi ji navždycky. Petronie, viděl jsi přece, kolik útěchy, kolik vytrvalosti v neštěstí, kolik trpělivosti a odvahy dává toto učení před smrtí, přijeď tedy, abys viděl, kolik dává štěstí v obyčejných, všedních dnech života. Víš, lidé neznali dosud Boha, kterého by mohli milovat, proto se nemilovali ani navzájem a z toho pramenil jejich neutěšený úděl, protože tak jako světlo pramení ze slunce, tak pramení štěstí z lásky. Této pravdě nenaučili lidi ani zákonodárci, ani filozofové a tato pravda neexistovala ani v Řecku, ani v Římě, a říkám-li v Římě, znamená to: na celém světě. Suché a chladné učení stoiků, které přijímají ctnostní lidé, zakaluje srdce jako meče, ale zároveň je činí lhostejnými, místo aby je činilo lepšími. Ale nač ti to povídám, ty ses přece více učil a víš toho více než já. Tys přece znal Pavla z Tarsu a nejednou jsi s ním dlouho rozmlouval, posoudíš tedy nejlépe, zda ve srovnání s pravdou, kterou hlásal on, nejsou všechna učení vašich filozofů a rétorů jen prázdné bubliny a prázdný zvuk slov beze smyslu. Pamatuješ se na otázku, kterou ti položil? ,A kdyby byl caesar křesťanem, což byste se necítili bezpečnější, jistější tím, co máte, nežili byste bez úzkosti a bez starostí o zítřek?’ Tys mi řekl, že naše pravda je nepřítel života, a já ti nyní odpovídám, že kdybych od začátku tohoto dopisu opakoval jen dvě slova: ,Jsem šťasten!’, ještě bych nevylíčil své štěstí. Řekneš mi na to, že mé štěstí je Lygie. Ano, můj drahý! A to proto, že ji miluji nesmrtelnou duší a že se oba milujeme v Kristu a že taková láska nezná ani rozloučení, ani zradu, ani změny, ani stáří, ani smrt. Protože až mine mládí a krása, až povadnou naše těla a přijde smrt, láska přetrvá, protože přetrvá duše. Než se mé oči otevřely a spatřily světlo, byl jsem pro Lygii ochoten zapálit třeba svůj vlastní dům, ale teď ti říkám: nemiloval jsem ji, protože milovat mě naučil teprve Kristus. V něm je zdroj štěstí a klidu. To netvrdím já, nýbrž dokazuje to sama skutečnost. Srovnej vaše rozkoše, podšité úzkostí, vaše opojení, v nichž si nejste jisti zítřkem, vaše orgie, podobající se pohřebním hostinám, srovnej to vše s životem křesťanů – a najdeš odpověď. Ale abys mohl srovnávat lépe, přijeď do našich hor, provoněných mateřídouškou, do našich stinných olivových hájů, na naše pobřeží, porostlé břečťanem. Čeká tě tu klid, jaký jsi už dlouho nepoznal, čekají tě tu srdce, která tě doopravdy milují. Ty bys měl být šťasten, protože máš srdce ušlechtilé a dobré. Tvůj bystrý rozum dovede poznat pravdu, a jakmile ji poznáš, zamiluješ si ji, protože je možné ji nenávidět, tak jako ji nenávidí caesar a Tigellinus, ale zůstat k ní lhostejný, to nedovede nikdo. Můj Petronie, oba dva s Lygií se těšíme a doufáme, že tě zakrátko spatříme. Buď zdráv, šťasten a přijeď.”