Petronius dostal Viniciův dopis v Cumách, kam odjel s ostatními augustiány, doprovázejícími caesara.
Jeho dlouholetý boj s Tigellinem se chýlil ke konci.
Petronius už věděl, že v něm musí padnout, a věděl také proč. Čím níže den ode dne sklouzával caesar do úlohy komedianta, šaška a vozataje, čím hlouběji zabředával do chorobné, odporné a zároveň brutální prostopášnosti, tím více se pro něho stával vytříbený arbiter elegantiae přítěží. I když Petronius třeba mlčel, viděl Nero v jeho mlčení pohanu, když chválil, viděl v tom Nero výsměch. Elegantní patricius dráždil jeho ješitnost a vzbuzoval v něm závist. Jeho bohatství a nádherná umělecká díla, která měl doma, stala se předmětem chamtivosti samého vládce i jeho všemocného ministra. Šetřili si ho dosud s ohledem na to, že měli jet do Achaje, kde jim mohly přijít vhod jeho vkus a jeho znalost řeckých poměrů. Avšak Tigellinus začínal Nerona pomalu přesvědčovat, že Carinas ještě předčí Petronia vkusem a vědomostmi a že bude umět lépe než Petronius uchystat v Achaji hry, hostiny i triumfy. Od tohoto okamžiku byl Petronius ztracen. Neodvažovali se však poslat mu rozsudek v Římě. I caesar i Tigellinus si uvědomovali, že tento napohled zženštilý estét, “měnící si noc v den”, zabývající se jen a jen požitky, uměním a hostinami, projevil se v době, kdy byl prokonsulem v Bithynii a pak konsulem v hlavním městě, jako podivuhodně pracovitý a energický člověk. Soudili o něm, že je schopen všeho, a věděli, že si v Římě získal oblibu nejen u lidu, nýbrž i u praetoriánů. Nikdo z caesarových důvěrníků nedovedl předvídat, jak se Petronius v tomto případě zachová, zdálo se tedy rozumnější vylákat ho z města a prosadit svou teprve na venkově.
Proto dostal pozvání, aby přijel s ostatními augustiány do Cum. A Petronius, i když tušil léčku, jel. Snad proto, že se nechtěl postavit otevřeně na odpor, snad proto, aby ještě jednou ukázal caesarovi a augustiánům svůj veselý obličej, v němž se nezračila sebemenší starost, a aby před smrtí naposledy triumfoval nad Tigellinem.
Tigellinus ho zatím nařkl z přátelství se senátorem Scaevinem, který byl duší Pisonova spiknutí. Petroniovi lidé, kteří zůstali v Římě, byli uvězněni a jeho dům obstoupily praetoriánské stráže. Ale Petronius, když se o tom dozvěděl, nedal najevo ani strach, ba ani starosti a řekl s úsměvem augustiánům, které hostil ve své nádherné ville v Cumách:
“Ahenobarbus nemá rád, jestliže se ho někdo ptá přímo, uvidíte tedy, do jakých rozpaků upadne, až se ho zeptám, zda to on rozkázal uvěznit mou familii v hlavním městě.”
Pak jim oznámil, že “před dlouhou cestou” je pozve na hostinu. A právě ji připravoval, když přišel onen dopis od Vinicia.
Když si ho Petronius přečetl, zamyslil se na chvíli, pak se mu však obličej rozjasnil obvyklou dobrou náladou a téhož dne večer odepsal toto:
“Mám radost z vašeho štěstí a obdivuji se vašim srdcím, carissime, protože jsem nečekal, že by dva zamilovaní mohli myslit na někoho třetího, který je daleko od nich. A vy jste na mne nejen nezapomněli, nýbrž mě dokonce chcete přemluvit k odjezdu na Sicílii, kde se se mnou chcete rozdělit o svůj chléb a o svého Krista, který vám – jak píšeš – dává tolik štěstí.
Je-li tomu tak, uctívejte ho. Já si myslím, můj drahý, že ti Lygii vrátil tak trochu i Ursus a trochu i římský lid. Kdyby byl caesar jiný, řekl bych dokonce, že zanechal dalšího pronásledování z ohledu na to, že je s tebou spřízněn prostřednictvím Tiberiovy vnučky, kterou provdal kdysi Tiberius za jednoho z Viniciů.
Jestliže se však domníváš, že to byl Kristus, nebudu se s tebou přít. Ano! Nelitujte obětí pro něho. Prométheus se také obětoval pro lidi, jenže eheu! Prométheus je prý jen výmysl básníků, kdežto o Kristovi říkají věrohodní lidé, že ho viděli na vlastní oči. Já jsem přesvědčen s vámi, že je to jeden z nejpoctivějších bohů.
Na otázku Pavla z Tarsu si pamatuji a souhlasím s tím, že kdyby například Ahenobarbus žil podle Kristova učení, měl bych možná čas rozjet se k vám na Sicílii. Pak bychom ve stínu stromů, na břehu potůčků hovořili o všech bozích a o všech pravdách, jak to kdysi dělávali řečtí filozofové. Dnes ti musím dát jen krátkou odpověď.
Chci znát jen dva filozofy: jeden se jmenuje Pyrrhón, druhý Anakreón. Ostatní ti mohu prodat velmi lacino, spolu s celou školou řeckých i našich stoiků.
Pravda sídlí někde tak vysoko, že ani bohové sami ji nemohou spatřit z vrcholu Olympu. Tobě, carissime, se zdá, že váš Olymp je ještě vyšší, a stoje na něm, voláš na mne: ,Vystup sem a uvidíš takové obzory, jaké jsi dosud neviděl!’ Je to možné. Ale já ti odpovídám: ,Příteli, nemám nohy!’ A až dočteš tento dopis, doufám, že mi dáš za pravdu.