Ne, šťastný manželi královny jitřenky! Vaše učení není pro mne. Mám snad milovat Bithyňany, kteří nosí mou lektiku, Egypťany, kteří topí v mých lázních, Ahenobarba a Tigellina? U bílých kolen Charitek ti přísahám, že i kdybych stokrát chtěl, nedovedl bych to.
V Římě je nejméně sto tisíc lidí, kteří mají buď křivé lopatky, anebo velká kolena, anebo vyschlá lýtka, anebo okrouhlé oči, anebo příliš veliké hlavy. Mám snad milovat i tyto lidi? Kde najdu tu lásku, jestliže ji necítím v srdci? A jestliže si váš bůh přeje, abych je všechny miloval, proč jim nedá ve své všemohoucnosti například tvary Niobidů, které jsi viděl na Palatinu?
Kdo miluje krásu, nemůže už jen proto milovat ošklivost. Něco jiného je nevěřit v naše bohy, ale milovat je člověk přesto může, tak jak je milovali Feidias, Praxiteles, Myrón, Skopas a Lysippos.
I kdybych nakrásně chtěl jít tam, kam mne vedeš, nemohu. A protože nadto ještě nechci, nemohu dvakrát. Ty věříš jako Pavel z Tarsu, že jednou, na druhém břehu Styxu, na jakýchsi Elysijských polích spatříte vašeho Krista. Dobrá! Ať ti pak poví sám, zda by mě přijal s mými gemami, s mou murrhovou vázou, s knihami vydanými u Sosiů a s mou Zlatovlasou. Je mi do smíchu, když na to pomyslím, můj drahý, vždyť přece i Pavel z Tarsu mi říkal, že pro Krista je nutno se zříci růžových věnců, hostin a rozkoší. Je pravda, sliboval mi jiné štěstí, ale já jsem mu odpověděl, že jsem pro to jiné štěstí už příliš stár a že se mé oči budou vždycky kochat růžemi a že i vůně fialek mi bude vždycky milejší než pach špinavého ,bližního’ ze Subury.
To jsou příčiny, pro něž není to vaše štěstí nic pro mne. Ale kromě toho je ještě jedna příčina, kterou jsem si schovával na konec. Volá mě Thanatos. Pro vás začíná úsvit života, ale pro mne slunce už zapadlo a soumrak zahaluje mou hlavu. Jinými slovy – musím zemřít, carissime.
Nestojí to za dlouhé mluvení. Musilo to tak skončit. Ty, který znáš Ahenobarba, pochopíš to snadno.
Tigellinus nade mnou zvítězil – anebo ne! To jen má vítězství skončila. Žil jsem, jak jsem sám chtěl, a zemru, jak se zlíbí mně.
Neberte si to k srdci. Žádný bůh mi neslíbil nesmrtelnost, nepotká mě tedy nic neočekávaného.
A přitom se ty, Vinicie, mýlíš, když tvrdíš, že jen váš bůh učí umírat klidně. Ne. Náš svět věděl už před vámi, že když je vypita poslední číše, je čas odejít, odpočinout si. A dovedeme to ještě dělat klidně. Platón říká, že ctnost je hudba a život filozofa harmonie. Je-li tomu tak, zemřu, jak jsem žiclass="underline" ctnostně.
Chtěl bych se ještě rozloučit s tvou božskou manželkou slovy, jimiž jsem ji kdysi přivítal v Aulově domě: ,…dosud nikdy jsem takového člověka nezřel ze všech mužů ni žen…’
Je-li tedy duše něco více, než se domnívá Pyrrhón, pak má duše cestou k nejzazšímu konci Okeanu zaletí k vám a usedne u vašeho domu v podobě motýla anebo, jak věří Egypťané, v podobě krahujce.
Jinak za vámi přijít nemohu.
Kéž se vám tedy Sicílie promění v zahradu Hesperidek, kéž vám polní, lesní i vodní víly sypou na cestu květy a kéž po všech akanthech ve sloupoví vašeho domu hnízdí bílé holubice.”
KAPITOLA 31
Petronius se nemýlil. O dva dny později poslal mladý Nerva, který byl Petroniovi vždycky přátelsky nakloněn a oddán, svého propuštěnce do Cum se zprávami o všem, co se odehrávalo u caesarova dvora.
O Petroniově smrti bylo už rozhodnuto. Nazítří večer zamýšleli poslat k němu centuriona s rozkazem, aby se zdržel v Cumách a očekával tam další příkazy.
Druhý posel, vyslaný o několik dnů později, měl mu přinést rozsudek smrti.
Petronius vyslechl propuštěncovy zprávy s naprostým klidem a pak řekclass="underline"
“Zaneseš svému pánovi jednu z mých váz, kterou ti dají, než odjedeš. Vyřiď mu také ode mne, že mu děkuji z celého srdce, protože jeho zásluhou budu moci předejít rozsudku.”
A znenadání se dal do smíchu jako člověk, který přišel na skvělý nápad a má už předem radost z toho, jak se mu vydaří.
A ještě téhož večera se jeho otroci rozběhli a zvali všechny augustiány, kteří byli právě v Cumách, a všechny augustiánky na hostinu do nádherné villy arbitra elegantiarum. Petronius sám psal odpoledne v knihovně, pak se vykoupal, potom nařídil vestiplikám, aby ho ustrojily, a nádherný, vystrojený, podoben bohům, zašel do triclinia podívat se znaleckým okem na přípravu, odkud pak šel do zahrad, kde pacholata a mladé Řekyně vily k večerní hostině růžové věnce.
Jeho obličej neprozrazoval sebemenší starost.
Služebnictvo poznalo, že to bude neobyčejná hostina, jen podle toho, že rozkázal vyplatit mimořádné odměny těm, s nimiž byl spokojen, kdežto lehce zmrskat ty, jejichž práce se mu nelíbila anebo kteří si ještě předtím zasloužili pokárání a trest. Loutnistům a zpěvákům slíbil předem, že je bohatě odmění, a nakonec usedl v zahradě pod buk, jehož listím se prodíraly sluneční paprsky a vrhaly na zem světlé skvrny, a dal si zavolat Euniké.
Přišla v bílém oděvu, s myrtovou větvičkou ve vlasech, krásná jako Charitka. On si ji posadil vedle sebe, dotkl se zlehka prsty její skráně a zahleděl se na ni s takovým zalíbením, s jakým se dívá znalec na sochu boha, která se zrodila pod dlátem mistra.
“Euniké,” řekl jí, “víš, že už dlouho nejsi otrokyně?”
A ona zvedla k němu své klidné oči, modré jako obloha, a zavrtěla hlavou.
“Jsem, pane. Vždycky,” odpověděla.
“Možná že o tom nevíš,” pokračoval Petronius, “ale ta villa a ti otroci, kteří tam vijí věnce, a všechno, co tady je, pole i stáda patří ode dneška tobě.”
Když to Euniké uslyšela, odsedla si pojednou od něho a zeptala se hlasem, v němž se ozval náhlý neklid:
“Proč mi to říkáš, pane?”
Pak si opět přisedla blíže a zahleděla se na něj, mžourajíc úlekem očima. Po chvíli zbledla v obličeji jako plátno. On se však stále usmíval a konečně řekl jedno jediné slovo:
“Ano!”
Nastala chvíle mlčení a jen lehký vánek pohyboval listím buku.
Petronius se mohl skutečně domnívat, že má před sebou sochu z bílého mramoru.
“Euniké!” řekl. “Chci zemřít v dobré náladě.”
A dívka naň pohlédla se srdcervoucím úsměvem a zašeptala:
“Jsem poslušná, pane.”
Hosté, kteří byli už nejednou na Petroniových hostinách a věděli, že ve srovnání s nimi zdají se i caesarovy hostiny nudné a barbarské, začali se večer scházet ve velkých houfech a nikomu z nich ani ve snu nenapadlo, že to má být poslední symposion. Mnoho jich sice vědělo, že nad vytříbeným arbitrem visí mraky caesarovy nemilosti, ale k tomu došlo už tolikrát a Petronius je dovedl už tolikrát opět rozehnat nějakým jediným obratným činem nebo odvážným slovem, že se skutečně nikdo nedomníval, že mu hrozí vážné nebezpečí. Jeho veselý obličej a obvyklý nenucený úsměv všechny v této domněnce ještě utvrdily. Krásná Euniké, které Petronius řekl, že chce zemřít v dobré náladě a pro kterou mělo každé jeho slovo váhu věštby, měla ve svých božských tazích naprostý klid a v očích jí hrála jakási podivná světýlka, která mohli lidé považovat za odlesk radosti. Pacholata s vlasy sepjatými zlatými síťkami kladla ve dveřích triclinia hostům na hlavy růžové věnce a upozorňovala je, jak to přikazoval zvyk, aby překročili práh pravou nohou.
V sále bylo cítit slabou vůni fialek; v různobarevných alexandrijských sklech hořela světla. U lavic stála děvčátka, která měla skrápět chodidla hostí voňavkami. U stěn čekali na znamení svého sbormistra loutnisté a aténští zpěváci.