Tabule se skvěla přepychem, ale přitom to byl přepych, který neoslňoval, nebyl nikomu na obtíž a působil dojmem, jako by tu vznikl sám od sebe.
S vůní fialek naplňovalo sál ovzduší radosti a nenucenosti. Když sem hosté vstupovali, cítili, že tady nad nimi nebude viset ani násilí, ani hrozba, jak tomu bývalo u caesara, kde mohl člověk zaplatit životem za ne dost nadšenou anebo ne dost vtipně řečenou pochvalu caesarova zpěvu nebo jeho básní. Však také srdce hodovníků při pohledu na ta světla, na džbány, ověnčené břečťanem, na vína, chladící se ve sněhovém lůžku, a na vybraná jídla okamžitě roztávala. Stejně vesele, jako bzučí roj včel nad jabloní obsypanou květy, začaly bzučet jejich rozhovory. Jen tu a tam je přerušil výbuch veselého smíchu, občas pochvalné zašumění a občas příliš hlasitý polibek vtisknutý na bílou paži.
Když pili hosté víno, odlévali vždy z číší několik kapek nesmrtelným bohům, aby získali jejich ochranu a jejich přízeň hostiteli. Nevadilo, že mnozí z nich v bohy nevěřili. Tak to přikazoval zvyk a pověra. Petronius ležel vedle Euniké a rozmlouval o posledních římských novinkách, o rozvodech, o lásce, o milostných pletkách, o dostizích, o Spiculovi, který se poslední dobou proslavoval v arénách, a o nejnovějších knihách, které vyšly u Atracta a u Sosiů. Odlévaje víno, říkal, že odlévá jen na počest Kyperské paní, která je starší a větší než všichni bohové, která jediná je nesmrtelná, věčná a která jediná vládne.
Jeho rozmluva se podobala slunečnímu paprsku, který ozařuje co chvíli jinou věc, anebo letnímu vánku, který rozhoupává květiny v zahradě. Konečně pokynul sbormistrovi a na toto znamení se zlehounka rozezvučely loutny a ozvaly se mladé hlasy. Pak se začala pod průsvitnými závoji míhat růžová těla tanečnic z Kóu, krajanek Euniké, a nakonec věštil egyptský věštec hostům budoucnost z pohybů duhových paprsků v křišťálové nádobě.
Když se však nasytili těchto kratochvílí, nadzvedl se Petronius na svém syrském lehátku a řekl jen jakoby mimochodem:
“Přátelé! Promiňte, že se k vám na hostině obracím s prosbou: nuže, přijměte každý ode mne darem číši, z níž jste poprvé odlili na počest bohům a na mé štěstí.”
Petroniovy číše se třpytily zlatem, drahokamy a mistrnými řezbami, a tak, i když rozdávání dárků bývalo v Římě obvyklou věcí, zaplavila srdce hodovníků radost. Jedni mu začali děkovat a hlasitě ho vychvalovat, druzí tvrdili, že ani sám Zeus nepotěšil nikdy bohy na Olympu takovým darem, a byli i takoví, kteří se zdráhali přijmout dar, který tolik převyšoval obvyklé dary.
Petronius však pozvedl číši z murrhy, podobající se duze a mající nesmírnou cenu, a řekclass="underline"
“A zde je číše, z které já jsem odlil Kyperské paní.
Nechť se jí tedy nedotknou už ničí rty a nechť z ní už ničí ruce neodlijí víno jiné bohyni!”
A mrštil cennou nádobou o podlahu, posypanou fialovými květy šafránu. Když se roztříštila na droboučké střepiny a když viděl kolem sebe udivené pohledy, řekclass="underline"
“Přátelé, zanechte údivu a radujte se. Stáří a bezmocnost jsou smutní druhové posledních let života. Já vám však dám dobrý příklad a dobrou radu: je možné na ně nečekat a odejít dobrovolně, dříve než přijdou, právě tak, jak odcházím já.”
“Co chceš učinit?” otázalo se zneklidněně několik hlasů.
“Chci se radovat, pít víno, poslouchat hudbu, dívat se zde na tyto božské tvary, které vidíte vedle mne, a pak usnout s ověnčenou hlavou. S caesarem jsem se už rozloučil. Chcete si poslechnout, co jsem mu na rozloučenou napsal?”
Po těchto slovech vyňal z purpurového polštáře dopis a začal číst:
“Vím, caesare, že netrpělivě očekáváš můj příjezd a že tvé věrné srdce přítele touží ve dne v noci po mně.
Vím, že bys mě zahrnul dary, svěřil mi praefekturu praetorie a Tigellinovi bys doporučil, aby dělal to, k čemu ho stvořili bohové, totiž pohaněče mulů na tvých statcích, které jsi zdědil, když jsi otrávil Domitii.
Promiň mi však, protože ti přísahám na Hádes a v něm na stíny tvé matky, manželky, tvého bratra i na stín Senekův, že za tebou nemohu přijet. Život je veliký poklad, můj drahý, a já jsem dovedl z tohoto pokladu vybírat ty nejcennější klenoty. Avšak v životě jsou také věci, které nedovedu už déle snášet. Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si k tomu všemu po celá léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo ve mně touhu po smrti. Řím si zacpává uši, když tě slyší, svět se ti posmívá a já se už déle za tebe červenat nechci a nemohu. Kerberovo vytí, můj milý, i když se podobá tvému zpěvu, bude pro mne méně bolestné, protože jsem nebyl nikdy Kerberovým přítelem a není tedy mou povinností stydět se za jeho hlas. Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae.”
Hodovníci oněměli. Věděli totiž, že kdyby Nero ztratil své impérium, byla by to pro něj menší rána než takový dopis. Pochopili také, že člověk, který něco takového napsal, musí zemřít, a přitom se i jich samých zmocnil bledý strach, že takový dopis vůbec poslouchali.
Avšak Petronius se dal do tak upřímného a veselého smíchu, jako by šlo o nejnevinnější žert. Pak se rozhlédl po přítomných a řekclass="underline"
“Radujte se a bázeň odžeňte daleko od sebe. Nikdo se nemusí chlubit, že si ten dopis přečetl, a já se jím pochlubím snad jen Charonovi, až mě bude převážet.”
Pak pokynul řeckému lékaři a natáhl k němu paži. Obratný Řek mu ji mžikem stáhl zlatou šňůrou a otevřel mu žílu na zápěstí. Krev vytryskla na polštář a ztřísnila Euniké, která podepřela Petroniovu hlavu, sklonila se k němu a řekla:
“Pane, domníval ses snad, že já tě opustím? Kdyby mi bohové chtěli dát nesmrtelnost a caesar vládu nad světem, i pak bych šla s tebou.”
Petronius se usmál, nadzvedl se trochu, dotkl se rty jejích rtů a odpověděclass="underline"
“Pojď se mnou.”
A pak dodaclass="underline"
“Tys mne opravdu milovala, má božská!”
A Euniké vztáhla k lékaři svou růžovou paži a po chvíli se její krev začala slévat a mísit s jeho krví.
Petronius však dal znamení sbormistrovi a opět se ozvaly loutny a zpěv. Napřed zpívali Harmodia a pak zazněla Anakreontova píseň, v níž si básník stěžuje, jak našel jednou přede dveřmi promrzlé a uplakané Afroditino dítě; vzal je tedy k sobě, zahřál, osušil mu křidélka, ale ono, nevděčné, probodlo mu místo odměny svým šípem srdce a od té doby nemá klidu…
Petronius a Euniké leželi, opírajíce se o lokty, krásní jako dva bozi, a poslouchali, usmívajíce se a blednouce. Když píseň dozněla, nařídil Petronius, aby dále roznášeli víno a jídla, a pak začal rozmlouvat s hosty sedícími poblíž o různých nedůležitých, ale příjemných věcech, o jakých se obyčejně na hostinách hovořívalo. Konečně zavolal Řeka, aby mu na chvíli podvázal žíly, protože se cítí ospalý a rád by se ještě dříve, než ho navěky uspí Thanatos, oddal bohu Spánku.
A usnul. Když se probudil, dívčina hlava ležela už na jeho hrudi, podobna bílému květu. Položil ji na polštář, chtěje se na ni ještě jednou podívat. Pak mu opět rozvázali žíly.
Zpěváci začali na jeho pokyn zpívat další Anakreontovu píseň a loutny je potichounku doprovázely, tak aby nepřehlušovaly slova. Petronius bledl víc a více.