Caesar právě spal, když posel přijel, a když se probudil, marně volal na svou osobní stráž, hlídající v noci dveře komnat. Palác byl už liduprázdný. Jen otroci ještě plenili v odlehlejších zákoutích, co se plenit dalo.
Pohled na Nerona je však zastrašil. A Nero bloudil sám a sám palácem, naplňuje jej výkřiky úzkosti a zoufalství.
Konečně mu však přece jen přispěchali na pomoc propuštěnci Faón, Spirus a Epafroditos. Chtěli, aby prchl, a tvrdili, že nesmí ztratit ani okamžik, ale Nero se ještě oddával iluzím. Což kdyby promluvil k senátu oděn v smuteční roucho? Což by senát mohl odolat jeho slzám a jeho výmluvnosti? Kdyby tak vynaložil veškeré své krasořečnické umění, veškerou svou výmluvnost a své herecké nadání, což by mu pak kdokoli na světě mohl odolat? Nedali by mu pak aspoň praefekturu v Egyptě?
A propuštěnci, zvyklí mu lichotit, neodvažovali se ještě odporovat mu do očí, varovali ho jen, že dříve než dojde na Forum, lid ho rozsápe na kousky, a pohrozili mu, že nevsedne-li okamžitě na koně, opustí ho i oni.
Faón mu nabídl úkryt ve své ville za Nomentánskou branou. Po chvíli vsedli na koně, zahalili si hlavy do plášťů a vyrazili směrem k okraji města. Noc bledla.
Na ulicích bylo však už rušno. Svědčilo to o výjimečnosti chvíle. Vojáci se buď jednotlivě nebo v malých skupinách rozprchli po městě. Nedaleko tábora se caesarův kůň polekal mrtvoly a uskočil stranou. Plášť se sesunul z jezdcovy hlavy a voják, který šel právě kolem, poznal vládce. Byl však tak zmaten nenadálým setkáním, že po vojensku pozdravil. Když jeli kolem tábora praetoriánů, uslyšeli hromové provolávání slávy Galbovi. Nero konečně pochopil, že se blíží hodina smrti. Zmocnil se ho strach a výčitky svědomí. Tvrdil, že vidí před sebou tmu, která má podobu černého mraku, a že z tohoto mraku vystupují proti němu obličeje, v nichž poznává matku, ženu a bratra. Zuby mu cvakaly hrůzou, ale jeho komediantská duše nacházela v hrůze těchto okamžiků přes to všecko jakýsi půvab.
Být všemocným pánem světa a ztratit vše, to se mu zdálo vrcholem tragédie. A věren sobě, hrál v ní hlavní úlohu až do konce. Ovládla ho horečka citátů a vášnivá touha, aby si je ti, kdož jsou s ním, zapamatovali a odkázali budoucím. Chvílemi říkal, že chce zemřít, a volal Spicula, který zabíjel nejobratněji ze všech gladiátorů. Chvílemi zase recitovaclass="underline" “Matka, žena a otec mne na smrt volají!” Tu a tam se v něm však rozsvěcely jalové a dětinské záblesky naděje. Věděl, že jde na smrt, ale zároveň tomu nevěřil.
Nomentánskou bránu našli otevřenou. Pak jeli dále kolem Ostriana, kde kdysi učil a křtil Petr. Za úsvitu dorazili k Faónově ville.
Tam už propuštěnci před ním déle netajili, že je čas zemřít. Dal si tedy vykopat pro sebe hrob a lehl si na zem, aby mohli vzít přesnou míru. Avšak když viděl, jak vyhazují hlínu, zmocnil se ho strach. Jeho tučná tvář zbledla a na čele mu vyvstaly kapky potu, podobající se kapkám ranní rosy. Začal otálet. Třesoucím se a zároveň hereckým hlasem prohlásil, že ještě nenadešla jeho chvíle, a pak začal opět recitovat. Nakonec prosil, aby ho spálili. “Jaký to umělec hyne!” opakoval, jakoby s údivem.
Zatím přijel Faónův posel se zprávou, že senát vynesl už rozsudek a že parricida má být potrestán podle starého obyčeje.
“Jaký je ten obyčej?” zeptal se zsinalými rty Nero.
“Přichytí ti krk vidlemi, umrskají tě k smrti a tělo hodí do Tiberu!” odpověděl stroze Epafroditos.
Nero si rozhalil plášť na prsou.
“Je tedy čas!” řekl a pohlédl k obloze.
A opakoval ještě jednou:
“Jaký to umělec hyne!”
V témž okamžiku se ozval dusot koňských kopyt.
To si centurio v čele vojáků přijížděl pro Ahenobarbovu hlavu.
“Pospěš si!” zvolali propuštěnci.
Nero si přiložil nůž ke krku, ale píchl se jen bázlivou rukou a bylo vidět, že by se byl nikdy neodvážil pohroužit ostří hlouběji. Tu mu Epafroditos šťouchl znenadání do ruky a nůž vjel do krku až po rukojeť.
Strašné, obrovské, vyděšené oči vylezly Neronovi z důlků.
“Přináším ti život!” zvolal centurio na prahu.
“Je pozdě,” odpověděl chrčivým hlasem Nero.
Pak dodaclass="underline"
“Hle, věrnost!”
A smrt mu v okamžiku začala zahalovat hlavu tmou. Krev z tlustého krku tryskala černým proudem na květiny v zahradě. Jeho nohy začaly kopat do země – a Nero skonal.
Věrná Akté ho nazítří zavinula do drahocenných tkanin a spálila jej na hranici, přeplněné vonnými mastmi.
A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu.
A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kaplička a na ní je už poněkud setřelý nápis:
Quo vadis, Domine?
Starořímský román Henryka Sienkiewicze
Román Quo vadis znamenal vrchol slávy Henryka Sienkiewicze. Časopisecky vycházel v letech 1894-96, pak následovalo hned vydání knižní a rychle, v několika následujících letech, byl román přeložen do světových jazyků. Autor takřka rázem dobyl ohromného úspěchu ve světové čtenářské i kritické veřejnosti, jehož důsledkem a vyvrcholením bylo udělení Nobelovy ceny r. 1905; není pochyby, že to byl především slavný román s látkou mezinárodního významu, který získal polskému romanopisci toto vysoké vyznamenání, tak zřídka udělované autorům slovanským.
Římský starověk a počátky křesťanství byly vždy pokládány za nedílnou součást historické tradice a kulturního dědictví všech evropských národů. Zvlášť významnou se v tomto ohledu jevila doba Neronova, kdy se tento dvojí svět střetl v dramatickém napětí; tehdy, uprostřed úpadku a rozkladu staré společnosti i s její velkolepou kulturní nadstavbou, se v krvavých hekatombách, posvěcených mučednictvím, rodila společnost nová, ta, k níž se hlásila jako k svým počátkům i Evropa XIX. století. Této rodící se společnosti byla mohutnou zbraní a zdrojem síly její ideologie, vyjádřená novým náboženstvím, zaneseným do světovládného Říma z jeho asijské kolonie, ideologie, která byla v tak ostrém protikladu k duševnímu světu hrdého a sebevědomého impéria jako život římské chudiny, otroků, nevolníků a přistěhovalců k nádheře vládnoucí třídy římských patriciů. Evropská literatura i věda často obracela pozornost na tyto vzrušující děje a tento zájem byl znovu oživen a aktualizován ve druhé polovině XIX. století, kdy vedle vzpomínek na tradiční dědictví kultury antického starověku a křesťanského prvověku počala působit i živě cítěná analogie mezi procesem rozkladu římské společnosti a tím, před čím zdála se stát stárnoucí Evropa.
Ještě populárnější byl však Sienkiewiczův námět v Polsku, kde byl úzce spojen s tradicí národní. Mezi nejvýznamnější a národně nejvyhraněnější díla polské romantiky patřila nesporně dramatická báseň Z.
Krasinského Irydion z r. 1836, která v osudu prvních křesťanů a národů porobených Římany symbolizovala národní osud Poláků s mesiánským pojetím poslání a budoucnosti polského národa. Po Krasinském sáhlo k podobné tematice ještě několik polských autorů, vesměs se silnějším nebo slabším podtržením analogie mezi osudy národů porobených Římem a Poláky. Mezi těmito předchůdci Sienkiewiczovými na poli starořímské tematiky vidíme i jeho přímého předchůdce na poli historického románu, populárního J. I. Kraszewského, který r. 1866 vydal román Řím za Nerona. Stejně významné místo má tato látka i v polském výtvarném umění, zvláště v díle malíře H. Siemiradzkého, jehož nejslavnější obraz, věnovaný Kraszewskému k jubileu literární práce, nazvaný Pochodně Neronovy, představuje slavnou scénu z utrpení prvních křesťanů, která pak byla s nemenší působivostí vylíčena i u Sienkiewicze.