Brzy však byla hotova, a sotva se před hlavní branou začaly objevovat první lektiky, vešly obě do bočního kryptoportika, odkud bylo vidět hlavní bránu, vnitřní galerie a nádvoří, lemované sloupořadím z numidského mramoru.
Stále víc a více lidí procházelo pod vysokým obloukem brány, nad níž jako by se vznášelo ve vzduchu nádherné Lysippovo čtyřspřeží, vezoucí Apollóna a Dianu. Lygiiny oči oslnil úchvatný obraz, o němž jí skromně zařízený Aulův dům nemohl dát ani dost malou představu. Byly to právě okamžiky západu slunce, jehož poslední paprsky dopadaly na žlutý numidský mramor sloupů. Mramor zářil v těchto záblescích jako zlato a zároveň přecházel do růžova. Mezi sloupy, pod bílými sochami Danaid, různých bohů a hrdinů protékaly davy lidí, mužů i žen podobajících se také sochám, protože všichni měli na sobě tógy, pepla a stoly, splývající ladně k zemi měkkými záhyby, na nichž dohasínaly odlesky zapadajícího slunce. Z výše hleděl na ty davy obrovský Herkules, hlavu ještě ve světle, avšak hruď ponořenu už do stínu, který vrhal obrovský sloup. Akté ukazovala Lygii senátory v tógách s širokým lemováním, pestrobarevných tunikách a s půlměsícem na obuvi, rytíře a slavné umělce, římské ženy, oděné buď po římském nebo řeckém způsobu, anebo ve fantastických východních úborech, s vlasy vyčesanými do tvarů věží a pyramid nebo zase hladce přiléhajícími k hlavě – jako u soch bohyň – a propletenými spoustou květin. Mnoho mužů a mnoho žen Akté Lygii jmenovala a přidávala vždy k jejich jménu krátké a často strašné historky, které vzbuzovaly v Lygii strach, údiv a překvapení. Pro ni to byl podivný svět Její oči sice hltaly jeho krásu, ale její dívčí rozum nebyl s to pochopit jeho rozpory. V těch červáncích na obloze, v těch řadách nehybných sloupů, ztrácejících se kdesi v hloubi nádvoří, i v těch lidech, podobných sochám, byl jakýsi veliký klid a mír. Zdálo by se, že zde, mezi těmi jednoduchými mramorovými liniemi, musejí žít bezstarostní, spokojení a šťastní polobozi a zatím odhaloval tichý hlas Akté vždy nová a nová tajemství tohoto paláce i těchto lidí. Tam opodál je vidět kryptoportik, na jehož podlaze a sloupech se ještě červenají rudé skvrny krve, jíž ztřísnil bílý mramor Caligula, když klesl k zemi pod nožem Cassia Chaerey; tam zavraždili jeho ženu, tam zase roztříštili o kámen jeho dítě; tam, pod oním křídlem, jsou podzemní kobky, kde si hlady hryzal své vlastní ruce Drusus mladší; tam otrávili Drusa staršího, tam se svíjel strachy Gemellus, tam úpěl v křečích Claudius, tam Germanicus.
Každý kousek těchto zdí slyšel sténání a chroptění umírajících a tito lidé, kteří nyní v tógách, v pestrobarevných tunikách, ozdobeni květy a šperky, spěchají na hostinu, jsou možná zítřejšími odsouzenci; úsměv na leckteré tváři zakrývá možná strach, neklid, nejistotu příštího dne; srdce těchto zdánlivě bezstarostných, ověnčených polobohů rozleptává možná právě teď horečná chamtivost a závist. Poplašené Lygiiny myšlenky nestačily slovům Akté, a když onen nádherný svět přitahoval stále větší silou její oči, srdce se sevřelo hrůzou a v duši vykřikl pojednou nevýslovný, nesmírný stesk po milované Pomponii Graecině a po klidném Aulově domě, kde nevládl zločin, nýbrž láska.
A zatím přitékaly od Vicu Apollinis nové a nové proudy hostí. Z vnější strany brány sem doléhal hovor a výkřiky klientů vyprovázejících své patrony. Nádvoří a sloupořadí se zahemžily množstvím caesarových otroků, otrokyň, malých pacholat i praetoriánských vojáků, držících v paláci stráž. Tu a tam se mezi bílými nebo osmahlejšími obličeji začernala tvář Numida v přilbě zdobené peřím a s velkými zlatými kruhy v uších. Lidé přinášeli loutny, kithary, kytice uměle vypěstovaných květin, třebaže byl už pozdní podzim, ručně tepané stříbrné, zlaté a měděné lampy. Hlasitější a hlasitější šum hlasů se mísil se šploucháním fontány, jejíž vrkočovité proudy, zrůžovělé večerním přísvitem, dopadaly z výše na mramor a tříštily se na něm jakoby s úpěním.
Akté přestala vypravovat, ale Lygie hleděla stále na dav, jako by v něm někoho vyhlížela. A pojednou se její obličej pokryl ruměncem. Mezi sloupovím se vynořili Vinicius a Petronius a kráčeli k velkému tricliniu, krásní, klidní, podobni ve svých tógách bílým bohům.
Sotva uviděla mezi cizími lidmi ty dvě známé, přátelské tváře, a zvláště když spatřila Vinicia, měla Lygie dojem, jako by jí ze srdce spadla velká tíha. Cítila se pojednou méně osamocena. Nesmírný stesk po Pomponii a po Aulově domě, stesk, který se v ní před chvílí ozval, ztratil pojednou svou bolestivost. Touha spatřit Vinicia a promluvit s ním přehlušila v ní všechny Ostatní hlasy. Marně si připomínala vše to špatné, co slyšela o caesarově domě, marně si připomínala slova Akté a Pomponiiny výstrahy. Přes tato slova, přes tyto výstrahy pocítila najednou, že na hostině nejen být musí, nýbrž zároveň chce. Při pomyšlení, že za chvíli uslyší ten milý hlas, který se jí tak líbil, hlas, který k ní hovořil o lásce a o štěstí hodném bohů a který zněl dosud v jejích uších jako píseň, zmocnila se jí prostě radost.
Ale pojednou se té radosti polekala. Měla dojem, že v tomto okamžiku zrazuje to čisté učení, v němž ji vychovali, že zrazuje Pomponii i sebe samu. Něco jiného je jít z donucení, něco jiného radovat se z té nutnosti. Připadala si pojednou vinna, nehodna a ztracena. Zmocnilo se jí zoufalství a chtělo se jí plakat. Kdyby byla sama, poklekla by a bila by se v prsa se slovy: moje vina, moje vina! Akté ji teď uchopila za ruku a vedla ji vnitřkem paláce do velkého triclinia, kde měla být hostina, ale Lygii se dělaly před očima mžitky, v uších jí šumělo vnitřním rozrušením a srdce jí bušilo tak, že se jí až tajil dech. Jako ve snu spatřila tisíce lamp, mihotajících se na stolech a na stěnách, jako ve snu uslyšela volání, jímž hodovníci vítali caesara, jako skrz mlhu viděla caesara samého. Výkřiky ji ohlušily, záře oslepila, vůně omámily tak, že ztratila poslední zbytky jasného vědomí a byla sotva s to poznat Akté, která ji usadila ke stolu a sama zaujala místo vedle ní.
Ale za chvíli se po Lygiině druhé straně ozval hluboký, známý hlas:
“Buď zdráva, ty nejkrásnější mezi všemi pannami na zemi i hvězdami na nebi! Buď zdráva, božská Kallino!”
Lygie se poněkud vzpamatovala a pohlédla tam: vedle ní ležel Vinicius.
Byl bez tógy, protože pohodlí i obyčej přikazovaly tógu k hostině svlékat. Jeho tělo pokrývala jen šarlatová tunika bez rukávů s vyšívanými stříbrnými palmami. Paže měl holé, podle východního zvyku ozdobené nad lokty dvěma širokými zlatými náramky a na předloktí pečlivě zbavené chloupků, takže byly hladké, ale svalnaté; byly to skutečně paže vojáka, stvořené pro meč a štít. Na hlavě měl růžový věnec. Se svým obočím, srostlým nad kořenem nosu, se svýma nádhernýma očima a osmahlou pletí byl jakoby ztělesněním mládí a síly. Lygii se zdál tak krásný, že i když už pominul první nával zmámenosti, sotva se zmohla na odpověď: “Buď zdráv, Marku…”
Vinicius řekclass="underline"
“Šťastné jsou mé oči, že tě vidí; šťastné jsou mé uši, že uslyšely tvůj hlas, příjemnější hlasu fléten a kithar. Kdyby mi řekli, abych volil, kdo má na této hostině sedět vedle mne, zda ty, Lygie, nebo Venuše, zvolil bych si tebe, božská!”
A zahleděl se na ni, jako by se chtěl nasytit jejím obrazem, a jeho oči ji spalovaly. Jeho zrak sklouzával z obličeje na její krk a obnažená ramena, laskal se s jejími ladnými tvary, kochal se jí, vstřebával ji celou do sebe, hltal ji, avšak kromě touhy v něm zářilo i štěstí, láska a bezmezné nadšení.