“Věděl jsem, že tě uvidím v caesarově domě,” pokračoval, “a přece, když jsem tě spatřil, celou mou duší otřásla taková radost, jako by mě potkalo štěstí vůbec netušené.”
Lygie se už vzpamatovala docela, a protože cítila, že v tomto davu a v tomto domě je Vinicius jedinou blízkou bytostí, dala se s ním do hovoru a vyptávala se ho na vše, co pro ni bylo nepochopitelné a co v ní vzbuzovalo strach. Jak věděl, že ji najde v caesarově domě?
Proč ji caesar vzal Pomponii? Ona se tu bojí a chce se k Pomponii vrátit. Zemřela by steskem a neklidem, nemít naději, že se Petronius a on za ni u caesara přimluví.
Vinicius jí vysvětlil, že se o jejím únosu dozvěděl až od Aula. Proč je Lygie tady, to on neví. Caesar neskládá nikomu účty ze svých nařízení a rozkazů. Přesto však jen ať se nebojí. Vždyť on, Vinicius, je u ní a u ní zůstane. Raději by ztratil zrak, než ji nevidět, raději by ztratil život, než ji opustit. Ona je jeho duší, bude ji tedy hlídat jako svou vlastní duši. Postaví jí ve svém domě oltář jako svému božstvu a na tom oltáři bude obětovat myrhu a aloe a na jaře sasanky a jabloňové květy… A jestliže se bojí v caesarově domě, pak jí tedy slibuje, že v tomto domě nezůstane.
A přesto, že přeháněl a tu i tam si dokonce vymýšlel, vanula z jeho hlasu pravda, protože jeho city byly opravdové. Zmocňovala se ho také upřímná lítost a její slova mu tak pronikala do duše, že když mu začala děkovat a ujišťovat ho, že si jej Pomponia zamiluje pro jeho dobrotu a že ona sama mu bude celý život vděčna, nemohl ovládnout rozrušení a měl dojem, že nikdy v životě nebude s to nevyhovět jejím prosbám. Srdce v něm začalo tát. Její krása opojovala jeho smysly.
Toužil po ní, ale zároveň cítil, že je mu nade vše drahá a že by ji skutečně mohl zbožňovat jako bohyni; cítil také neodolatelnou chuť mluvit o její kráse i o tom, jak ji zbožňuje, ale hluk při hostině se vzmáhal, a proto přisedl blíže k ní a začal jí šeptat dobrá, sladká slova, vycházející z hloubi duše, lahodná jako hudba a opojná jako víno.
A skutečně ji opájel. Mezi těmi cizími lidmi, kteří ji obklopovali, zdál se jí stále bližší, milejší, naprosto čestný a celou duší oddaný. Uklidnil ji, sliboval, že ji dostane z caesarova domu, sliboval, že ji neopustí a že jí bude sloužit. Předtím u Aulů mluvil s ní o lásce a o štěstí, které láska může dát, jen povšechně, ale teď mluvil už přímo, že ji miluje, že je pro něho tou nejmilejší a nejdražší. Lygie slyšela taková slova z mužských úst poprvé, a čím déle poslouchala, tím silnější měla dojem, že se v ní probouzí něco, co dosud jako by spalo, že ji zalévá jakési štěstí, v němž se mísí nesmírná radost s nesmírným neklidem. Tváře jí začaly hořet, srdce bušit, rty se pootevřely jakoby údivem.
Zmocňoval se jí strach, že poslouchá takové věci, ale nechtěla by za nic na světě přijít o jedno jediné slovo.
Hned klopila oči, hned zase pozvedala k Viniciovi jasný zrak, ustrašený, ale zároveň tázavý, jako by mu chtěla říci: “Mluv dále!” Hluk, hudba, vůně květin i vůně arabských kadidel ji začaly znovu omamovat.
V Římě bývalo zvykem při hostinách ležet, jenže doma bylo Lygiino místo mezi Pomponií a malým Aulem, kdežto teď ležel po jejím boku Vinicius, mladý, mohutný, zamilovaný, žhnoucí. Lygie pociťovala kouzlo, které z něho vanulo, a v jejím nitru byl zároveň stud i rozkoš. Zmocňovala se jí jakási sladká bezmocnost, jakási slabost a malátnost myšlenek, jako by na ni přicházel spánek.
Avšak její blízkost počala působit i na něho. Obličej mu zbledl. Chřípí se mu rozšířilo jako orientálnímu koni. A zřejmě i jeho srdce bušilo pod šarlatovou tunikou neobvykle rychlým tepem, protože jeho dech se zkrátil a slova se mu v ústech trhala. I on byl poprvé tak blízko ní. Myšlenky se mu začaly kalit; v žilách cítil plameny, které se marně snažil uhasit vínem. Ne ještě víno, nýbrž její krásný obličej, její holé paže, její panenská ňadra, vlnící se pod zlatou tunikou, jej opíjely víc a více. Konečně ji uchopil za ruku nad zápěstím, jak to učinil už jednou v Aulově domě, začal ji přitahovat k sobě a šeptat chvějícími se rty:
“Miluji tě, Kallino … ty má božská!”
“Marku, pusť mě,” řekla Lygie.
Ale on mluvil dále, oči zastřeny mlhou:
“Má božská! Miluj mě…”
Ale vtom právě se ozval hlas Akté, která ležela po Lygiině druhém boku:
“Caesar se dívá na vás.”
Vinicia přepadl náhlý hněv na caesara i na Akté.
Její slova rozptýlila kouzlo opojení. Sebepřátelštější hlas by se mladému muži zdál v takovém okamžiku dotěrný a Vinicius se ke všemu ještě domníval, že Akté chce úmyslně přerušit jeho rozhovor s Lygií.
Zvedl tedy hlavu, pohlédl na mladou propuštěnkyni přes Lygiina ramena a řekl zlostně:
“Minuly už doby, Akté, kdy jsi na hostinách ležela vedle caesara, a říká se, že ti hrozí oslepnutí, jak ho tedy můžeš vidět?”
A Akté odpověděla jakoby se smutkem:
“Přesto ho však vidím… On je také krátkozraký a dívá se na vás skrz smaragd.”
Cokoli Nero dělal, vše vzbuzovalo ostražitost dokonce i u jeho nejbližších, a tak zneklidněl i Vinicius, zchladl – a začal nenápadně pozorovat caesara. Lygie, která v rozrušení na počátku hostiny viděla caesara jen jakoby v mlze a pak se naň nedívala vůbec, zaujata zcela Viniciovou přítomností a jeho slovy, teď k němu také otočila své zvědavé a zároveň vystrašené oči.
Akté mluvila pravdu. Caesar, nakloněn nad stolem, jedno oko přimhouřené, přidržoval si před druhým okem kulatý, leštěný smaragd a pozoroval je. Na okamžik se jeho zrak setkal s Lygiinýma očima a srdce děvčete se sevřelo zděšením. Když žila, ještě jako dítě, na vesnickém sídle Aulů na Sicílii, vyprávěla jí stará egyptská otrokyně o dracích, kteří obývají horské propasti – a nyní měla dojem, že na ni pojednou pohlédlo oko takového draka. Uchopila svou dlaní Viniciovu ruku jako dítě, které se bojí, a do hlavy se jí začaly hrnout neuspořádané a rychle se střídající dojmy. To je tedy on? Ten strašný a všemohoucí? Nikdy jej dosud neviděla a myslila, že vypadá jinak. Představovala si jakousi odpornou tvář se zkamenělou zlovolností v tazích, a zatím spatřila velikou hlavu, posazenou na tlustém krku, hroznou sice, ale téměř směšnou, protože se zdaleka podobala hlavě dítěte. Tunika ametystové barvy, barvy zakázané obyčejným smrtelníkům, vrhala na jeho široký, nízký obličej sinavý stín.
Vlasy měl tmavé, učesané podle módy, kterou zavedl Otho, tak, že kadeře tvořily čtyři řady. Vousy neměl, protože je nedávno obětoval Diovi, a celý Řím mu za to vzdával díky, ačkoliv si lidé po straně šeptali, že obětoval vousy proto, poněvadž je měl jako všichni z jeho rodu ryšavé. V jeho čele, vystupujícím mocně nad obočím, bylo však přesto něco olympského. Svraštělé obočí svědčilo, že si je vědom všemohoucnosti; ale pod tímto čelem poloboha byl obličej opice, pijana a komedianta, prázdný, plný měnlivých vášní, ztučnělý přes Neronův mladý věk, ale přitom chorobný a ošklivý.
Lygii se zdál zlověstný, ale především ohyzdný.
Po chvíli odložil Nero smaragd a přestal ji pozorovat. A tu uviděla jeho vyboulené modré oči, mžourající v přemíře světla, skelné, bezmyšlenkovité, podobné očím mrtvých.
Nero se mezitím otočil k Petroniovi a řekclass="underline"
“To je to rukojmí, to děvče, do kterého se zamiloval Vinicius?”
“To je ona,” odpověděl Petronius.
“Jak se jmenuje její národ?”
“Lygové.”
“Vinicius říká, že je krásná?”
“Oblékni do dívčího pepla ztrouchnivělý olivový pařez a Vinicius řekne, že je krásný. Ale ve tvém obličeji, ó nedostižný znalče, čtu již rozsudek nad ní! Nemusíš jej vyslovovat! Ano! Příliš suchá! Vyzáblá, doslova makovice na tenké lodyze, a ty, božský estéte, ceníš si přece na ženě lodyhy a máš třikrát, čtyřikrát pravdu! Pouhý obličej nic neznamená. Mnoho jsem se od tebe naučil, ale tak jisté oko ještě nemám… A jsem ochoten vsadit se tady s Tulliem Senecionem o jeho milenku, že i když při hostině, kdy všichni leží, je nesnadné posoudit celou postavu, ty sis už řekclass="underline" ,Příliš úzká v bocích.’”