“Příliš úzká v bocích,” opakoval Nero mhouře oči.
Na Petroniových rtech se objevil sotva postřehnutelný úsměv. A Tullius Senecio, který byl až do toho okamžiku zabrán do rozhovoru s Vestinem, či snad lépe do posměšků snům, v něž Vestinus věřil, otočil se k Petroniovi, a třebaže neměl ani ponětí, oč jde, řekclass="underline"
“Mýlíš se! Já souhlasím s caesarem.”
“Výborně!” odpověděl Petronius. “Dokazoval jsem právě, že máš přece jen aspoň drobet rozumu, kdežto caesar tvrdí, že jsi naprostý osel.”
“Habet!” řekl se smíchem Nero a ukázal palcem k zemi, jak se to dělávalo v cirku na znamení, že gladiátor byl zasažen a má být dobit.
Ale Vestinus se domníval, že jde stále ještě o sny, a zvolaclass="underline"
“A já věřím ve sny a Seneca mi kdysi povídal, že věří také.”
“Dnes v noci se mi zdálo, že jsem byla vestálkou,” řekla Calvia Crispinilla, naklánějíc se přes stůl.
Nero začal po těchto slovech plácat dlaněmi o sebe, ostatní následovali jeho příkladu a na chvíli se kolem ozval potlesk, protože Crispinilla, která byla několikrát rozvedena, byla svou příslovečnou prostopášností známa po celém Římě.
Crispinilla však řekla bez nejmenších rozpaků:
“A co má být? Všechny vestálky jsou staré a ošklivé. Jediná Rubria je trochu k světu. A tak bychom byly aspoň dvě, i když Rubrii se vyrážejí v létě pihy.”
“Přesto mi však dovol říci, přečistá Calvie,” řekl Petronius, “že vestálkou ses mohla stát leda ve snu.”
“A kdyby nařídil caesar?”
“Pak bych uvěřil, že se sny uskutečňují, i když jsou sebenesmyslnější.”
“A uskutečňují se,” řekl Vestinus. “Chápu lidi, kteří nevěří v bohy, ale jak může někdo nevěřit ve sny?”
“A věštby?” zeptal se Nero. “Věštili mi kdysi, že Řím přestane existovat a že já budu panovat nad celým Východem.”
“Věštby a sny, to spolu souvisí,” řekl Vestinus. “Jeden prokonsul, veliký nevěrec, poslal jednou do Mopsovy svatyně otroka se zapečetěným dopisem, jejž zakázal otevřít, aby se přesvědčil, dovede-li bůžek odpovědět na otázku, kterou do dopisu napsal. Otrok přespal noc ve svatyni, očekávaje věštecký sen, pak se vrátil a řekl toto: “Zdálo se mi o mládenci, jasném jako slunce, a ten mi pověděl jen jedno slovo: ,Černého.’”
Když to prokonsul uslyšel, zbledl, otočil se ke svým hostům, stejným nevěrcům jako on, a řekclass="underline" ,Víte, co stálo v dopise?’”
Zde se Vestinus odmlčel, zvedl číši s vínem a pil.
“Co stálo v dopise?” zeptal se Senecio.
“V dopise byla otázka: ,Jakého býka mám obětovat: bílého nebo černého?’”
Avšak pozornost, kterou vzbudilo vyprávění, rozptýlil Vitellius. Přišel na hostinu už podnapilý a nyní propukl neočekávaně, bez jakékoli příčiny v nesmyslný smích.
“Čemu se ten sud loje směje?” zeptal se Nero.
“Smíchem se liší lidé od zvířat,” řekl Petronius, “a on nemá jiný důkaz, kterým by dokázal, že není vepřem.”
Vitellius se zatím stejně neočekávaně přestal smát, a mlaskaje rty, lesknoucími se od omáček a mastnot, zíral na všechny kolem tak překvapeně, jako by je ještě nikdy v životě nebyl viděl.
Pak zvedl dlaň, která se podobala polštářku, a řekl ochraptělým hlasem:
“Z prstu se mi sesmekl rytířský prsten po otci.”
“Který byl ševcem,” dodal Nero.
Ale Vitellius propukl opět neočekávaně v smích a začal prsten hledat v peplu Calvie Crispinilly.
Když to viděl Vatinius, začal napodobovat výkřiky vyděšené ženy a Nigidia, Calviina přítelkyně, mladá vdova s dětským obličejem, ale s očima prostopášnice, řekla nahlas:
“Hledá, co neztratil.”
“Ale co mu nebude k ničemu, i kdyby to našel,” dokončil básník Lucanus.
Hostina byla stále veselejší a veselejší. Zástupy otroků roznášely nové a nové chody jídla; z velikých váz, naplněných sněhem a ověnčených břečťanem, vytahovali co chvíli menší nádoby s četnými druhy vín.
Všichni pili hodně. Ze stropu pršely neustále na stoly a na hodovníky růže.
Ale Petronius začal prosit Nerona, aby dříve než se hosté opijí, zkrášlil hostinu svým zpěvem. Sbor hlasů podepřel jeho slova, avšak Nero se začal zdráhat.
Nejde o odvahu samu, ačkoliv i té má vždycky málo…
Bohové vědí, kolik ho stojí všechna vystoupení… Nevyhýbá se jim sice, musí přece udělat něco pro umění, a ostatně, jestliže ho Apollón obdařil jakýms takýms hlasem, pak by nebylo správné mrhat božími dary.
Chápe dokonce i to, že je to jeho povinnost vůči státu.
Ale dneska je opravdu nachlazen. V noci si dal na prsa olověná závažíčka, ale ani to nepomohlo… Zamýšlí dokonce odjet do Antia a nadýchat se tam mořského vzduchu.
Ale Lucanus ho začal zapřísahat ve jménu umění a všeho lidstva. Všichni přece vědí, že božský poeta a zpěvák složil nový hymnus na Venuši, proti němuž je hymnus Lucretiův pouhým kňučením ročního vlčete.
Ať je tato hostina skutečnou hostinou. Tak dobrý vládce by neměl působit svým poddaným taková muka.
“Nebuď krutý, caesare!”
“Nebuď krutý!” opakovali všichni, kdož seděli poblíž.
Nero rozhodil rukama na znamení, že musí ustoupit. V témž okamžiku vzaly na sebe všechny obličeje výraz vděčnosti a všechny oči se otočily k němu. Avšak Nero rozkázal, aby ještě předtím oznámili Poppaei, že bude zpívat, a všem přítomným oznámil, že Poppaea nepřišla na hostinu, protože se necítí zdráva. Poněvadž jí však žádný lék nepřináší takovou úlevu jako jeho zpěv, nerad by ji připravil o takovou příležitost.
Poppaea přišla neprodleně. Ovládala sice dosud Nerona jako poddaného, věděla však také, že jde-li o jeho ješitnost zpěváka, vozataje nebo básníka, bylo by nebezpečné ji dráždit. Přišla tedy, krásná jako bohyně, oblečená stejně jako Nero v rouchu ametystové barvy, na krku náhrdelník z obrovských perel, uloupený kdysi Masinissovi, zlatovlasá, něžňoučká, a třebaže už dvakrát rozvedená, přece s tváří a pohledem panny.
Vítali ji voláním a slovy “božská Augusta”. Lygie neviděla nikdy v životě nic tak krásného a nechtěla věřit svým očím, protože věděla, že Poppaea Sabina je jedna z nejhanebnějších žen na světě. Věděla od Pomponie, že to ona navedla caesara, aby zavraždil svou matku a manželku, znala ji z vyprávění Aulových hostů a služebnictva; slyšela, že její sochy ve městě srážejí v noci neznámí lidé k zemi; slyšela o nápisech, jejichž původci bývají odsuzováni k nejtěžším trestům, ale které se přesto objevují každé ráno na městských zdech. Ale nyní, když viděla tuto proslulou Poppaeu, kterou vyznavači Kristovi považovali za vtělení zla a zločinu, zdálo se jí, že tak vypadají snad jen andělé nebo jiní nebeští duchové. Nemohla od ní prostě odtrhnout oči a z úst jí mimoděk vyklouzla otázka:
“Ach, Marku, je to vůbec možné?…”
A Vinicius, rozpálený vínem a jakoby rozezlený, že tolik věcí rozptyluje Lygiinu pozornost a odvádí ji od něho a od jeho slov, řekclass="underline"
“Ano, je krásná, ale ty jsi stokrát krásnější. Ty se neznáš, jinak by ses do sebe zamilovala jako Narcis…