Poppaea se koupe v mléce oslic, tebe však asi Venuše vykoupala ve svém vlastním. Ty se neznáš, ocelle mi!… Nedívej se na ni. Otoč oči ke mně, ocelle mi!…
Dotkni se svými rty tohoto poháru s vínem a já pak sevřu totéž místo svými.”
A přisedal k ní stále blíže. Lygie začala zase couvat k Akté. Ale vtom nařídili klid, protože caesar povstal. Zpěvák Diodoros mu podal loutnu, druh zvaný delta, druhý, Terpnos, který ho měl doprovázet, přistoupil blíže, v rukou nástroj zvaný nablium. Nero opřel deltu o stůl, zvedl oči vzhůru a v tricliniu zavládlo na chvíli ticho, rušené jen šelestem růží, padajících bez ustání ze stropu.
Pak, doprovázen dvěma loutnami, začal zpívat, či spíše zpěvně a rytmicky recitovat svůj hymnus na Venuši. Ani hlas, i když poněkud zastřený, ani verše nebyly špatné, takže ubohou Lygii přepadly znovu výčitky svědomí, protože hymnus, třebaže opěvoval nečistou pohanskou Venuši, jí připadal až příliš krásný a sám caesar s vavřínovým věncem na skráni a s povzneseným zrakem se jí zdál krásnější, daleko méně strašný a méně ohyzdný než na počátku hostiny.
Ale už se hodovníci ozvali hromovým potleskem.
Kolem dokola se rozlehly výkřiky: “Ó hlase hodný nebešťana!” Některé ženy zvedly ruce do výšky a zůstaly tak, chtějíce dát najevo své nadšení, i když už přestal zpívat, jiné si zase osušovaly zaslzené oči. V sále to zahučelo jako v úlu. Poppaea sklonila svou zlatovlasou hlavu, zvedla Neronovu ruku ke rtům a dlouho ji tak mlčky držela. Mladý Pythagoras, nesmírně krásný Řek, s nímž se později pološílený už Nero dal oddat, nařídiv flaminům, aby při tom zachovali všechny předepsané obřady, poklekl nyní u jeho nohou.
Avšak Nero hleděl upřeně na Petronia, na jehož pochvalu především vždy čekal. A Petronius řekclass="underline"
“Co se týče hudby, Orfeus je asi v tomto okamžiku závistí stejně žlutý jako tady Lucanus, ale pokud jde o verše, lituji, že nejsou horší, protože pak bych snad našel vhodná slova pro jejich pochvalu.”
Lucanus mu neměl vůbec za zlé zmínku o závisti, naopak, pohlédl na Petronia pln vděčnosti a předstíraje nakvašenost mručeclass="underline"
“Prokleté fatum, jež mi určilo, abych žil současně s takovým básníkem. Nebýt toho, získal by si člověk místečko v lidské paměti a na Parnasu, ale tak zbledne, jako bledne kahánek na slunci.”
A teď začal Petronius, který měl obdivuhodnou paměť, recitovat celé odstavce hymnu, citovat jednotlivé verše, vyzvedat a rozebírat slova, která se mu zdála nejhezčí. Lucanus, jako by zapomněl na svou závist, připojil se k jeho slovům se svým nadšením. V Neronově obličeji se objevila radost a bezedná prázdnota, která s hloupostí nejen hraničila, nýbrž se jí naprosto rovnala. Sám je upozorňoval na verše, které považoval za nejhezčí, a nakonec začal utěšovat Lucana a povzbuzovat ho, aby neztrácel odvahu, protože buď jak buď, čím se člověk narodí, tím je, a úcta, kterou prokazují lidé Diovi, nevylučuje ještě slávu jiných bohů.
Pak vstal, chystaje se doprovodit Poppaeu, která se skutečně necítila zdráva a chtěla odejít. Avšak hodovníkům, kteří zůstali, rozkázal, aby opět zaujali svá místa, a slíbil, že se vrátí. Skutečně, za chvíli se vrátil a opět se dal omamovat dýmem kadidel a sledoval další podívané, které přichystali pro hostinu buď on sám, Petronius nebo Tigellinus.
Znovu se předčítaly básně nebo poslouchaly dialogy, v nichž výstřednost nahrazovala vtip. Pak zatančil slavný mim Paris dobrodružství Inachovy dcery Ióny.
Hostům, zvláště však Lygii, která nebyla zvyklá na takovou podívanou, se zdálo, že vidí zázraky a kouzla.
Paris dovedl pohyby rukou a těla vyjádřit věci tancem zdánlivě nevyjádřitelné. Jeho dlaně jako by zamlžily vzduch a vytvořily jasný, živý, chvějící se, smysly dráždící oblak, obklopující napůl omdlelou dívčí postavu, jež se svíjela v křečích rozkoše. Byl to obraz, ne tanec, jasný obraz, odhalující tajemství lásky, kouzelný a nestoudný obraz. Když skončil a do sálu vešli korybantové, kteří se za zvuků kithar, fléten, kymbalů a bubínků dali do bakchického tance se syrskými dívkami, do tance plného divokých skřeků a ještě divočejší prostopášnosti, zdálo se Lygii, že ji sežehne boží oheň, že do tohoto domu musí uhodit hrom anebo že na hlavy hodovníků musí spadnout strop.
Avšak ze zlaté sítě, napjaté pod stropem, padaly pouze růže. A Vinicius, už napůl opilý, k ní hovořiclass="underline"
“Viděl jsem tě v Aulově domě u fontány a zamiloval jsem se do tebe. Bylo to za svítání a tys myslila, že se nikdo nedívá, ale já jsem tě viděl… A vidím tě takovou stále, ač tě přede mnou zahaluje toto peplum.
Shoď je ze sebe jako Crispinilla. Vidíš! Bozi i lidé hledají lásku. Nic není na světě kromě ní! Opři svou hlavu o mou hruď a přivři oči.”
Krev jí těžce bušila ve skráních a v zápěstí. Zmocňoval se jí dojem, že padá do jakési propasti a že Vinicius, který se jí zdál předtím tak blízký a spolehlivý, místo aby jí spěchal na pomoc, ještě ji do ní stahuje.
Zmocnil se jí hněv na něho. Začala se znovu bát i této hostiny i jeho i sebe samé. Nějaký hlas, podobný hlasu Pomponiinu, volal sice ještě v jejím nitru: “Lygie, zachraň se!”, ale zároveň jí něco říkalo, že je už příliš pozdě a že ten, koho zachvátily takové plameny, kdo viděl vše to, co se děje na této hostině, v kom buší srdce tak jako v ní, když poslouchá Viniciova slova, kdo se chvěje tak jako ona, když se k ní Vinicius přibližuje, ten je už ztracen a není pro něho záchrany.
Dělalo se jí nevolno. Chvílemi se jí zdálo, že omdlí a pak že se stane něco strašného. Věděla, že pod hrozbou caesarova hněvu nesmí nikdo vstát, dokud nevstane caesar, ale i kdyby tomu tak nebylo, neměla by k tomu už sil.
Do konce hostiny bylo zatím ještě daleko. Otroci přinášeli nové a nové chody pokrmů a neustále naplňovali číše vínem. Teď se před stolem, postaveným do tvaru podkovy, objevili dva atleti, kteří měli hostům předvést zápas.
A už začali zápasit. Mohutná těla, lesknoucí se olejem, vytvořila jeden jediný balvan, jejich kosti praštěly v sevření železných paží, ze zaťatých čelistí se dralo zlověstné skřípění. Co chvíli bylo slyšet rychlé, temné údery jejich chodidel o podlahu zlehka posypanou šafránem, hned zase nehybně strnuli, utichli a diváci měli dojem, že mají před sebou sousoší vytesané z kamene. Oči Římanů sledovaly se zalíbením hru svalů na strašlivě napjatých zádech, lýtkách a pažích.
Avšak boj netrval příliš dlouho, protože Krotón, mistr a vedoucí školy gladiátorů, nebyl nadarmo považován za nejsilnějšího člověka v zemi. Jeho protivník oddechoval rychleji a rychleji, pak začal chroptět, zesinal v obličeji a nakonec vyplil z úst krev a zůstal bezvládně viset v jeho rukou.
Bouře potlesku uvítala konec boje. Krotón se postavil jednou nohou na protivníkova záda, zkřížil obrovské paže na prsou a očima triumfátora se rozhlížel po sále.
Pak přišli imitátoři zvířat a jejich hlasů, kejklíři a šašci, avšak hodovníci je už příliš nesledovali, protože víno jim zamlžilo oči. Hostina se pomalu měnila v pijácké a prostopášné orgie. Syrské dívky, které předtím tančily bakchický tanec, promísily se teď s hosty. Hudba se změnila v neuspořádaný a divoký hluk kithar, louten, arménských kymbalů, egyptských sister, trub a rohů, a jestliže někteří hodovníci chtěli spolu hovořit, křičeli na hudebníky, aby odešli.
Vzduch, přesycený vůní květů, plný pachu po vonných olejích, jimiž během hostiny skrápěla hezká pacholata nohy hodovníků, přesycený šafránem a lidskými výpary, ztěžkl; lampy svítily mdlým plamenem, věnce na čelech lidí se sesunuly na stranu, tváře pobledly a pokryly se kapkami potu.