Venku začínalo svítat.
KAPITOLA 8
Ursa nikdo nezastavil, nikdo se ani neptal, co to dělá.
Ti hosté, kteří neleželi pod stolem, nehlídali už svá místa, a tak služebnictvo, když vidělo obra nesoucího v náručí hodovnici, myslilo, že to nějaký otrok vynáší svou opilou paní. Akté šla ostatně s nimi a její přítomnost vyvracela veškeré podezření.
Tak se dostali z triclinia do vedlejší místnosti a odtamtud na galerii, která vedla do bytu Akté.
Lygie byla tak zesláblá, že visela na Ursově paži jako mrtvá. Ale když ji ovanul chladný, čistý jitřní vzduch, otevřela oči. Venku bylo stále více světla. Po chvilce chůze sloupořadím odbočili do postranního portika, které nevedlo na nádvoří, nýbrž do palácových zahrad, kde se už vrcholky pinií a cypřišů ruměnily ranními červánky. V této části paláce bylo prázdno a ohlasy hudby a křik hodovníků k nim doléhaly stále slaběji. Lygii se zdálo, že ji vyrvali peklu a vynesli na jasný boží svět. Přece jen je ještě něco kromě toho odporného triclinia. Je obloha, jsou červánky, světlo, klid. Děvče se pojednou rozplakalo, přivinulo se k obrovu rameni a začalo plačtivě opakovat:
“Domů, Urse, domů, k Aulům!”
“Půjdeme!” odpověděl Ursus.
Zatím se však octli v malém atriu, které patřilo k bytu Akté. Ursus zde posadil Lygii na mramorovou lavičku nedaleko fontány. Akté ji začala uklidňovat a přemlouvat, aby si odpočinula. Ujišťovala ji, že jí prozatím nic nehrozí, protože opilí hodovníci budou po hostině spát až do večera. Ale Lygie se dlouho nemohla uklidnit. Ruce přitisknuty ke skráním, opakovala jen vytrvale jako dítě:
“Domů, k Aulům!”
Ursus byl ochoten to učinit. Před branami stojí sice praetoriáni, ale on přesto projde. Vojáci nezastavují ty, kdož odcházejí. Před obloukem hlavní brány se to jen hemží lektikami. Lidé začnou odcházet v celých houfech. Nikdo je nezadrží. Vyjdou zároveň s davem a půjdou přímo domů. Ostatně, co je mu do toho všeho!
Jak si královna přeje, tak musí být. Proto je Ursus zde.
A Lygie opakovala znovu a znovu:
“Ano, Urse, odejdeme.”
Avšak Akté musila mít rozum za ně za oba. Odejdou! Ano! Nikdo je nezastaví. Ale z caesarova domu se nesmí utíkat, a kdo to dělá, uráží jeho majestát. Odejdou, ale večer přinese centurio s vojáky rozsudek smrti Aulovi a Pomponii Graecině a Lygii odvede zpět do paláce. A pak nebude už pro ni záchrany. Přijmou-li ji Aulovi pod svou střechu, čeká je najisto smrt.
Lygii poklesly ruce. Nedá se nic dělat. Musí volit mezi záhubou Plautiovy rodiny a svou vlastní. Když šla na hostinu, doufala, že ji Vinicius a Petronius vyprosí na caesarovi a vrátí Pomponii, teď však ví, že to právě oni přemluvili caesara, aby ji vzal Aulovi. Nedá se nic dělat. Snad jen zázrak jí může vysvobodit z té propasti. Zázrak a moc boží.
“Akté,” řekla plna zoufalství, “slyšela jsi, co povídal Vinicius? Že mě caesar daroval jemu a že dnes večer pro mne pošle otroky a odvede si mě do svého domu?”
“Slyšela jsem to,” řekla Akté.
A rozhodivši rukama, zmlkla. Zoufalství, které se ozývalo z Lygiiných slov, nenacházelo u ní ohlasu. Ona sama byla přece Neronovou milenkou. Její srdce, jakkoli dobré, nedovedlo dost dobře pochopit nízkost takového poměru. A ke všemu si jako bývalá otrokyně příliš zvykla na zákony otroctví a kromě toho milovala přece dosud Nerona. Kdyby se k ní chtěl vrátit, vztáhla by po něm ruce jako po štěstí. A když teď pochopila, že Lygie se musí buď stát milenkou mladého a hezkého Vinicia, anebo vydat Aulovu rodinu a sebe záhubě, nechápala prostě, jak může Lygie ještě váhat.
“V caesarově domě,” ozvala se po chvíli, “bys nebyla bezpečnější než v domě Viniciově.”
A nenapadlo jí, že ačkoliv mluví pravdu, přesto její slova znamenají: “Smiř se s osudem a staň se Viniciovou souložnicí.” Avšak Lygii, která cítila ještě stále na svých rtech jeho polibky, plné zvířecí chlípnosti, pálící jako rozžhavené uhlí, nahrnula se studem do tváře krev už jen při pouhé vzpomínce.
“Nikdy!” vybuchla. “Nezůstanu ani tady, ani u Vinicia! Nikdy!”
Akté udivil ten výbuch.
“Cožpak Vinicia tak nenávidíš?” zeptala se.
Avšak Lygie nebyla s to odpovědět, protože se znovu nemohla ubránit pláči. Akté ji přivinula k hrudi a začala ji chlácholit. Ursus těžce oddychoval a svíral obrovské pěsti. Miloval totiž svou královnu věrnou psí láskou a nemohl snést pohled na její slzy. V lygijském, polodivokém srdci se rodilo odhodlání vrátit se do sálu, uškrtit Vinicia, a bude-li třeba, i caesara. Bál se však nabídnout to své paní, protože si nebyl jist, zda by takový čin, který mu připadal až příliš snadný, byl hoden člověka, který vyznává ukřižovaného Beránka.
Akté, když uklidnila Lygii, začala se znovu vyptávat:
“Cožpak ho tolik nenávidíš?”
“Ne,” odpověděla, “nesmím ho nenávidět, protože jsem křesťanka.”
“Vím, Lygie. Vím také z epištol Pavla z Tarsu, že se nesmíte dát zneuctít, ani se bát více smrti než hříchu. Ale pověz mi, zda tvé učení dovoluje smrt způsobit?”
“Ne.”
“Jak tedy můžeš uvalovat na Aulův dům caesarovu pomstu?”
Nastala chvíle mlčení. Znovu se před Lygií rozevřela bezedná propast.
A mladá propuštěnkyně pokračovala:
“Ptám se, protože je mi tě líto a protože je mi líto i dobré Pomponie i Aula a jejich dítěte. Žiji už dlouho v tomto domě a vím, co znamená caesarův hněv. Ne!
Nemůžete odtud utéci. Zbývá ti jediná cesta: prosit Vinicia, aby tě vrátil Pomponii.”
Avšak Lygie klesla na kolena a jala se prosit někoho jiného. Také Ursus po chvíli poklekl a oba se začali v caesarově paláci za jitřního svítání modlit.
Akté viděla poprvé v životě takovou modlitbu a nebyla s to odtrhnout oči od Lygie, která, otočena k ní profilem, hleděla se zvrácenou hlavou a zvednutýma rukama k nebi, jako by odtamtud očekávala záchranu. Svítání ozářilo její tmavé vlasy a bílé peplum, zrcadlilo se v jejích zřítelnicích a Lygie, celá zalitá světlem, vypadala sama jako světlo. V jejím pobledlém obličeji, v pootevřených rtech, ve vztažených pažích i v jejích očích se zračilo jakési nadzemské nadšení.
A Akté teď pochopila, proč se Lygie nemůže stát ničí souložnicí. Před bývalou Neronovou milenkou jako by se nadzvedl cíp záclony, zahalující svět, který byl zcela jiný než ten, jemuž Akté uvykla. Ta modlitba v tomto domě zločinu a prostopášnosti ji uváděla v úžas. Před chvílí se jí zdálo, že pro Lygii není záchrany, ale teď začínala věřit, že se může stát něco neobvyklého, že přijde nějaká záchrana, a to tak mocná, že se jí nebude moci opřít ani sám caesar. Že z nebe sestoupí dívce na pomoc nějaká okřídlená vojska anebo že slunce rozestře pod ní své paprsky a vyzvedne ji k sobě. Slyšela už o mnoha zázracích, které se staly mezi křesťany, a usoudila teď, že to vše bude asi pravda, jestliže se Lygie takto modlí.
Lygie konečně vstala, obličej rozjasněný nadějí.
Ursus se zvedl také, sedl si na bobek k lavičce a hleděl na svou paní, očekávaje co řekne.
Avšak její oči se zamžily a za chvíli se jí po tvářích kutálely dvě velké slzy.
“Bůh žehnej Pomponii a Aulovi,” řekla. “Nesmím je přivést do záhuby a to znamená, že je už nikdy neuvidím.”
Pak se otočila k Ursovi a začala mu vysvětlovat, že jí teď zůstal na světě už jen on, že jí tedy musí být otcem a ochráncem. Nemohou hledat útulek v Aulově domě, protože by na něj uvalili caesarův hněv. Avšak ona nemůže zůstat ani v caesarově, ani ve Viniciově domě. Ať ji tedy Ursus vezme, vyvede ji z města a skryje někde, kde ji nenajde ani Vinicius, ani jeho služebnictvo. Ona, Lygie, půjde za ním všude i kdyby to mělo být za moře, za hory, k barbarům, kde ještě neslyšeli jméno Řím a kam nesahá caesarova moc.