Jen ať ji odvede a zachrání, protože on jediný jí zůstal.
Lyg byl ochoten to učinit a na znamení poslušnosti se sklonil a objal jí nohy. Avšak v obličeji Akté, která očekávala zázrak, zračilo se zklamání. Jen tolik způsobila ta modlitba? Utéci z domu caesarova znamená dopustit se zločinu urážky majestátu, a taková urážka musí být pomstěna. I kdyby se Lygii nakrásně poštěstilo skrýt se, caesar se pomstí na Aulově rodině.
Chce-li utéci, ať tedy uteče z Viniciova domu. Pak snad caesar, který se nerad zabývá záležitostmi druhých, nebude ani chtít pomáhat Viniciovi ve stíhání. Ale buď jak buď, nebude to potom už zločin urážky majestátu.
Avšak Lygie to myslila právě tak. V Aulově domě nebudou ani vědět, kde je. Ba ani Pomponia to nebude vědět. Avšak uteče nikoli z Viniciova domu, nýbrž cestou tam. Slíbil jí, když byl opilý, že večer pro ni pošle své otroky. Mluvil určitě pravdu, kterou by neprozradil, být střízlivý. Zřejmě on sám anebo oba s Petroniem hovořili před hostinou s caesarem a vymohli na něm slib, že jim ji příští den z večera vydá. A kdyby dneska zapomněli, pak pro ni pošlou zítra. Ale Ursus ji zachrání. Přijde, vynese ji z lektiky, tak jako ji vynesl z triclinia, a utečou do světa. Ursovi neodolá nikdo. Jej by nepřemohl ani onen strašný zápasník, který včera zápasil v tricliniu. Ale protože Vinicius může pro ni poslat příliš mnoho otroků, půjde Ursus teď hned k biskupovi Linovi požádat o radu a o pomoc. Biskup se nad ní slituje, nenechá ji ve Viniciových rukou a přikáže křesťanům, aby ji šli zachránit s Ursem. Vysvobodí ji a unesou a Ursus ji pak už jistě bude umět vyvést z města a skrýt někde před římskou mocí.
A její obličej se začal povlékat ruměncem a usmívat. Znovu ji naplnila naděje, jako by se vyhlídka na záchranu stala už skutečností. Znenadání se vrhla kolem krku Akté, přiblížila rty k její tváři a zašeptala:
“Ty nás neprozradíš, Akté, viď, že neprozradíš?”
“Při stínu mé matky,” odpověděla propuštěnkyně, “nezradím vás a ty pros svého boha, aby se Ursovi podařil tvůj únos.”
Modré, dětinské obrovy oči zářily štěstím. Vymyslit nedovedl nic, třebaže si lámal svou ubohou hlavu, ale takovou věc, to dovede. Ve dne nebo v noci – to je mu jedno!… Půjde k biskupovi, protože biskup čte z oblohy, co se má a co se nemá dělat. Ale křesťany by dovedl shromáždit i bez biskupa. Cožpak má málo známých, otroků, gladiátorů i svobodných lidí, ať už na Subuře, ať už za mosty? Shromáždil by jich tisíc a možná i dva. A vysvobodí svou paní a z města ji také bude umět vyvést, i odejít s ní dovede. Půjdou třeba na konec světa, třeba i tam, odkud pocházejí a kde nikdo neslyšel o Římu.
Tu se zahleděl před sebe, jako by chtěl najít zrakem jakési dávno minulé a nesmírně vzdálené věci, a pak řekclass="underline" “Do lesů? Ej, jaké to jsou lesy! Jaké lesy!”
Avšak za okamžik setřásl ze sebe vzpomínky.
Dobrá tedy, teď hned půjde k biskupovi a večer bude asi se sto lidmi číhat na lektiku. A ať si ji doprovázejí ne jen otroci, ale třeba praetoriáni! Každý udělá nejlíp, jestliže se bude držet mimo dosah jeho pěstí, byť byl třeba v železné zbroji… Vždyť je snad železo tak pevné? Když pořádně klepneš do železa, pak ani hlava pod ním nevydrží.
Avšak Lygie zvedla plna veliké, zároveň však dětinské vážnosti ukazováček.
“Urse! ,Nezabiješ!’” řekla.
Lyg začal ve velikých rozpacích cosi bručet a začal si svou velikou dlaní, která se podobala palici, třít týl a temeno hlavy. Musí ji přece unést… “Své světlo”…
Sama přece řekla, že teď je řada na něm… Bude se snažit, seč bude. Ale co jestliže se to stane, aniž bude chtít?… Musí ji přece vysvobodit! Nu, ale kdyby se to přece jen stalo, pak se on, Ursus, bude tak kát, bude tak prosit nevinného Beránka o odpuštění, že se ukřižovaný Beránek nad ním ubohým určitě slituje… Nechtěl by přece urazit Beránka – ale co má dělat, když má tak těžké ruce…
A v jeho tváři se zračilo hluboké dojetí. Chtěje je ukrýt, poklonil se a řekclass="underline"
“Tak já tedy jdu ke svatému biskupovi.”
Akté objala Lygii kolem krku a rozplakala se.
Znovu si uvědomila, že je jakýsi svět, kde je dokonce i v utrpení více štěstí než ve všem přepychu a ve všech rozkoších caesarova domu; ještě jednou se před jejím zrakem pootevřely jakési dveře vedoucí ke světlu, avšak zároveň ji přepadl pocit, že není hodna těmito dveřmi projít.
KAPITOLA 9
Lygii bylo líto Pomponie Graeciny, která ji milovala celým srdcem, a bylo jí líto celého Aulova domu, avšak zoufalství už pominulo. Cítila dokonce jakési uspokojení při myšlence, že pro svou Pravdu obětuje pohodlný, zabezpečený život a že si zvolila život tulácký a nejistý. Snad v tom bylo i trochu dětinské zvědavosti, jaký asi bude ten život tam někde ve vzdálených zemích mezi barbary a divokými zvířaty, ale buď jak buď, bylo v tom ještě více hluboké a důvěřivé víry, že jedná tak, že činí tak, jak přikázal božský Mistr, a že od této chvíle bude nad ní jako nad poslušným a věrným dítětem bdít on sám. A co zlého ji tedy může potkat? Stihne-li ji nějaké utrpení, ona je bude snášet pro něho. Přijde-li nenadálá smrt, vezme ji k sobě on a jednou, až zemře i Pomponia, budou spolu po celou věčnost. Nejednou, ještě v Aulově domě, trápila svou dětskou hlavičku pomyšlením, že ačkoliv křesťanka, nemůže učinit nic pro toho ukřižovaného, o němž mluvil s takovým dojetím Ursus. Ale teď se přiblížila vytoužená chvíle. Lygie se cítila takřka šťastna a začala o svém štěstí vyprávět Akté; ta ji však nebyla s to pochopit. Opustit všechno, opustit dům, blahobyt, město, zahrady, svatyně, portiky, všechno, co je krásné, opustit slunečnou zemi a blízké lidi – proč vlastně? Aby utekla před láskou mladého a hezkého rytíře? Tohle si Akté nedovedla ve své hlavě nijak srovnat. V některých okamžicích cítila, že je v tom něco správného, že snad může být i nějaké obrovské, tajemné štěstí, ale jasně si to nedovedla vysvětlit, zvláště když Lygii čekalo ještě dobrodružství, které mohlo skončit špatně a v němž mohla dokonce přijít o život. Akté byla od přírody bázlivá a myslila plna strachu na to, co vše může onen večer přinést. Avšak nechtěla se se svými obavami svěřovat Lygii. Protože se mezitím už docela rozednilo a slunce nahlédlo do atria, začala ji přemlouvat, aby si odpočinula, protože odpočinek po probdělé noci potřebuje. Lygie neodporovala, a tak šly obě do cubicula. Cubiculum bylo veliké a zařízeno s přepychem ještě z dob dřívějšího poměru Akté k caesarovi.
Zde si lehly jedna vedle druhé, ale Akté, přestože byla unavena, nemohla usnout. Už dlouho byla smutná a nešťastná, ale teď se jí začal zmocňovat jakýsi neklid, který nikdy předtím nepoznala. Dosud se jí život zdál jen těžký a bez vyhlídek, ale nyní jí pojednou připadal ošklivý.
V hlavě měla stále větší zmatek. Dveře vedoucí na světlo začaly se opět hned pootevírat, hned zase zavírat. Ale v okamžicích, kdy se otvíraly, oslňovalo ji ono světlo tak, že nebyla s to vidět nic zřetelně. Spíše jen vytušovala, že v tom jasu je jakési štěstí, štěstí bez hranic, proti němuž je každé jiné štěstí tak nepatrné, že kdyby například caesar odstranil Poppaeu a zamiloval si znovu ji, Akté, i to by byla pouhá nicotnost.
Najednou jí napadlo, že i caesar, kterého miluje a kterého považuje mimoděk za jakéhosi poloboha, že i tento caesar je něčím stejně nicotným jako každý otrok a že tento palác se sloupořadími z numidského mramoru není o nic lepší než hromada kamení. Nakonec ji však tyto pocity, ve kterých se vůbec nevyznala, začaly unavovat. Chtěla usnout, ale zmítána neklidem, nemohla.