Nakonec, soudíc, že Lygie, které hrozí tolik nebezpečí a nejistoty, nespí také, otočila se k ní, chtějíc si pohovořit o večerním útěku.
Ale Lygie spala klidně. Záclonou, jež nebyla dost pečlivě zatažena, padalo do tmavého cubicula několik jasných paprsků, v nichž vířil zlatý prach. Ve světle těch paprsků spatřila Akté Lygiinu jemně modelovanou tvář, ležící na obnažené paži, její zavřené oči a pootevřená ústa. Dýchala pravidelně, ale tak, jak dýchá člověk ve spánku.
“Spí. Může spát!” pomyslila si Akté. “Je to ještě dítě.”
Ale po chvíli jí napadlo, že toto dítě přece jen raději utíká, než aby se stalo Viniciovou milenkou, že si volí raději bídu než hanbu, tulácký život než nádherný dům nedaleko Carin, než bohaté šaty, klenoty, než hostiny, tóny kithar a louten.
“Proč?”
A zadívala se na Lygii, jako by očekávala, že v její spící tváři najde odpověď. Hleděla na její čisté čelo, na oblouk jejího obočí, plný pohody, na tmavé řasy, na pootevřené rty, na panenská ňadra, zvedající se klidným dechem, a znovu ji napadlo:
“Jak je jiná než já!”
A připadalo jí, že Lygie je jakýsi zázrak, jakési božské zjevení, miláček bohů, stokrát krásnější než všechny květy v caesarově zahradě a než všechny sochy v jeho paláci. Avšak v srdci Řekyně nebyla závist.
Naopak, při pomyšlení, jaká nebezpečí hrozí této dívce, zmocnil se jí hluboký soucit. Probudil se v ní jakýsi mateřský cit; Lygie jí připadala nejen krásná jako krásný sen, ale zároveň i milovaná, takže Akté se dotkla rty jejích tmavých vlasů a začala je líbat.
Ale Lygie spala klidně, jako by byla doma, pod péčí Pomponie Graeciny. A spala dost dlouho. Poledne už minulo, když otevřela konečně své modré oči a začala se s nesmírným údivem rozhlížet po cubiculu.
Zřejmě ji udivilo, že není v Aulově domě.
“To jsi ty, Akté?” zeptala se konečně, když spatřila v šeru tvář Řekyně.
“Já, Lygie.”
“To je už večer?”
“Ne, dítě, ale poledne už minulo.”
“A Ursus se nevrátil?”
“Ursus neříkal, že se vrátí, ale že bude večer s křesťany číhat na lektiku.”
“Ach, pravda!”
Opustily pak cubiculum a šly do koupelny. Akté vykoupala Lygii a zavedla ji k snídani a pak do palácových zahrad, kde se nemusily obávat žádného nebezpečného setkání, neboť caesar a jeho přednější dvořeníni ještě spali. Lygie viděla poprvé v životě ty nádherné zahrady, plné cypřišů, pinií, dubů, oliv a myrt, mezi nimiž se bělaly zástupy soch, kde se klidně leskla zrcadla rybníčků, kde kvetly celé hájky růží, rosených vodním práškem z fontán, kde břečťan nebo vinná réva obrůstaly vchody do kouzelných jeskyní, kde na hladinách vod pluly stříbrné labutě a kde se mezi sochami a stromy procházely ochočené gazely z afrických pouští a pestrobarevní ptáci, přivezení sem ze všech známých končin světa.
Zahrady byly liduprázdné; jen tu a tam pracovali s lopatami v rukou otroci a polohlasem si zpívali; jiní, kterým povolili chvilku odpočinku, seděli u jezírka nebo ve stínu dubů, obsypáni mihotavými světélky, která vytvořily sluneční paprsky prodírající se listovím, a konečně další zkrápěli vodou růže nebo bledě fialové květy šafránu. Akté s Lygií se procházely dost dlouho a prohlížely si všechny divy zahrad, a třebaže Lygii nebylo právě dvakrát volno u srdce, byla ještě příliš dítětem, než aby se nedala strhnout zájmem, zvědavostí a údivem. Napadlo jí dokonce, že kdyby byl caesar dobrý, mohl by v takovém paláci a v takových zahradách žít velmi šťastně.
Konečně, už trochu unaveny, usedly na lavičku, téměř zcela skrytou v cypřišovém houští, a začaly mluvit o tom, co jim nejvíce leželo na srdci, totiž o Lygiině večerním útěku. Akté působily obavy o úspěch útěku mnohem více starostí než Lygii. V některých okamžicích se jí dokonce zdálo, že je to šílený plán, který se nemůže podařit. Cítila s Lygií stále více soucitu. Uvažovala také o tom, že by snad bylo stokrát bezpečnější pokusit se přemluvit Vinicia. Po chvíli se jí začala vyptávat, jak dlouho zná Vinicia a nesoudí-li, že by se dal uprosit a vrátil ji Pomponii.
Ale Lygie zavrtěla smutně svou tmavou hlavičkou.
“Ne. V Aulově domě byl Vinicius jiný, dobrý, ale od včerejší hostiny se ho bojím a uteču raději k Lygům.”
Akté se ptala dále:
“Ale v Aulově domě se ti zdál milý?”
“Ano,” dopověděla Lygie a sklonila hlavu.
“Ty přece nejsi otrokyně, tak jako jsem byla já,” řekla po chvilce přemýšlení Akté. “Vinicius by se s tebou mohl oženit. Jsi rukojmí a dcera krále Lygů. Aulova rodina tě má ráda jako vlastní a jsem si jista, že budou ochotni přijmout tě za vlastní dceru. Vinicius by se s tebou mohl oženit, Lygie.”
Avšak Lygie odpověděla tiše a ještě smutněji:
“Uteču raději k Lygům.”
“Lygie, chceš, abych hned teď zašla k Viniciovi, probudila ho, jestliže spí, a řekla mu totéž, co teď povídám tobě? Ano, moje milá, půjdu k němu a povím mu:
,Vinicie, to je královská dcera a milované dítě slavného Aula; jestliže ji miluješ, vrať ji Aulům a pak si ji odveď z jejich domu jako manželku!’”
Ale děvče odpovědělo hlasem už tak tichým, že ji Akté sotva slyšela:
“Půjdu raději k Lygům…”
A dvě slzy se objevily na jejích sklopených řasách.
Avšak další rozhovor přerušil skřípot blížících se kroků, a než se Akté měla čas podívat, kdo to přichází, objevila se u lavičky Sabina Poppaea s malým průvodem otrokyň. Dvě z nich držely nad její hlavou svazky pštrosích per na zlatých prutech a lehce jimi Poppaeu ovívaly a zároveň chránily před pálícím ještě podzimním sluncem. Před Poppaeou šla Ethiopka černá jako eben, s ňadry vypouklými, jakoby plnými mléka, a nesla na rukou dítě, zavinuté do purpurové tkaniny se zlatými třásněmi. Akté a Lygie vstaly a domnívaly se, že Poppaea projde kolem lavičky a nevšimne si jich, ale ona se před nimi zastavila a řekla:
“Akté, ty zvonky, které jsi přišila na panenku, byly přišity špatně; dítě jeden utrhlo a strkalo si jej do úst.
Ještě štěstí, že to Lilith včas zpozorovala.”
“Odpusť, božská,” dopověděla Akté, zkřížila ruce na prsou a sklonila hlavu.
Avšak Poppaea se zahleděla na Lygii.
“Co je to za otrokyni?” zeptala se po chvíli.
“To není otrokyně, božská Augusto, ale chovanka Pomponie Graeciny a dcera krále Lygů, který ji dal Římu jako rukojmí.”
“A přišla tě navštívit?”
“Ne, Augusto. Bydlí odnedávna v paláci.”
“Byla včera na hostině?”
“Byla, Augusto.”
“Kdo k tomu dal rozkaz?”
“Caesar…”
Poppaea se ještě pozorněji zahleděla na Lygii, která stála před ní se sklopenou hlavou a hned zvědavě pozvedala své zářící oči, hned je zase skrývala pod víčka. Mezi Augustiným obočím se pojednou objevila vráska. Žárlivá na svou vlastní krásu a na svou moc, žila v ustavičné úzkosti, aby ji snad někdy nějaká šťastnější soupeřka nepřivedla do záhuby, tak jako ona zahubila Octavii. Proto každá krásná tvář v paláci vzbuzovala v ní podezření. Znaleckým okem obhlédla v okamžiku celou Lygiinu postavu, zhodnotila každou podrobnost v jejím obličeji – a ulekla se. To je učiněná nymfa, řekla si. Ji zrodila Venuše. A najednou jí napadlo to, co jí nenapadlo dosud nikdy, spatřila-li nějakou krásku: že ona, Poppaea, je mnohem starší! Zachvěla se v ní její ješitnost, zmocnil se jí neklid a hlavou se jí počaly míhat různé obavy. Snad ji Nero ani neviděl, anebo dívaje se smaragdem nebyl s to ji ocenit Ale co se může stát, jestliže ji potká tak krásnou za dne, za slunečního světla?… A ke všemu to není otrokyně! Je to královská dcera, sice barbarského původu, ale přece jen královská dcera!… Bohové nesmrtelní!