Vždyť ona je stejně krásná jako já, ale navíc ještě mladší! A vráska mezi obočím se ještě prohloubila a oči pod zlatými řasami zasvitly studeným leskem.
Avšak otočila se k Lygii a začala se jí vyptávat zdánlivě klidně:
“Mluvila jsi s caesarem?”
“Ne, Augusto.”
“Proč chceš být raději tady než u Aula?”
“Já nechci, paní. Petronius přemluvil caesara, aby mě vzal Pomponii, ale já jsem tady proti své vůli, ó paní!”
“A chtěla by ses vrátit k Pomponii?”
Tuto poslední otázku vyslovila Poppaea měkčím a mírnějším hlasem, takže v Lygiině srdci zasvitla neočekávaně naděje.
“Paní,” řekla a vztáhla k ní ruce, “caesar mě slíbil dát za otrokyni Viniciovi, ale ty se za mne přimluv a vrať mě Pomponii.”
“Petronius přemluvil tedy caesara, aby tě odebral Aulovi a dal Viniciovi?”
“Ano, paní. Vinicius má ještě dnes pro mne poslat, slituj se tedy, dobrá, nade mnou!”
Po těchto slovech se sklonila, uchopila lem Poppaeina roucha a s tlukoucím srdcem očekávala její slova.
Poppaea na ni chvíli hleděla, obličej rozjasněný zlým úsměškem, a pak řekla:
“Slibuji ti tedy, že ještě dnes se staneš Viniciovou otrokyní.”
A odešla jako krásná, ale zlá vidina. K uším Lygie a Akté dolehl už jen křik dítěte, které se kdovíproč rozplakalo.
Lygiiny oči se také naplnily slzami, ale po chvíli uchopila Akté za ruku a řekla:
“Vraťme se. Pomoc má člověk očekávat jen odtud, odkud může přijít.”
A vrátily se do atria, které už neopustily až do večera. Když se setmělo a když otroci přinesli čtyřramenné kahance hořící velkými plameny, byly obě dvě velmi bledé. Hovor mezi nimi co chvíli vázl. Obě neustále naslouchaly, zda se někdo neblíží. Lygie pořád opakovala, že je jí sice těžko opustit Akté, ale protože Ursus tam někde ve tmě už čeká, byla by raději, kdyby se to všechno stalo už dnes. A její dech byl vzrušením přece jen rychlejší a hlasitější. Akté horečně shledávala kdejaké šperky, svázala je Lygii do cípu pepla a prosila ji, aby neodmítla tento dar a tento prostředek, který jí umožní útěk. V některých okamžicích se snášelo mrtvé ticho, plné sluchových přeludů. Oběma se zdálo, že slyší hned jakýsi šepot za závěsem, hned zase vzdálený dětský pláč, hned zase štěkání psů.
Pojednou se bez jakéhokoli šelestu pohnul závěs do předsíně a v atriu se jako duch objevil vysoký, černý člověk, s obličejem poznamenaným neštovicemi.
Lygie poznala okamžitě Atacina, Viniciova propuštěnce, který chodíval do Aulova domu.
Akté vykřikla, ale Atacinus se hluboce pokloniclass="underline"
“Marcus Vinicius posílá pozdrav božské Lygii a čeká ji s hostinou ve svém domě, ověnčeném zelení.”
Rty děvčete zbělely docela.
“Jdu,” řekla.
A na rozloučenou objala Akté kolem krku.
KAPITOLA 10
Viniciův dům byl skutečně ověnčen myrtovou zelení a břečťanem, rozvěšeným po zdech a nade dveřmi.
Sloupy byly ovinuty vinnou révou. V atriu, nad jehož prostředním otvorem byla natažena purpurová vlněná záclona, která měla chránit před nočním chladem, bylo světlo jako ve dne. Hořely tu osmiplamenné a dvanáctiplamenné kahance tvaru různých nástrojů, stromů, zvířat, ptáků nebo soch, držících lampy naplněné vonným olejem. Všechny tyto kahance byly z alabastru, z mramoru, z pozlacené korintské mědi a nebyly sice tak nádherné jako onen slavný svícen z Apollónovy svatyně, kterého používal Nero, ale přesto byly krásné a pocházely z rukou slavných mistrů. Některé byly zacloněny alexandrijským sklem nebo průzračnými, červenými, modrými, žlutými a fialovými tkaninami z krajin kolem řeky Indu, takže celé atrium bylo naplněno různobarevnými paprsky. Všude se rozlévala vůně nardu, které Vinicius uvykl a kterou si zamiloval na Východě. Vnitřek domu, kde pobíhaly mužské i ženské postavy otroků, zářil rovněž světlem. V tricliniu stál stůl, na němž bylo prostřeno pro čtyři osoby, neboť k hostině měl kromě Vinicia a Lygie zasednout ještě Petronius a Chrysothemis.
Vinicius poslechl ve všem Petronia, který mu radil, aby nešel pro Lygii sám, nýbrž aby pro ni poslal s caesarovým písemným povolením Atacina a sám aby ji přijal doma, aby ji přijal mile, ba dokonce s určitými poctami.
“Včera jsi byl opilý,” řekl mu. “Viděl jsem tě. Choval Ses k ní jako kameník z Albských vrchů. Nebuď příliš dotěrný a pamatuj si, že dobré víno se musí pít pomalu. A věz také, že je sice sladké svést, ale ještě sladší být sveden.” Chrysothemis měla na to svůj vlastní, poněkud jiný názor, ale Petronius, nazývaje ji svou vestálkou a holoubkem, začal jí vysvětlovat, jaký musí být rozdíl mezi zkušeným cirkovým vozatajem a chlapcem, který sedá poprvé v životě do čtyřspřeží.
Pak se otočil k Viniciovi a pokračovaclass="underline"
“Získej její důvěru, rozvesel ji, buď k ní velkomyslný. Nerad bych byl svědkem smutné hostiny. Odpřisáhni jí třeba při Hádu, že ji vrátíš Pomponii. A bude už na tobě, aby se zítra rozhodla raději zůstat než se vrátit.
Pak ukázal na Chrysothemidu a dodaclass="underline"
“Já to s tou plachou hrdličkou tady dělám víceméně podobně už pět let a nemohu si stěžovat, že by ke mně byla krutá…”
Chrysothemis ho za to klepla vějířem z pavích per a řekla:
“Jako bych se nebránila, satyre!”
“Z ohledu na mého předchůdce…”
“Což jsi neležel u mých nohou?”
“To jen, abych ti mohl na jejich prsty navléci prsteny.”
Chrysothemis pohlédla mimoděk na své nohy, na jejichž prstech se skutečně blýskaly jiskry klenotů, a oba, ona i Petronius, se dali do smíchu. Avšak Vinicius neposlouchal jejich hádku. Srdce mu neklidně bušilo pod bohatě vzorkovaným rouchem syrského kněze.
Do tohoto roucha se oblékl na počest Lygiina příchodu.
“Už by měli být z paláce venku,” řekl jakoby sám pro sebe.
“Měli by,” odpověděl Petronius. “Neměl bych ti do té doby vyprávět o věštbách Apollonia z Tyany anebo o Rufinově případu, který jsem – už ani nevím proč – nedokončil?”
Ale Vinicia zajímal Apollonius z Tyany stejně málo jako Rufinův případ. Jeho myšlenky byly u Lygie, a i když cítil, že bude hezčí, jestliže ji přijme doma, než kdyby šel v úloze žoldnéře do paláce, přece jen v některých okamžicích litoval, že tam nešel, už jen proto, aby Lygii spatřil dříve a mohl sedět potmě vedle ní v lektice se dvěma sedadly.
Mezitím přinesli otroci trojnohé, beraními hlavami zdobené mísy se žhavým uhlím, na něž začali sypat špetky myrhy a nardu.
“Už odbočili ke Carinám,” řekl opět Vinicius.
“On to nevydrží, vyběhne jim naproti a ještě se s nimi mine,” zvolala Chrysothemis.
Vinicius se bezmyšlenkovitě usmál a řekclass="underline"
“Ale ano, vydržím.”
Ale chřípí se mu začalo rozšiřovat a on sám začal těžce oddechovat. Když to Petronius viděl, pokrčil rameny.
“Není v něm ani za sestercius filozofa,” řekl, “a nikdy z toho Martova syna neudělám člověka.”
Vinicius to ani neslyšel.
“Už jsou na Carinách!”
A lektika skutečně odbočila ke Carinám. Otroci, zvaní lampadarii, šli vpředu, jiní otroci, zvaní pedisequi, po obou stranách lektiky, kdežto Atacinus těsně za lektikou bděl nad celým průvodem.
Postupovali však pomalu, protože v docela neosvětleném městě ozařovaly jejich lucerny cestu jen málo. Kromě toho byly ulice poblíž paláce prázdné, jen tu a tam jimi procházel člověk se svítilnou, ale dále byly nezvykle rušné. Téměř z každé uličky vycházeli po třech, po čtyřech lidé, všichni bez pochodní, všichni v tmavých pláštích. Někteří se připojovali k průvodu a mísili se s otroky, jiní přicházeli ve větších skupinkách proti nim. Někteří se potáceli jako opilí. V některých okamžicích bylo tak nesnadné postupovat dále, že lampadarii začali volat: