“Místo pro ušlechtilého tribuna Marka Vinicia!”
Lygie viděla ty tmavé hloučky rozhrnutými záclonkami a začala se třást vzrušením. Byla hned plna naděje, hned plna úzkosti. “To je on! To je Ursus a křesťané! Co nevidět se to stane,” šeptala si rozechvělými rty. “Ó Kriste, pomoz! Ó Kriste, zachraň mě!”
Avšak i Atacinus, který si zpočátku nevšímal toho neobvyklého ruchu na ulici, nakonec zneklidněl. Bylo v tom všem něco podivného. Lampadarii musili volat stále častěji: “Místo pro lektiku ušlechtilého tribuna!”
Neznámí lidé se ze stran tlačili na lektiku tak, že Atacinus přikázal otrokům, aby je rozháněli klacky.
Pojednou se strhl v čele průvodu křik a v jediném okamžiku zhasla všechna světla. Kolem lektiky vznikla tlačenice, zmatek a strhla se bitka.
Atacinus pochopiclass="underline" bylo to prostě přepadení.
A sotva pochopil, strnul úděsem. Vědělo se, že caesar často, chtěje se bavit, loupí se skupinou augustiánů v Subuře nebo i v jiných městských čtvrtích. Vědělo se také, že si někdy z těchto nočních výprav přináší dokonce boule a modřiny, ale kdo se bránil, šel na smrt, i kdyby to byl senátor. Dům vigilů, jejichž povinností bylo bdít nad bezpečností v městě, nebyl příliš daleko a stráž v takových případech předstírala, že je hluchá a slepá.
Kolem lektiky to zatím vřelo; lidé začali spolu zápasit, bít se, porážet se na zem a šlapat po sobě. Atacinovi svitla myšlenka, že především je třeba zachránit Lygii a sebe, kdežto ostatní nechat jejich osudu. Podařilo se mu ji vytáhnout z lektiky, uchopil ji do náruče a snažil se zmizet s ní ve tmě.
Avšak Lygie se dala do křiku:
“Urse! Urse!”
Byla oblečena v bílém, tedy snadno viditelná. Atacinus začal přes ni druhou volnou rukou rychle přehazovat svůj plášť, když vtom sevřely jeho krk jakési strašné kleště a na hlavu mu dopadla jako kámen jakási obrovská, vše drtící hmota.
Atacinus okamžitě padl k zemi jako vůl udeřený palicí před Diovým oltářem.
Otroci leželi z větší části na zemi nebo hledali záchranu v útěku, narážejíce v husté tmě na výběžky zdí.
Na místě zmatku zůstala jen polámaná lektika. Ursus nesl Lygii k Subuře a jeho druhové spěchali za ním a cestou se postupně rozcházeli.
Avšak otroci se scházeli před Viniciovým domem a radili se. Neodvažovali se vejít dovnitř. Po krátké poradě se vrátili na místo střetnutí, kde našli několik mrtvých těl, mimo jiné i Atacina. Atacinus sebou ještě škubal, ale po krátké silnější křeči se vypjal a znehybněl.
Otroci ho zvedli a vrátili se s ním. Před bránou se opět zastavili. Buď jak buď, musili pánovi oznámit, co se stalo.
“Ať to oznámí Gulo,” zašeptalo několik hlasů. “Z tváře mu teče krev stejně jako nám a pán ho má rád.
Pro Gula to není tak nebezpečné jako pro ostatní.”
Germán Gulo, starý otrok, který houpával kdysi Vinicia na kolenou a kterého Vinicius zdědil po matce, Petroniově sestře, řekclass="underline"
“Já mu to oznámím, ale pojďme všichni. Ať jeho hněv nezasáhne jenom mne jediného.”
Vinicius zatím znetrpělivěl už docela. Petronius a Chrysothemis se mu posmívali, ale on se procházel rychlými kroky po atriu a stále jen opakovaclass="underline"
“Už by tu měli být! Už by tu měli být!”
A chtěl jim vyjít naproti, ale ti dva ho zdržovali.
Ale pojednou se v předsíni ozvaly kroky a do atria vběhli houfem otroci. Rozestavili se rychle podél stěny, zvedli ruce a začali sténavě volat:
“Áááá!… Ááá!”
Vinicius k nim přiskočiclass="underline"
“Kde je Lygie?” zvolal strašným, změněným hlasem.
“Áááá!”
Vtom vystoupil před ostatní Gulo, tvář od krve, a volal překotně a žalostně:
“Zde je krev, pane! Bránili jsme ji! Zde je krev, pane, zde je krev!”
Ale nedokončil. Vinicius uchopil bronzový svícen a jediným úderem roztříštil otrokovu lebku. Pak se chytil rukama za hlavu, zabořil prsty do vlasů a chraptivě opakovaclass="underline"
“Me miserum! Me miserum!”
Obličej mu zesinal, oči zapadly někam pod čelo, na ústech se mu objevila pěna.
“Důtky!” zařval konečně nelidským hlasem.
“Pane! Áááá!… Smiluj se!” sténali otroci.
Petronius se zvedl s výrazem hnusu v obličeji.
“Pojď, Chrysothemido!” řekl. “Máš-li chuť vidět maso, dám vyrabovat řeznický krám na Carinách.”
A opustil atrium. Po chvíli se po celém domě, ověnčeném zelení břečťanu a připraveném k hostině, rozlehlo sténání a svistot důtek, který trval téměř až do rána.
KAPITOLA 11
Vinicius si tu noc vůbec nelehl. Nějakou dobu po Petroniově odchodu, když sténání bičovaných otroků nebylo s to ukojit ani jeho bolest, ani jeho vztek, sebral skupinu jiných služebníků, a jda jim v čele, vydal se už v noci – hledat Lygii. Prohledal esquillinskou čtvrť, pak Suburu, Vicus Sceleratus a všechny přilehlé uličky. Pak obešel Kapitol a po Fabriciově mostě se dostal na ostrov, načež proběhl zatiberskou část města. Byla to však honička bez cíle, vždyť Vinicius sám nedoufal, že Lygii opět najde, a jestliže ji hledal, pak hlavně proto, aby nějak vyplnil tu strašnou noc. Domů se vrátil až za úsvitu, kdy se už ve městě začaly objevovat vozy a muly zelinářů a kdy pekaři otevírali už své krámy.
Když se vrátil, dal odklidit Gulovo tělo, jehož se dosud nikdo neodvážil dotknout, pak dal ty otroky, kterým vzali Lygii, poslat na venkovská ergastula, a to byl trest téměř strašnější než smrt, a konečně se vrhl na vypolštářovanou lavici v atriu a začal neuspořádaně uvažovat, jak znovu najde a získá Lygii.
Zříci se jí, ztratit ji, nespatřit ji už více, to se mu zdálo nemožné a při pouhém pomyšlení na tuto možnost se ho zmocňovalo šílenství. Panovačná povaha mladého vojáka narazila poprvé v životě na odpor, na jinou nezlomnou vůli, a nebyla prostě s to pochopit, jak je to možné, že se vůbec někdo odvážil vzepřít se jeho vůli. Vinicius by raději viděl, aby se svět i Řím změnily v trosky, než aby on nedosáhl toho, co chce.
Někdo mu odňal číši rozkoše takřka od úst a jemu se zdálo, že se tím stalo něco neslýchaného, něco, co volá o pomstu ke všem božím i lidským zákonům.
Za nic na světě se nechtěl a nemohl smířit s osudem, protože ještě nikdy po ničem tak netoužil jako po Lygii. Měl dojem, že bez ní nemůže žít. Nedovedl si odpovědět, co by bez ní dělal zítra, jak by bez ní mohl prožít příští dny. V některých okamžicích se ho zmocňoval na Lygii hněv, blízký šílenství. Chtěl by ji mít, aby ji mohl bít, vláčet za vlasy po cubiculu a pást se pohledem na její muka, ale hned se ho zase zmocňoval nesmírný stesk po jejím hlase, postavě, po jejích očích a cítil, že by byl schopen padnout jí k nohám. Volal ji, hryzal si prsty, chytal se za hlavu. Nutil se všemi silami přemýšlet o tom, jak ji dostat zpět, v klidu, ale nedařilo se mu to. Hlavou se mu míhaly tisíceré prostředky a způsoby, ale jeden byl šílenější druhého. Konečně mu bleskla hlavou myšlenka, že unést ji nemohl nikdo jiný než Aulus, anebo v nejhorším, že Aulus musí aspoň vědět, kde se Lygie skrývá.
Vyskočil tedy, chtěje se rozběhnout do Aulova domu. Jestliže mu ji nedají, jestliže se nepolekají hrozeb, půjde k caesarovi, nařkne starého vojevůdce z neposlušnosti a získá na něj rozsudek smrti. Ale předtím z nich vynutí doznání, kde je Lygie. Ale i když mu ji vrátí dobrovolně, stejně se pomstí. Je pravda, přijali ho do svého domu a ošetřovali, ale na tom nezáleží. Touto jedinou křivdou ho zbavili povinnosti jakéhokoli vděku. A tu se jeho mstivá a zatvrzelá duše začala kochat představou zoufalství Pomponie Graeciny v okamžiku, kdy centurio přinese starému Aulovi rozsudek smrti.