A byl si téměř jist, že si jej vynutí. Petronius mu v tom pomůže. Ostatně ani sám caesar neodmítá nic svým augustiánským druhům, ledaže ho donutí odmítnout osobní nepřátelství nebo nějaký rozmar.
A vtom v něm strnulo srdce strašlivou domněnkou.
A co jestliže Lygii unesl sám caesar?
Všichni věděli, že caesar často rozptyloval nudu nočními loupežnými výpravami. Dokonce i Petronius se zúčastňoval těch kratochvílí. Hlavním účelem těchto přepadení bývalo sice jen chytání žen, které pak vyhazovali na vojenském plášti tak dlouho do výše, až omdlely, ale sám Nero nazýval někdy tyto výpravy “lovem perel”. Stávalo se totiž, že ve čtvrtích hustě obydlených nuzným obyvatelstvem ulovili skutečnou perlu půvabu a mládí. V takových případech se sagatio, jak se nazývalo ono vyhazování na vojenské houni, měnilo ve skutečný únos a “perlu” pak poslali buď na Palatin, nebo do některé z nesčetných caesarových venkovských vil, anebo ji konečně Nero odstoupil některému ze svých kumpánů. To se mohlo stát i s Lygií.
Caesar ji při hostině pozoroval a Vinicius nepochyboval ani okamžik, že se mu musila zdát nejkrásnější ženou ze všech, které dosud viděl. Jinak to už asi nebude! Je pravda, Nero ji měl ve svém domě na Palatinu a mohl ji zadržet otevřeně, avšak caesar, jak správně říkával Petronius, nemá odvahu k zločinům, a i když může jednat otevřeně, dává vždycky přednost skrytému postupu. Tentokrát ho k tomu mohla přimět i obava před Poppaeou. Viniciovi teď napadlo, že Aulovi by se asi neodvážili unést násilím děvče, které mu daroval caesar. Kdo ostatně by se toho odvážil? Anebo to udělal ten obrovský Lyg s modrýma očima, který se přece už odvážil vejít do triclinia a odnést ji v náručí z hostiny? Ale kam by se s ní ukryl, kam by ji mohl odvést? Ne, otrok by se toho neodvážil. To tedy znamená, že to neudělal nikdo jiný než caesar.
Při tom pomyšlení se Viniciovi zatmělo v očích a na čele mu vyvstaly kapky potu. Je-li tomu tak, je Lygie ztracena navždy. Z kterýchkoli jiných rukou by ji mohl vyrvat, z těchto však nikoli. Teď mohl volat mnohem oprávněněji než předtím: Vae misero mihi!
Ve své fantazii si představil Lygii v Neronově objetí a poprvé v životě poznal, že jsou myšlenky, které člověk nemůže prostě snést. Teprve teď si uvědomil, jak ji má rád. A tak jako tonoucí vidí v jediném okamžiku před sebou celý svůj život, tak se před ním objevila Lygie. Viděl ji a slyšel každé její slovo. Viděl ji u fontány, viděl ji v Aulově domě a na hostině. Měl pocit, že je opět blízko něho, cítil vůni jejích vlasů, teplo jejího těla, rozkoš polibků, jimiž na hostině drtil její nevinná ústa. Zdála se mu teď stokrát krásnější, žádoucnější, sladší, měl stokrát silnější pocit než kdykoli předtím, že ona je ta jediná, vyvolená mezi všemi smrtelníky a všemi bohy. A když si představil, že to vše, co mu tak přirostlo k srdci, co se stalo jeho krví a životem, mohl by mít Nero, ucítil bolest, bolest takřka fyzickou, tak strašnou, že měl chuť tlouci hlavou do zdí atria tak dlouho, dokud si ji o ně neroztříští. Cítil, že je blízek šílenství a že by dozajista zešílel, kdyby mu ještě nezbývala pomsta.
A jak se mu předtím zdálo, že nebude moci žít, nedostane-li Lygii zpět, tak se mu zdálo nyní, že nebude moci zemřít, dokud ji nepomstí. Jedině tato myšlenka mu jakžtakž přinášela úlevu. “Budu tvým Cassiem Chaereou!” mumlal pro sebe, mysle tím Nerona. Pak nabral do dlaní hlínu z květinových váz, stojících kolem impluvia, a složil strašlivou přísahu Erebovi, bohyni Hekaté i svým domácím lárům, že se pomstí.
A skutečně, ulevilo se mu. Měl aspoň proč žít a měl čím vyplňovat dny a noci. Pak, opustiv myšlenku vydat se k Aulovi, dal se nést na Palatin. Cestou mu napadlo, že nepustí-li jej k caesarovi nebo budou-li se chtít přesvědčit, zda u sebe nemá zbraň, bude to důkazem, že Lygii unesl caesar. Zbraň si však nevzal. Ztratil sice docela rozvahu, ale jako lidé ovládnutí jedinou myšlenkou, zachoval si ji ve všem, co se týkalo pomsty.
Nechtěl, aby mu zbraň zhatila předčasně jeho záměr.
Kromě toho chtěl především spatřit Akté, domníval se totiž, že od ní by se mohl dozvědět pravdu. V některých okamžicích v něm zasvitla i naděje, že snad spatří Lygii, a při tomto pomyšlení se začal třást. Anebo ji caesar unesl, nevěda, koho přepadl, a dnes mu ji vrátí? Ale v příštím okamžiku zamítl tuto domněnku. Kdyby mu ji chtěli poslat, poslali by mu ji včera. Jen Akté může všechno vyjasnit, a proto ji musí spatřit dříve než všechny ostatní.
Utvrdiv se v tomto rozhodnutí, rozkázal otrokům, aby zrychlili krok, a cestou přemýšlel bez ladu a skladu hned o Lygii, hned zase o pomstě. Slyšel, že kněží egyptské bohyně Pacht dovedou přivolat nemoci, na koho se jim zachce, a rozhodl se, že od nich vyzví, jak se to dělá. Na Východě mu také vyprávěli, že Židé mají jakási zaklínadla, pomocí nichž pokrývají těla nepřátel vředy. Doma mezi otroky měl asi tucet Židů, předsevzal si tedy, že je po návratu dá týrat tak dlouho, dokud mu to tajemství neprozradí. S největší rozkoší však myslil na krátký římský meč, který působí, že z těla vytrysknou proudy krve, takové, jaké vytryskly z Gaia Caliguly a vytvořily nesmytelné skvrny na sloupu v portiku. Byl schopen vyvraždit celý Řím, a kdyby mu nějací mstiví bohové slíbili, že vymřou všichni lidé kromě něho a Lygie, byl by souhlasil.
Před obloukem brány sebral všechnu rozvahu, a když spatřil praetoriánskou stráž, napadlo mu, že budou-li mu u vchodu dělat sebemenší potíže, bude to důkaz, že Lygie je z císařovy vůle v paláci. Avšak hlavní centurio se na něj přátelsky usmál, přikročil k němu a řekclass="underline"
“Buď vítán, ušlechtilý tribune. Chceš-li se poklonit caesarovi, přišel jsi v nevhodný okamžik a nevím, zda se ti podaří jej spatřit.”
“Co se stalo?” zeptal se Vinicius.
“Božská malá Augusta včera pojednou onemocněla. Caesar a Augusta Poppaea jsou u ní s lékaři, které svolali z celého města.”
Byla to vážná událost. Caesar, když se mu narodila tato dceruška, doslova šílel štěstím a přijal ji extra humanum gaudium. A ještě předtím senát slavnostně doporučoval Poppaeino lůno péči bohů. Byla přinášena vota a v Antiu, kde Poppaea porodila, byly uspořádány velkolepé hry a kromě toho postaven chrám dvěma Fortunám. Nero, který nedovedl v ničem zachovat míru, miloval i toto dítě bez míry. A také Poppaei bylo nade vše drahé, už proto, že upevňovalo její postavení a způsobilo, že její vliv byl nyní nepřemožitelný.
Na zdraví a na životě malé Augusty mohly záležet osudy celého impéria, ale Vinicius byl tak zaujat sám sebou, svými vlastními zájmy, svou vlastní láskou, že téměř nevěnoval pozornost centurionově zprávě a odpověděclass="underline"
“Chci navštívit jen Akté.”
A prošel branou.
Avšak Akté byla také zaměstnána u dítěte a Vinicius musil na ni dlouho čekat. Přišla teprve kolem poledne. Její obličej byl bledý a unavený, a když spatřila Vinicia, pobledla ještě více.
“Akté,” zvolal Vinicius, uchopil ji za ruce a táhl doprostřed atria, “kde je Lygie?”
“Chtěla jsem se na to zeptat tebe,” odpověděla, hledíc naň vyčítavě.